7 As 35/2016 — Nejvyšší správní soud

7 As 35/2016- 27 - text 7 As 35/2016 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. Š., zastoupen JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, proti žalovanému: Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, č. j. 6 Ad 13/2014 – 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce S. Š. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, č. j. 6 Ad 13/2014 – 26, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014, č. j. MOCR 40406-4/2013-1304, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Zástupce náčelníka generálního štábu – ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany ze dne 21. 11. 2013, č. j. MOCR 40406-2/2013-1160. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o zaplacení částky 26.064 USD, jakožto příplatku za to, že působil jako vojenský pozorovatel v zahraničí v období od 1. 10. 1993 do 1. 5. 1994 a od 22. 10. 1997 do 22. 10. 1998. Žalobce se příplatku domáhal na základě ust. § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o platu“). Správní orgán prvého stupně však vůči tomuto nároku uplatnil námitku promlčení a žalobci vyplatil příplatek pouze za účast na misi v období od 29. 10. 2000 do 1. 5. 2001. Městský soud shledal, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se začal zaplacení příplatku domáhat až poté, co v roce 2004 došlo k přehodnocení dosavadního stanoviska Ministerstva obrany o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci vojenského pozorovatele v misích mezinárodních organizací. Objektivně mu nic nebránilo v tom, aby své právo na zaplacení zvláštního příplatku uplatnil včas. Autorita Ministerstva obrany ani skutečnost, že žalovaný je ve vztahu k žalobci ve služebně nadřazeném postavení, mu nemohly nikterak bránit v tom, aby se zaplacení zvláštního příspěvku domáhal před uplynutím promlčecí doby. To, že Ministerstvo obrany neuplatňovalo námitku promlčení u nároků splatných ode dne 1. 12. 1999, je irelevantní, neboť nárok žalobce do této skupiny nepatří. Nejde ani o diskriminaci, neboť Ministerstvo obrany aplikuje tuto časovou hranici shodně u všech žadatelů. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že předmětná situace odpovídá definici Nejvyššího soudu České republiky, kdy lze námitku promlčení posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Uplynutí promlčecí doby stěžovatel nezavinil, neboť se v dobré víře řídil oficiálním výkladem zákona o platu ze strany samotného autora (Česká republika). Jednal s důvěrou ve stát, resp. jeho příslušný orgán. Odmítnutím nároku je nabouráván princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje i důvěru ve stát, jeho orgány a instituce a princip spravedlnosti. Stěžovatel neměl žádné pochybnosti o oficiálním výkladu zákona. Nelze to srovnávat se situací, kdy zaměstnavatel nezaplatí zaměstnanci mzdu, kterou mu platí každý měsíc a která mu nepochybně náleží, a poté zaměstnanec zapomene svůj nárok uplatnit. Zánik nároku by byl nepřiměřeně tvrdým postihem, neboť žalovaný vytvořil nespravedlivou situaci tím, že zpětně od určitého data některé promlčené nároky přiznal a vyplatil, a to tak, že datum 1. 12. 1999 doslova „vystřelil od boku“. S tímto datem se však ve vztahu k předmětnému nároku neváže žádná významná událost, a pokud žalovaný odkazoval na nabytí účinnosti nového zákona o vojácích z povolání, ten se daného problému vůbec nedotýká. Vedle vojáků, u kterých námitka promlčení nebyla uplatňována, vznikla nespravedlivá situace i ve srovnání s vojáky, kteří s promlčením problém vůbec neměli. Stěžovatel totiž sloužil ve vojenské misi v rámci plnění mezinárodních závazků České republiky s nasazením vlastního zdraví a života, a žádá-li stejné zákonné podmínky jako ostatní, odvděčuje se mu Česká republika konstatováním, že sice má nárok na příplatek, ale má smůlu, neboť je promlčen. I v tom je třeba spatřovat nepřiměřenou tvrdost postihu i výjimečnost celé situace. Opakovaným protichůdným (a oficiálním) výkladem zákona ze strany jeho autora a zneužitím situace došlo ke zneužití práva, narušení principu právní jistoty a diskriminaci stěžovatele ve srovnání s vojáky, kterých se běh promlčecí doby nedotkl, resp. u kterých nebylo promlčení bez objektivních důvodů namítáno. Je tím narušena i rovnost ohledně důstojnosti vojáků sloužících v zahraničních misích. Došlo taktéž k porušení práva na ochranu majetku. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá dřívější podání, ztotožnil se se závěry městského soudu a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná. Nejvyšší správní soud předesílá, že ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodl již v řízeních vedených např. pod sp. zn. 3 Ads 83/2013, 3 As 262/2014 či 2 As 4/2015 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Argumentace stěžovatelů v těchto věcech se přitom podstatným způsobem nelišila od té, kterou stěžovatel vznesl v nynějším řízení. Nejvyšší správní soud také podotýká, že závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 2. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3138/14 nebo ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2097/15; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel nárok na příplatek v cizí měně uplatňoval na základě ust. § 11 odst. 3 zákona o platu, podle něhož příslušníku ozbrojených sil vyslanému v rámci jednotky mírových sil mimo území České republiky se po dobu působení v zahraničí poskytne zvláštní příplatek v jiné než české měně za podmínek a ve výši stanovených prováděcím předpisem vydaným podle ust. § 23. Tímto prováděcím předpisem bylo nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád), ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle jeho ust. § 10 odst. 7 vojáku z povolání, který je vyslán v rámci jednotky mírových sil k účasti na mírových operacích Organizace spojených národů, se poskytuje po dobu působení v zahraničí místo příplatku podle odstavce 3 nebo 7 příplatek ve výši 700 USD až 3000 USD měsíčně. Podmínky pro určení výše příplatku v rámci tohoto rozpětí stanoví a výši příplatku vojáku z povolání určí ministr obrany. Stěžovatel namítl, že uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť promlčení nároku zapříčinil sám žalovaný svým ustáleným výkladem. Tato námitka není důvodná. Žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že Ministerstvo obrany do 5. srpna 2004 zastávalo výklad, podle něhož byl předmětný příplatek poskytován toliko vojákům z povolání, kteří byli v rámci české jednotky vysláni do jednotky mnohonárodních sil mimo území České republiky. Podle takového výkladu naopak nárok na příspěvek nesvědčil vojákům, kteří s diplomatickými pasy vykonávali službu v zahraničí jako pozorovatelé v misích OSN, OBSE či ZEU, neboť byli individuálně předáváni do dispozice mezinárodních organizací. Účast v pozorovatelských misích vycházela z principu dobrovolnosti. V roce 2004 ovšem došlo ke změně přístupu a v důsledku novely rozkazu ministra obrany č. 49/2003 – Poskytování zvláštního příplatku v jiné než české měně v rezortu Ministerstva obrany – dosáhli na příspěvek i vojáci vykonávající službu v zahraničí jako pozorovatelé v misích jmenovaných mezinárodních organizací. Co se týče promlčení nároků na předmětný příspěvek, žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že ministr obrany dospěl k závěru, že námitka promlčení bude uplatňována vůči všem nárokům, jejichž splatnost nastala p