— Nejvyšší správní soud

Konf 2/2016- 9 - text Konf 2/2016 - 9 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, rozhodl o návrhu Krajského soudu v Ostravě na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Vrchním soudem v Olomouci a dalších účastníků sporu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 13/2016, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 6. 2015, čj. ČTÚ-45 214/2014-603: žalobce Ing. J. S., a žalovaného Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, t a k t o : I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 13/2016, o žalobě proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 6. 2015, čj. ČTÚ-45 214/2014-603, j e s o u d v občanském soudním řízení. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2015, čj. Ncp 591/2015 - 25, s e z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným dne 28. 1. 2016 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých kompetenčních sporech“), se Krajský soud v Ostravě domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o některých kompetenčních sporech, který vznikl mezi ním a Vrchním soudem v Olomouci ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 13/2016 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 6. 2015 označenému v záhlaví tohoto usnesení. Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: Český telekomunikační úřad vydal dne 30. 5. 2014 rozhodnutí čj. ČTÚ-137 480/2011-638/XI. podle § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a podle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), kterým vyhověl návrhu společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. (dále jen „poskytovatelka“) a uložil žalobci povinnost uhradit dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 377,50 Kč s příslušenstvím. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu následně v rozkladovém řízení rozhodl tak, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v části změnil a ve zbytku rozklad zamítl. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu označené v záhlaví tohoto usnesení napadl žalobce žalobou podle § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Okresní soud v Novém Jičíně měl za to, že není k projednání věci věcně příslušný, neboť se jedná o spor v oblasti veřejné správy. Věc proto dle § 104a odst. 2 o. s. ř. předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Vrchní soud usnesením ze dne 16. 12. 2015, čj. Ncp 591/2015 - 25, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předložené věci je „příslušný krajský soud (§ 3 odst. 1 zákona č. 160/2002 Sb.)“ a věc tomuto soudu k dalšímu řízení postoupil. Toto usnesení neobsahovalo žádné odůvodnění (§ 169 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud v Ostravě rozhodující ve správním soudnictví následně podal návrh zvláštnímu senátu na zahájení řízení o záporném kompetenčním sporu. Uvedl, že rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanou částku za poskytnuté služby elektronických komunikací. Projednávaný spor má soukromoprávní charakter, neboť jeho předmětem jsou práva a povinnosti poskytovatelky služeb elektronických komunikací a žalobce jako účastníka. Český telekomunikační úřad tedy podle krajského soudu rozhodoval v soukromoprávní věci. Krajský soud se proto domníval, že není k projednání věci věcně příslušný. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi Vrchním soudem v Olomouci rozhodujícím v občanském soudním řízení a Krajským soudem v Ostravě rozhodujícím ve věcech správního soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou: Nastalá situace je procesně atypická. Obvyklým postupem (a v souladu se zákonem) měl Okresní soud v Novém Jičíně řízení zastavit dle § 104b odst. 1 o. s. ř. Současně měl poučit žalobce o možnosti podat proti rozhodnutí správního orgánu žalobu u soudu ve správním soudnictví. Okresní soud však namísto toho podle § 104a odst. 2 o. s. ř. předložil věc nadřízenému vrchnímu soudu. Patrně si při tomto postupu neuvědomil, že tento institut předložení nadřízenému soudu míří pouze na rozhodování vrchního soudu v otázkách věcné příslušnosti v rámci soudů jednajících v občanském soudním řízení. I přesto je dána pravomoc zvláštního senátu. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že jím tento soud popřel pravomoc soudů v občanském soudním řízení dle části páté věc rozhodnout. Z výroku usnesení vrchního soudu zřejmá jeho jednoznačná vůle vyslovit nedostatek pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Nadto, v případě takto jasně vyjádřené vůle soudu popřít svoji pravomoc rozhodnout by bylo vrácení věci k formálně bezchybnému popření své pravomoci proti smyslu a poslání zvláštního senátu fakticky vzniklé kompetenční spory co nejrychleji rozhodnout a předat věc soudu s pravomocí jednat a vydat rozhodnutí. Po postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě rozhodujícímu ve správním soudnictví tento soud následně popřel svou pravomoc rozhodnout věc. Vrchní i krajský soud tedy materiálně popřely pravomoc civilní i správní větve soudní soustavy vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (§ 1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech). Ve věci se proto jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zvláštní senát zákonem o rozhodování některých kompetenční sporů. Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 485/2005 Sb. NSS). Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. „[v] občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“. Tímto jiným orgánem je v případech, které stanoví zákon o elektronických komunikacích a původně zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), také Český telekomunikační úřad. Tomu tak byla svěřena nejen pravomoc rozhodovat ve věcech veřejného práva, ale také v některých věcech práva soukromého. Jen z toho, že rozhodl Český telekomunikační úřad, nelze ještě určit, zda o žalobě proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu rozhodují soudy v občanském soudním řízení či soudy správní. Vždy je totiž nutné rozlišovat, zda tento správní orgán rozhodoval v soukromoprávní věci nebo ve věci veřejnoprávní, tedy určit charakter konkrétního rozhodnutí a porušení povinnosti. Při určování příslušnosti je zvláštní senát také zcela zásadně omezen již zmiňovaným § 7 odst. 1 o. s. ř., protože zákon o elektronických komunikacích představuje výjimku z pravidla, že o soukromoprávních sporech rozhodují soudy v nalézacím řízení. Výše uvedené závěry jsou zřejmé i z dosavadní rozhodovací praxe zvláštního senátu a Nejvyššího správního soudu, které při rozhodování o pravomoci či věcné příslušnosti charakter rozhodnutí správního orgánu rozlišovaly. Zvláštní senát tak například v usnesení ze dne 18. 9. 2007, čj. Konf 23/2006 - 6, vyslovil, že „rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu o přidělení čísel (§ 69 a násl. zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích) a navazující rozhodnutí o poplatcích za přidělení čísla (§ 75 téhož zákona) je veřejnoprávní regulací v oblasti správy čísel. Rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o poplatcích náleží soudu ve správním soudnictví“. Opačný závěr  vyplývající z rozdílného charakteru rozhodnutí  vyslovil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2003, čj. 6 A 60/2000 - 46: „Rozhodnutí správního orgánu vydané na základě § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, je rozhodnutím v soukromoprávní věci, neboť předmětem rozhodnutí je spor mezi uživatelem a poskytovatelem telekomunikační služby o plnění za poskytnuté služby, tj. spor o povinnosti uživatele platit za poskytnuté telefonní služby úhradu v rozsahu tehdy stanoveném Telefonním řádem a o oprávnění poskytovatele telefonních služeb jen v takto stanoveném rozsahu úhradu požadovat. Sama skutečnost, že řízení je regulováno správním řádem, nemá pro posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru věci význam, neboť všechny orgány veřejné správy, jejichž rozhodnutí se projednávají podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003, se v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva“. Na těchto závěrech nic nemění ani následná změna právní úpravy, jak zvláštní senát již zopakoval také např. v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. Konf 25/2011 - 8, a usnesení ze dne 23. 1. 2012