6 As 47/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 47/2016- 28 - text 6 As 47/2016 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Českomoravská olejářská komanditní společnost, IČO: 25176145, se sídlem Horní Vltavice 116, PSČ 384 91, zastoupen JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 45, 386 01 Strakonice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2014, č. j. 97018/2014-900000-304.2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 Af 56/2014 - 53, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 Af 56/2014 – 53, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2013 Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „celní úřad“) zrušil z moci úřední registraci žalobce jako distributora pohonných hmot (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Registrace byla vydána dne 7. 11. 2013. Ke zrušení registrace došlo podle § 6m odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), v rozhodném znění (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), z důvodu nesplnění podmínky bezdlužnosti a spolehlivosti dle citovaného zákona. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 17. 6. 2014, č. j. 9701-8/2014-900000-304.2, změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že registrace byla zrušena pouze podle § 6m odst. 2 písm. b) zákona o pohonných hmotách, nikoliv i podle písm. c) téhož ustanovení. Žalovaný po doplnění dokazování považoval za prokázané, že žalobce nesplňuje podmínku bezdlužnosti [dle sdělení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj k 30. 4. 2014 tento eviduje u žalobce nedoplatky na zajištění daně v částce 169.382.028,25 Kč (dle pravomocného a vykonatelného zajišťovacího příkazu k zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v částce 169.640.330 Kč, jejíž stanovení se předpokládalo v důsledku neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu), dále na dani z příjmů právnických osob ve výši 257.373 Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 2.861 Kč; celní úřad eviduje též nedoplatek v souvislosti s vymáháním v rámci dělené správy, a to na základě hromadného výkazu nedoplatků vzniklých poskytnutím kompenzace za nevyplacené odstupné konkrétně označených zaměstnanců žalobce dle rozhodnutí příslušného úřadu práce – celková výše nedoplatků činí 604.280 Kč], proto již nebylo nutné provádět dokazování za účelem splnění podmínky spolehlivosti. Prokázaná existence nedoplatků ve smyslu § 6h zákona o pohonných hmotách představuje dle žalovaného dostatečný důvod pro zrušení registrace distributora pohonných hmot z moci úřední. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 Af 56/2014 - 53, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Své závěry opíral o požadavky vyplývající ze zákona o pohonných hmotách, konkrétně o úpravu bezdlužnosti v ustanovení § 6h odst. 1, které stanoví, že za bezdlužný se považuje takový subjekt, který nemá evidované nedoplatky u orgánů finanční správy, celní správy, na pojistném a na penále na všeobecné zdravotní pojištění a na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Úsudek správních orgánů o nesplnění podmínky bezdlužnosti se v dané věci opírá o existenci nedoplatků podle zajišťovacího příkazu finančního úřadu, dále o nedoplatky na daních z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty a nedoplatek vzniklý vyplacením kompenzace za nevyplacené odstupné Úřadem práce České republiky. Jelikož zajišťovací příkaz na částku 169.382.028,25 Kč byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, pro nedostatek důvodů k jeho vydání, nastala situace, že nedoplatek vzniklý z titulu nezaplacení částky stanovené předmětným zajišťovacím příkazem tu není. Zejména o něj se napadené rozhodnutí opírá. Jsou tu však další dva nedoplatky u orgánů uvedených v § 6h zákona o pohonných hmotách. Nicméně o nich se „uvádí pouze to, že žalobcem nebyly zpochybněny, přestože ten trval v odvolání na tom, že žádné nedoplatky neexistují“. Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a je třeba, aby žalovaný na odvolací námitku o neexistenci dalších nedoplatků reagoval, uvedenými dalšími nedoplatky se zabýval a následně učinil právní zjištění o tom, je-li žalobce bezdlužný ve smyslu § 6h odst. 1 zákona o pohonných hmotách. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel spatřuje nesprávné posouzení právní otázky soudem ve skutečnosti, že krajský soud nerespektoval § 75 odst. 1 s. ř. s., když při přezkumu rozhodnutí ze dne 17. 6. 2014 zohlednil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, kterým byl zrušen zajišťovací příkaz. Předmětný rozsudek je však konstitutivní a teprve od data právní moci zrušujícího rozsudku (20. 1. 2016) byl zajišťovací příkaz odstraněn a nedoplatek přestal existovat ex nunc. Nelze mít za to, že nedoplatek plynoucí ze zajišťovacího příkazu nikdy neexistoval. Krajský soud neoprávněně vycházel ze skutkového a právního stavu v době svého rozhodování a pasoval se tak do role třetí správní instance, a to v rozporu s § 75 s. ř. s. (k tomu stěžovatel odkazuje na závěry vyjádřené v komentářích k uvedenému ustanovení - L. Jemelka, M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 612; dále T. Blažek, J. Jirásek, P. Molek, P. Pospíšil, V. Sochorová, P. Šebek: Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014; či v publikaci M. Mazanec: Správní soudnictví, 1. vydání. Praha: Linde, 1996, str. 200). Paradoxně tak stěžovateli, který správně rozhodoval podle skutkového a právního stavu existujícího v době svého rozhodování, krajský soud vytýká, že do svých úvah zahrnul evidovaný nedoplatek ze zajišťovacího příkazu. V důsledku vydání „nezákonného“ rozhodnutí soud stěžovateli uložil povinnost uhradit žalobci náklady soudního řízení. Stejně tak by mohl žalobce po podání žaloby uhradit nedoplatek a navrhovat provedení důkazu evidencí, v níž už nedoplatek nebude evidován. [6] Stěžovatel coby žalovaný správní orgán byl povinen vycházet v řízení o zrušení registrace žalobce z moci úřední dle § 6m odst. 2 písm. b) zákona o pohonných hmotách ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Při ověření podmínky bezdlužnosti podle § 6g odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách musel vycházet z rozhodného skutkového stavu ke dni 17. 6. 2014, k němuž zkoumal ne/evidenci zvláštního nedoplatku dle § 6h odst. 1 téhož zákona. Mohl by proto zohlednit případný zánik nedoplatku jeho uhrazením žalobcem po vydání prvostupňového rozhodnutí. Musel tedy ověřit stav evidovaných nedoplatků v odvolacím řízení a za tímto účelem doplnit dokazování, s nově evidovanými nedoplatky seznámit žalobce v souladu s § 115 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), a z takto zjištěného skutkového stavu následně vycházet při vydání napadeného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 Afs 104/2009 – 80). [7] Uvedená východiska stěžovatel respektoval, když ověřil trvající evidenci nedoplatku finančním úřadem včetně právní moci zajišťovacího příkazu, na základě něhož je veden nedoplatek. Dále u finančního úřadu zjistil evidenci nedoplatku na dani z příjmu právnických osob a na dani z přidané hodnoty, u celního úřadu evidenci nedoplatku na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR o poskytnutí kompenzace za nevyplacené odstupné. S těmito zjištěními seznámil žalobce postupem dle § 115 daňového řádu, žalobce se vyjádřil, přičemž evidenci dotčených nedoplatků ničím relevantním nerozporoval, a teprve poté stěžovatel vydal napadené rozhodnutí. [8] Krajský soud dle stěžovatele popírá uvedené premisy a relativizuje skutkový stav, z nějž má stěžovatel jako žalovaný správní orgán vycházet. Rozhodující je pouze evidence nedoplatku příslušným orgánem, který je často odlišný od rozhodujícího celního orgánu. Nemůže tedy zkoumat právní titul zjištěného nedoplatku. Krajský soud měl vyjít ze skutkového stavu zjištěného stěžovatelem k době vydání napadeného rozhodnutí. Opačným názorem rovněž popřel smysl