7 As 316/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 316/2015- 20 - text 7 As 316/2015 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2015, č. j. 22 A 14/2014  21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 22 A 14/2014 – 21, k žalobě podané žalobcem (dále „jen účastník řízení“) zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského úřadu v Ostravě (dále jen „stěžovatel“) ze dne 2. 12. 2013, č. j. MSK 159473/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdek-Místek (dále jen „magistrát“) ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMFM 98665/2013 o zamítnutí návrhu mysliveckého sdružení Nošovice-Lhoty, o. s. jako uživatele honitby na ustanovení účastníka řízení mysliveckým hospodářem v honitbě „NošoviceNižní Lhoty“. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že skutkové okolnosti jsou nesporné, ale spornou je otázka právní, zda účastník řízení splňuje podmínku bezúhonnosti podle ust. § 35 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře. Podle citovaného ustanovení je předpokladem pro zastávání funkce mysliveckého hospodáře bezúhonnost osoby s odkazem na ust. § 12 odst. 4 citovaného zákona. Podle ust. § 35 odst. 2 zákona o myslivosti orgán státní správy myslivosti, který rozhoduje o ustanovení mysliveckého hospodáře, si k ověření bezúhonnosti vyžádá podle zvláštního právního předpisu opis z evidence Rejstříku trestů. Podle krajského soudu se zákon o myslivosti po novelizaci provedené zákonem č. 124/2008 Sb. stal v otázce bezúhonnosti mysliveckého hospodáře nekonzistentním, když na jednu stranu obsahuje v ust. § 35 odst. 1 písm. c) odkaz pouze na § 12 odst. 4 a nikoliv na odst. 5 citovaného ustanovení, ve kterém se uvádí, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží, ale na druhou stranu nahradil požadavek na výpis z evidence Rejstříku trestů požadavkem na opis, který se napříč právním řádem používá jen tehdy, je-li posuzována bezúhonnost bez ohledu na případné zahlazení odsouzení, jako např. u myslivecké stráže. Za dané právní úpravy tak existují dvě interpretace této inkonzistence. Podle názoru zastávaného účastníkem řízení nelze z pouhého nahrazení výpisu opisem z evidence Rejstříku trestů dovodit, že by se podmínka stanovená pro mysliveckou stráž v ust. § 12 odst. 5 zákona o myslivosti nově vztahovala i na mysliveckého hospodáře přes absenci výslovného odkazu na toto ustanovení v ust. § 35 zákona o myslivosti. Stěžovatel naproti tomu opírá svou argumentaci právě o skutečnost, že bezúhonnost se nově dokládá opisem z evidence Rejstříku trestů, který by nemělo smysl vyžadovat, pokud by se i nadále mělo přihlížet k zahlazení odsouzení. Krajský soud po zvážení všech argumentů a legislativního vývoje právní úpravy zákona o myslivosti dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace neobstojí. Podle ust. § 12 odst. 4, který ve spojení s § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti platí i pro mysliveckého hospodáře, se za bezúhonného podle tohoto zákona nepovažuje mimo jiné ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Podle ust. § 70 odst. 1 tr. zákona bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Toto ustanovení představuje obecné pravidlo, které je nutné použít u všech ostatních právních předpisů požadujících bezúhonnost, leda by tyto předpisy výslovně stanovily jinak. V případě zákona o myslivosti je tak výslovně stanoveno v ust. § 12 odst. 5 u myslivecké stráže. Jedná se tedy o výjimku z obecného pravidla, která musí být, jako každá výjimka, vykládána restriktivně. V případě ust. § 35 zákona o myslivosti je v souvislosti s bezúhonností odkazováno pouze na ust. § 12 odst. 4 citovaného zákona a nikoliv na odst. 5 citovaného ustanovení. Tuto skutečnost označil krajský soud za rozhodující. Pokud by totiž zákonodárce měl v úmyslu vrátit úpravu bezúhonnosti mysliveckého hospodáře zpět před rok 2003, mohl tak nepochybně učinit, např. tím, že by do ust. § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti doplnil vedle odkazu na ust. § 12 odst. 4 i odkaz na odst. 5 citovaného ustanovení. Vzhledem k výše uvedenému pravomocně odsouzený pachatel úmyslného trestného činu navržený na ustanovení mysliveckým hospodářem splňuje podmínku bezúhonnosti, bylo-li jeho odsouzení zahlazeno podle ust. § 69 tr. zákona, resp. podle § 105 tr. zákoníku. Ust. § 12 odst. 5 věta druhá zákona o myslivosti se na mysliveckého hospodáře nevztahuje. Krajský soud poukázal také na to, že ke shodnému závěru dospěl ve skutkově obdobné věci i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 2015, č. j. 46 A 73/2013 - 37. Správní orgány obou stupňů proto pochybily, když nezohlednily zahlazení odsouzení účastníka řízení a jejich závěr, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti, tak nemůže obstát. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že bezúhonnost posuzuje stejně u všech mysliveckých hospodářů v souladu s platnou a účinnou právní úpravou a metodickým vedením ze strany ministerstva zemědělství. Zákon o myslivosti stanoví pro prokázání bezúhonnosti u myslivecké stráže i u mysliveckého hospodáře požadavek posouzení bezúhonnosti z opisu z evidence Rejstříku trestů. Pouhý výpis z evidence Rejstříku trestů nestačí, neboť se nezohledňuje zahlazení odsouzení za úmyslný trestný čin. Jedná se o přísnou právní úpravu právě pro oblast myslivosti. Zákonodárce toto přísné posuzování bezúhonnosti u obou těchto funkcí zvolil zřejmě s přihlédnutím k tomu, že se jedná o osoby ozbrojené v souvislosti se zájmovou činností a s významnými právy a povinnostmi na úseku myslivosti. U mysliveckého hospodáře se jedná o práva a povinnosti zejména podle ust. § 35 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti. Myslivecký hospodář je osoba, která garantuje odbornou úroveň myslivosti jako činnosti prováděné ve veřejném zájmu a dodržování příslušných právních předpisů při mysliveckém hospodaření v rámci celé honitby a uživatelem honitby či všemi členy uživatele honitby jako spolku. V předmětné věci šlo o posouzení bezúhonnosti ve vztahu k úmyslným trestným činům. Z opisu z evidence Rejstříku trestů účastníka řízení bylo zjištěno, že se dopustil úmyslných trestných činů, a to ve smyslu ust. § 242 odst. 1 tr. zákona, (rozsudek ze dne 13. 4. 1978) a ve smyslu ust. § 201 tr. zákona, (rozsudek ze dne 17. 9. 1984). Tyto trestné činy byly následně zahlazeny. Jelikož zákon o myslivosti požadavek opisu z evidence Rejstříku trestů stanoví jak u myslivecké stráže, tak u mysliveckého hospodáře, je třeba výsledná zjištění z tohoto opisu vztahovat rovněž na obě funkce a vyhodnocovat je shodně podle ust. 12 odst. 5 věta druhá zákona o myslivosti. Pro ustanovování mysliveckého hospodáře totiž ust. § 35 zákona o myslivosti neobsahuje jiné ustanovení, které by bylo pro vyhodnocování údajů zjištěných z opisu z evidence Rejstříku trestů mírnější. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, požadavek na vyhodnocování opisu z evidence Rejstříku trestů by byl zbytečný, neboť by stačil výpis z evidence Rejstříku trestů. S ohledem na vše uvedené neměl stěžovatel pochybnosti o tom, že účastník řízení nesplnil předpoklad bezúhonnosti. Již v řízení o žalobě stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem — pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2013, č. j. 59 A 22/2013 - 34, kdy v obdobné věci potvrdil tento soud závěr, že k zahlazení odsouzení se v takovém případě nepřihlíží. Krajský soud se však touto argumentací vůbec nezabýval a ponechal ji bez vyjádření a citovaný rozsudek vůbec nezohlednil. Místo toho de facto jen převzal závěry z rozsudku v obdobné věci Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 46 A 73/2013 - 37, kterým bylo rozhodnuto opačně. Krajský soud shledal střet dvou interpretací inkonzistentní zákonné úpravy dané zákonem o myslivosti, ale nezohlednil význam funkce mysliveckého hospodáře. Kdyby tak učinil, mohl dospět k závěru, že zákonodárce mohl mít zcela zřejmý zájem na tom, aby se také u mysliveckého hospodáře při posuzování jeho bezúhonnosti zohledňovala i zahlazená odsouzení pro trestné činy. Nedůsledností zákonodárce by pak bylo pouze neuvedení výslovného odkazu v ust. § 35 na § 12 odst. 5 zákona o myslivosti. Taková nedůslednost je pravděpodobnější než záměna významově zcela rozdílných celých slov „opis“ a „výpis“. Dokonce je bohužel častá, viz např. ust. 35 odst. 6