7 Ads 49/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 49/2016- 38 - text 7 Ads 49/2016 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 - 39, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014  39, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce J. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 - 39, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 – 39, zamítl žalobu J. K. proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 10. 2014, č. j. X, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X a současně potvrzeno toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání starobního důchodu. Žalobce se podle odůvodnění tohoto rozsudku domnívá, že prvně citované správní rozhodnutí je nezákonné z důvodu vad řízení, které spočívají jednak v nedostatečném obstarání důkazů a především v jejich provedení a jednak v nesprávných skutkových a právních závěrech tohoto rozhodnutí. Podle vadného rozhodnutí žalovaného správního orgánu zejména nebylo prokázáno, že byl žalobce v zaměstnání zařazen do I. AA preferované pracovní kategorie URAN, především se však správní orgán vůbec nevypořádal s důkazy navrženými žalobcem, ignoroval je a při svém rozhodování vycházel pouze z nesprávného evidenčního listu důchodového pojištění. Žalobce přitom tvrdil, že od 30. 11. 1992 do 12. 11. 1993 vykonával výhradně práci důlního zámečníka v podzemí a v kontrolovaném pásmu bývalého uranového dolu (jáma Svornost), která byla zařazena do pracovní kategorie I. AA-URAN. Žalobce v průběhu správního řízení navrhl k prokázání svých tvrzení čestná prohlášení a svědectví 15 osob, které pracovaly buď pro stejného zaměstnavatele, nebo na stejném místě, a odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, podle něhož tiskopis vydaný Českou správou sociálního zabezpečení o počtu směn odpracovaných v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech není výlučným důkazním prostředkem o počtu uvedených směn. Žalobou napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 10. 2014, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X, kterým žalobci pro nesplnění podmínek ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zamítla žádost o přiznání starobního důchodu. Žalovaná zdůraznila, že podle ust. § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993 (dále jen „nařízení“), zaměstnavatelé, u nichž byly v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008 zaměstnány osoby vykonávající zaměstnání v hornictví, potvrzují počet odpracovaných směn v hornictví na žádost těchto osob, na tiskopisu České správy sociálního zabezpečení. Podle doložené evidence žalobce nevykonával zaměstnání zařazené do I. pracovní kategorie ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), ale vykonával zaměstnání zařazené do pracovní kategorie I. AAURAN od 15. 11. 1993 do 31. 12. 2008, za které mu bylo vykázáno 1.828 směn, a tedy nebyla dosažena nejvyšší přípustná expozice. Žalobce tak nesplnil podmínky pro stanovení důchodového věku podle ust. § 21 odst. 1 nebo ust. § 174 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, ani podmínky s přihlédnutím k nařízení. Nevztahuje se tedy na něho obecná úprava obsažená v ust. § 32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle níž dosáhne důchodového věku 16. 11. 2020, tj. ve věku 63 let a 8 měsíců. Z evidenčního listu důchodového pojištění vzala žalovaná za prokázané, že žalobce vykonával zaměstnání zařazené do III. pracovní kategorie od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992 a ani svědci nemohou věrohodně prokázat, že pracoval v I. AA kategorii (část svědků vůbec nepracovala pro stejného zaměstnavatele, část pro něho nepracovala v rozhodné době od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992 a zbývající část pracovala ve III. pracovní kategorii). Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení v písemném vyjádření k žalobě především uvedla, že věrohodnost svědeckých výpovědí je výrazně narušena velkým časovým odstupem. Zákon sice umožňuje využití těchto výpovědí, ale jen k prokázání doby pojištění a nikoliv k prokázání zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie. Část svědků má také vykázanou dobu zaměstnání v preferované pracovní kategorii, což nepochybně znamená, že zaměstnavatel pečlivě vykazoval do evidenčních listů důchodového pojištění zařazení jednotlivých pracovníků do zvýhodněné pracovní kategorie. Žalobce se však k podpisu těchto listů za roky 1992-1993 nedostavil. V dávkovém spise je také založena žádost žalobce o změnu zařazení do pracovní kategorie ze dne 24. 3. 2014 a potvrzení Léčebných lázní Jáchymov a. s. ze dne 17. 2. 2012, které bylo vydáno podle ust. § 4 nařízení, z něhož vyplývá, že žalobce má odpracovaných 1.828 směn zařazených do důchodové kategorie I. AA-URAN. Na základě předložených čestných prohlášení si žalovaná opatřila příslušné evidenční listy důchodového pojištění navržených svědků (P. H., A. I., M. Š., J. K., M. T., P. L., D. K., P. T., M. S., R. P., M. K., J. L. a Z. V.), které se týkají předmětné doby, a vzhledem k jejich obsahu dospěla k závěru, že zaměstnavatel řádně kategorizoval práce a nelze tak prokázat, že žalobce nebyl zařazen do správné pracovní kategorie. Zástupce žalobce v podání ze dne 13. 2. 2015 především uvedl, že předčasné skartování dokumentů společností DOKUMENT LOGISTIK a. s. nemůže jít k tíži žalobce, který se snažil o nahrazení zákonem prezumovaných důkazů důkazy jinými, které jsou možné. Zaměstnavatel nevedl řádnou kategorizaci, neboť některé svědky, kteří u něho vykonávali práci ve vedlejším pracovním poměru, nevedl v kategorii I. AA a tito přitom na stejném pracovišti pro jiného zaměstnavatele byli v kategorii I. AA vedeni. Zaměstnavatel nesplnil ani svou povinnost oznámit v roce 1992 zahájení prací na rizikovém pracovišti, přičemž selhal nejen státní dozor, který to měl kontrolovat, ale i státní správa, která připustila nezákonně dřívější skartaci podkladů. Žalobce se k podpisu evidenčních listů důchodového pojištění nedostavil, protože k tomu nebyl nikým vyzván. Za tohoto stavu je absurdní argument, že svědci jsou nevěrohodní z důvodu časového odstupu a že se setkávali s žalobcem pouze na pracovišti, když se v dané věci jedná právě o prokázání skutečností z tohoto pracoviště. U ústního jednání konaného dne 25. 2. 2016 přednesl zástupce žalobce, že za situace, kdy zaměstnavatel REKON a. s. nepostupoval v souladu se svými povinnostmi a ani správní orgány nepřispěly k nápravě tohoto stavu, musí právní řád poskytnout žalobci alespoň dobrodiní toho, že rozhodné skutečnosti může prokázat jinými důkazy. Těmito jinými důkazy jsou právě navrhované výslechy cca 15 osob, které všechny v určité době pracovaly se žalobcem na stejném pracovišti. Není přitom rozhodné, že některé z těchto osob pracovaly pro jiného zaměstnavatele, ale pouze to, že se s žalobcem potkávaly na stejném pracovišti. Mezi navrženými je i R. P., který byl v rozhodné době nejen nadřízeným žalobce, ale i předsedou představenstva společnosti REKON a. s., takže musel vědět, na jakém pracovišti a v jaké kategorii žalobce skutečně pracoval. K tomu se váže i druhá výtka žalobce, kterou je neprovedení těchto důkazů ve správním řízení. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení konstatovala, že předložená prohlášení nemohou tvrzené skutečnosti věrohodně prokázat, ale důkaz v tomto směru neprovedla. To je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32. Krajský soud na základě uvedených skutečností a důkazů dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Starobní důchod je žadateli přiznán při splnění dvou podmínek, kterými jsou dosažení potřebné doby pojištění a stanoveného důchodového věku. Žalobce se narodil dne 16. 3. 1957 a k datu 16. 3. 2012, od něhož požadoval přiznat starobní důchod, dosáhl sice věku 55 let, avšak nezískal potřeb