7 Afs 32/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 32/2016- 37 - text 7 Afs 32/2016 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., se sídlem Mostiště 93, Velké Meziříčí, zastoupena společností BDO Tax s. r. o., se sídlem Muchova 240/6, Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 5/2014 - 50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 5/2014 - 50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 11. 2013, č. j. 29237/13/5000-14401-701942, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro kraj Vysočina, Územní pracoviště ve Velkém Meziříčí (dále „správní orgán prvního stupně“), ze dne 13. 5. 2013, č. j. 992495/13/2913-05702-705252, platební výměr na daň darovací, kterým byla žalobkyni podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“), vyměřena daň darovací ve výši 0 Kč. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 5/2014 - 50, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že na základě darovací smlouvy ze dne 20. 12. 2012 převedl MUDr. J. T. (dále také „dárce“) do vlastnictví žalobkyně nemovitosti blíže popsané v čl. I této smlouvy a že tímto vkladem nemovitostí nedošlo ke zvýšení základního kapitálu žalobkyně, neboť nebyl podán návrh na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Účastníci řízení nezpochybňovali samotnou darovací smlouvu (nabývací titul). Sporným mezi nimi však byl charakter převodu nemovitostí dárcem na žalobkyni, jejímž jediným akcionářem byl v okamžiku realizace převodu nemovitostí výlučně dárce. Podle právního názoru žalobkyně se jednalo o bezúplatný převod – darování, neboť tento převod se uskutečnil na základě darovací smlouvy, která je již ze své podstaty bezúplatná. Žalovaný naopak za použití § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), dospěl k právnímu závěru, že i když je realizovaný převod z povahy smluvního vztahu bezúplatný, jednalo se ve smyslu zákona o trojdani o „úplatný převod“, na který dopadá § 9 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. Není pravdou, že správní orgány samotnou darovací smlouvu nezpochybnily. Naopak posoudily obsah předmětné smlouvy podle skutečného obsahu právního úkonu, a to tak, že na základě darovací smlouvy došlo k úplatnému převodu. Darovací smlouva ze své podstaty nemůže být úplatná. Darování představuje bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, které je podle § 6 odst. 1 zákona o trojdani předmětem daně darovací. Pokud však správní orgány uvádí, že došlo k úplatnému převodu nemovitostí na základě předmětné smlouvy, musí prokázat nesoulad formy právního úkonu s jeho zamýšleným obsahem (tzv. dissimulaci). Je tomu tak proto, že podle § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti. Ze správního spisu je však patrné, že správní orgány, aniž by se vůbec zabývaly skutečností, na základě jakého právního titulu k nabytí (převodu) předmětných nemovitostí došlo, dospěly k závěru, že se jednalo o úplatný převod nemovitostí, přičemž tak učinily bez toho, aby prokázaly zastření jeho skutečného úmyslu (vůle). Za tímto účelem měl správní orgán prvního stupně provést dokazování, a to minimálně výslechem MUDr. J. T. (dárce) či jiných svědků k důvodům, co bylo skutečnou motivací uzavření darovací smlouvy, resp. k důvodům, proč nedošlo k převodu předmětných nemovitostí do základního jmění (zvýšení základního kapitálu) uvedené společnosti, ale pouze k vkladu mimo základní jmění, tedy do obchodního majetku společnosti. Správní orgán prvního stupně při formulaci svých závěrů mohl vzít do úvahy také následné ekonomické jednání předmětných subjektů. Bylo na správním orgánu prvního stupně (resp. žalovaném), aby prokázal faktický stav, a to na základě řádně provedeného dokazování, a poté při aplikaci relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu měl buď dovodit dissimulaci v dané věci (tedy postavit na jisto úplatnost daného převodu) nebo aprobovat postup žalobkyně (potvrdit neúplatnost daného převodu). Postup správních orgánů je tak v rozporu s § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu. II. [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] Stěžovatel předně zdůraznil, že předmětem sporu je posouzení toho, zda převod nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 20. 12. 2012 je bezúplatný, nebo úplatný, tedy zda je předmětem daně darovací, nebo daně z převodu nemovitostí. Základním předpokladem pro zdanění darovací daní je totiž bezúplatné nabytí majetku, kdy obdarovaný neposkytuje dárci žádné protiplnění v penězích nebo penězi ocenitelném plnění. V daném případě však dárce protiplnění obdržel, a to v podobě zvýšení hodnoty svého podílu na jmění společnosti. Podle § 61 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), má každý společník na společnosti podíl, jehož hodnota je dána mírou účasti na čistém obchodním majetku společnosti. V případě převodu majetku z vlastnictví společníka do vlastnictví obchodní společnosti dochází ke zvýšení obchodního jmění, a tedy k celkovému zvýšení majetku společnosti. Tím dochází i k celkovému zvýšení hodnoty podílu společníka na jmění společnosti. Proto pokud společník převádí část svého majetku do vlastnictví společnosti bez jakékoliv protihodnoty s úmyslem společnost obohatit, tento převod majetku je z hlediska majetkových daní považován za úplatný s tím, že v případě převodu vlastnického práva k nemovitostem podléhá dani z převodu nemovitostí a ne dani darovací. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na dřívější judikaturní závěry správních soudů (konkrétně např. na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Af 75/2013  69, či na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 30 Ca 217/2000). [6] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že správní orgány neunesly důkazní břemeno a nedostatečně zjistily stav věci. Z obsahu spisového materiálu vyplývá postup správních orgánů v daňovém řízení, včetně místního šetření za účelem ověření, jak bylo účtováno o majetku nabytém žalobkyní na základě darovací smlouvy. Na základě shromážděných podkladů vydal správní orgán prvního stupně platební výměr č. j. 992495/13/2913-05702-705252 na daň darovací ve výši 0 Kč, když vyloučil ze základu daně hodnotu darovaných nemovitostí na základě předmětné darovací smlouvy s tím, že nejsou předmětem daně darovací a v tomto případě není žalobkyně ani poplatníkem daně darovací. [7] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [8] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu. Správní orgány neunesly důkazní břemeno. Nebyla postavena na jisto úplatnost daného převodu nemovitostí. Bylo třeba prokázat nesoulad formy právního úkonu s jeho zamýšleným obsahem (tzv. dissimulaci). Tuto povinnost má podle § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu správce daně, jak vyplývá také z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004 - 89). Správní orgány však spolehlivě neprokázaly skutečný stav věci. Neurčily, o jaký smluvní vztah v dané věci šlo, ani neprokázaly úmysl smluvních stran uzavřít úkon formálně jiný, než fakticky učinily. Mělo být provedeno dokazování. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že dárce obdržel protiplnění v podobě zvýšení hodnoty svého podílu na jmění společnosti, a tedy že šlo o úplatný převod, jenž podléhá dani z převodu nemovitostí a nikoliv dani darovací. Tvrzení obsažená v rozhodnutích správních orgánů obsahují rozpory, pročež jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost je důvodná. [11] Stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že nesprávně posoudil právní otázku povahy převodu nemovitostí na základě darovací smlouvy. [12] Podle § 8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své ú