6 As 95/2016

Žalobce jako tzv. nepřímý (vedlejší) účastník řízení usiluje o zrušení rozhodnutí Městského úřadu Horažďovice, odboru životního prostředí (dále též „městský úřad“) ze dne 17. září 2014, č. j. MH/14162/2014, jímž městský úřad vyhověl žádosti města Nalžovské Hory (dále též „žadatel“) a povolil mu vypouštění odpadních vod z volných kanalizačních výustí z kanalizace pro veřejnou potřebu v Těchonicích do vod povrchových, konkrétně do Hájovského potoka v k. ú. Těchonice. K vypouštění má docházet na pozemku p. č. 92 v k. ú. Těchonice, na němž se nachází Hořejší rybník, jehož je žalobce spoluvlastníkem. Městský úřad zpočátku se žalobcem vůbec jako s účastníkem řízení nejednal a tento fakt, společně s některými následnými procesními pochybeními, byl příčinou toho, že Krajský úřad Plzeňského kraje (dále též „žalovaný“) jako odvolací orgán jeho rozhodnutí několikrát v odvolacím řízení zrušil. Po mnoha procesních peripetiích nicméně žalovaný rozhodnutím označeným v návětí potvrdil výše citované rozhodnutí městského úřadu, jímž bylo vypouštění odpadních vod povoleno. Nutno doplnit, že toto rozhodnutí věcně navazuje na rozhodnutí městského úřadu ze dne 17. března 2005, jímž bylo témuž žadateli povoleno vypouštění odpadních vod do žalobcova rybníka do 31. listopadu 2012, přičemž toto rozhodnutí zase vycházelo z dřívějšího rozhodnutí Okresního úřadu Klatovy ze dne 28. srpna 1996. V těchto řízeních však žalobce nebyl účastníkem, ačkoliv tvrdí, že v řízení vedeném v roce 2005 jím být měl, neboť v té době již byl spoluvlastníkem Hořejšího rybníka. Žalobce následně nebyl úspěšný u Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž v zásadě zopakoval již dříve uplatněné žalobní body, které podle něj krajský soud nesprávně či nedostatečně vypořádal. Stěžovatel vytýká oběma správním orgánům především to, že povolení vydaly bez dostatečného zjištění skutkového stavu, zejména zcela pominuly fakt, že do rybníka z kanalizace odtékají tuhé sedimentované látky. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že městský úřad stanovil dobu platnosti povolení na 10 let, ačkoli ve vypouštěných odpadních vodách se podle rozboru předloženého stěžovatelem nacházejí nebezpečné látky (konkrétně fosfor a amoniakální dusík), takže rozhodnutí mohlo být podle zákona vydáno nanejvýš na čtyři roky. Správní orgány dále podle stěžovatele pochybily tím, že nepožadovaly, aby žadatel předložil stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na předmětnou kanalizaci. Podle stěžovatele není možné, aby kanalizace ve své současné podobě byla někdy v minulosti zkolaudována.

Dále pak stěžovatel namítá, že bez snížení hladiny rybníka (a tudíž bez součinnosti se stěžovatelem) nebude moci žadatel splnit povinnost odebírat dvakrát ročně z ústí kanalizace vzorky, jež mu byla rozhodnutím uložena, jelikož vyústění kanalizace je 14 cm pod hladinou vody. Podle stěžovatele rozhodovala v řízení podjatá úřední osoba. Ačkoliv nebyl zjištěn její vztah k žádnému z účastníků, stěžovatel tvrdí, že nepostupovala nestranně, nevypořádala jeho námitky a neznala dobře stav věci. V řízení se navíc jednalo o neobvyklé a obtížné otázky, proto si měl věc atrahovat krajský úřad. Důsledkem vydaného rozhodnutí je i to, že na rybníku stěžovatele kvůli vypouštění odpadních vod vznikají a budou vznikat škody.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručné a obecné konstatování, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou a napadený rozsudek za správný, proto by kasační stížnost měla být zamítnuta. Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové skutečnosti ani argumenty, nezasílal je Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli k případné replice.

Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

Pokud jde o první žalobcovu námitku, lze vyjít ve shodě s krajským soudem z toho, že odpadní vody, jež mají být vypouštěny do Hájovského potoka podle napadeného rozhodnutí, patří mezi městské odpadní vody, u nichž se přítomnost zvlášť nebezpečných látek nepředpokládá. Rozhodující samozřejmě nemůže být formální zatřídění odpadních vod, ale jejich skutečný obsah. Nicméně fosfor i amoniakální dusík jsou látky, které se vyskytují ve fekáliích a jejich přítomnost v městských odpadních vodách tudíž sama o sobě neznamená, že by se mělo změnit jejich typové zařazení. O tom ostatně svědčí i fakt, že nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, stanovuje přípustné emisní limity pro celkový fosfor i amoniakální dusík pro městské odpadní vody v jednotlivých velikostních kategoriích. Stěžovatelem navržený důkaz provedeným rozborem odpadní vody tak nemohl být relevantním podkladem z hlediska § 9 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vodní zákon“), kde se uvádí: „Povolení k vypouštění odpadních vod nemůže být vydáno na dobu delší než 10 let, v případě vypouštění odpadních vod se zvlášť nebezpečnými látkami nebo nebezpečnými látkami podle přílohy č. 1 na dobu delší než 4 roky.“

Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že zjištěné hodnoty výše uvedených látek v rozboru předloženém stěžovatelem jsou poměrně vysoké a také že hodnoty souhrnných ukazatelů znečištění dodané vody překračují hodnoty stanovené ve vydaném povolení. Pokud by provedený rozbor byl proveden v souladu s právními předpisy, mohl by jistě svým obsahem vyvolat pochybnosti přinejmenším v tom směru, zda kanalizace provozovaná žadatelem je způsobilá plnit limity stanovené ve vydaném rozhodnutí, resp. zvažované v průběhu správního řízení, a takovou pochybnost by musel žalovaný před potvrzením vydaného rozhodnutí odstranit, např. zadáním nového rozboru vypouštěných odpadních vod. Stěžovatel však městskému úřadu předložil rozbor vody, kterou odebíral sám, přičemž vodní zákon v § 38 odst. 4 věta poslední stanoví: »Odběry a rozbory ke zjištění míry znečištění vypouštěných odpadních vod mohou provádět jen odborně způsobilé osoby oprávněné k podnikání (dále jen „oprávněná laboratoř“).« Již tato skutečnost sama o sobě značně snižuje možnou vypovídací hodnotu navrženého důkazu, neboť odběr neprováděl nezaujatý odborník, přičemž volbou místa a techniky odběru vzorku lze pochopitelně výsledky analýzy značně zkreslit. Kromě toho stěžovatel přiznává, že se jednalo o prostý odběr, ačkoliv tehdy účinné nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech (dnes nahrazené výše citovaným nařízením vlády č. 401/2015 Sb.) v příloze č. 4 v tabulce 1 uvádělo jako způsob odběru vzorku A určeného pro zdroje znečištění velikosti