10 As 240/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 240/2016- 38 - text 10 As 240/2016 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: AL METAL, spol. s r. o., se sídlem Doudleby 10, České Budějovice, zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, čj. 63/510/14, 1689/ENV/14, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2016, čj. 3 A 80/2014-58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně provozuje zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Česká inspekce životního prostředí u ní provedla kontrolu a rozhodnutím ze dne 27. 11. 2013 jí uložila pokutu za dva správní delikty: - Žalobkyně přechodně skladovala odpadní papír ve velkoobjemovém kontejneru umístěném mimo své zařízení, což zapovídá § 12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech; tím se dopustila správního deliktu podle § 66 odst. 4 písm. b) tohoto zákona. - Žalobkyně vykoupila od fyzické osoby jako odpad železniční kolejnice v celkovém množství 17 960 kg a za úplatu v hotovosti ve výši 107 760 Kč. Tento odpad má povahu obecně prospěšného zařízení určeného pro hromadnou dopravu a jeho výkup za hotové zakazuje § 18 odst. 4 a 5 zákona o odpadech ve spojení s § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „prováděcí vyhláška“). Jelikož žalobkyně tento zákaz porušila, spáchala tím správní delikt podle § 66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech. Za tyto delikty uložila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 390 000 Kč. Žalovaný k odvolání žalobkyně drobně formulačně změnil výrok rozhodnutí; ve zbytku je potvrdil. [2] Žalobu, kterou žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, zamítl městský soud rozsudkem označeným v záhlaví. Inspektoři byli podle něj při kontrole oprávněni vstoupit na cizí pozemek, na němž byl umístěn žalobcův kontejner s odpadním papírem, a nemuseli přitom informovat vlastníka pozemku. Žalovaný se vypořádal i s námitkou (uplatněnou teprve v odvolání), podle níž odpadní papír patřil právě vlastníkovi pozemku Ing. P. B.. Městský soud se ztotožnil i s hodnocením druhého protiprávního skutku, jak jej provedl žalovaný. Pro závěr, zda je určitá věc obecně prospěšným zařízením, není rozhodná její aktuální funkce, ale její povaha; to plyne z prováděcí vyhlášky, která obsahuje vlastní definici obecně prospěšného zařízení, a není tedy na místě používat definici podle § 132 trestního zákoníku. Usuzovat na dobrou víru žalobkyně je v této věci vyloučeno (šlo o nákup železničních kolejnic o celkové délce nejméně 240 metrů, jejichž charakter byl evidentní). Správní orgány podle městského soudu správně použily absorpční zásadu a uložily pokutu v rámci sazby prvního (přísněji postižitelného) deliktu, jejíž horní hranice činí 50 000 000 Kč (oproti deliktu druhému s horní hranicí pouze 1 000 000 Kč). II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti setrvala na tom, co namítla už v žalobě. Nesouhlasila s tím, že inspektoři mohou vstupovat na cizí pozemky, které nejsou užívány pro podnikatelskou činnost. Tvrdí-li městský soud, že při výkladu zastávaném stěžovatelkou by nebylo možné kontrolovat pozemky užívané k podnikání, k nimž se lze dostat pouze přes jiný pozemek neužívaný k podnikání, mýlí se – v takovém případě totiž podnikatel užívá i tento jiný (cizí) pozemek. V této věci se navíc kontejner s odpadním papírem nacházel v zadní části pozemkové parcely, na jejíž přední části stěžovatelka podniká a odkud se lze dostat nejen do její provozovny, ale právě i na zadní část parcely. Při výkladu zastávaném městským soudem by bylo možno ad absurdum dospět k závěru, že inspektoři mohou bez upozornění vstupovat do bytu jednatele kontrolované osoby nebo na jeho zahradu, pokud se domnívají, že tyto prostory používá pro svou podnikatelskou činnost (například tím, že si „vzal práci domů“). Takto by bylo možno vstupovat i do zahrad třetích osob, což je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Zadní část parcely tedy stěžovatelka nikdy neužívala pro podnikání, Ing. B. jako její vlastník nebyl o kontrole vyrozuměn a toto pochybení nemůže zhojit ani případný (konkludentní) souhlas stěžovatelčina zaměstnance pana K.. Důkazy získané tímto nezákonným postupem jsou procesně nepoužitelné. [4] Městský soud se nevypořádal ani s chybějícím dokazováním k otázce, jestli stěžovatelka vůbec mohla vykoupit (a tedy vlastnit) odpadní papír uložený v kontejneru. Správní orgány nezkoumaly evidence přijatého odpadu, jen na základě domněnek usoudily, že papír bude nejspíše její. Stěžovatelka v odvolacím řízení nově předložila důkaz, který svědčí o opaku (a tuto „změnu obhajoby“ jí nelze přičíst k tíži); správní orgány i městský soud jej však zhodnotily jako účelový. Není ani zřejmé, jakou povědomost měl o kontejneru nebo jeho obsahu svědek K.. Svědek mohl také chovat jen určité domněnky, a to právě měly správní orgány vyjasnit. [5] Stěžovatelka považuje na rozdíl od městského soudu za podstatné, že osoba, od níž stěžovatelka kolejnice vykoupila, byla odsouzena za trestný čin krádeže podle § 205 trestního zákoníku, a nikoli za trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 trestního zákoníku. Městský soud se mýlí, tvrdí-li, že u trestného činu podle § 276 trestního zákoníku musí být poškozeno nebo ohroženo obecně prospěšné zařízení, které aktuálně slouží: nic takového zákon nestanoví. Argumentace městského soudu by znamenala, že fyzická osoba, která se stane vlastníkem kolejnice a už ji nepotřebuje, ji nemůže prodat, protože podle zákona se z ní nemůže stát odpad. [6] Obecně prospěšným zařízením není podle stěžovatelky každé zařízení, které může sloužit nebo v minulosti sloužilo pro hromadnou dopravu, ale pouze zařízení, které k tomuto účelu skutečně slouží (smyslem úpravy je, aby se „neztrácely“ užívané kolejnice nebo dopravní značky). Kolejnice, o něž jde v této věci, byly uloženy ve skladu, a správní orgány měly zkoumat, proč tam byly uloženy. Podle stěžovatelky se s ohledem na jejich stav jednalo o kolejnice již vyřazené. Stěžovatelka je přesvědčena, že při výkupu kolejnic mohla být v dobré víře s ohledem na to, co jí prodávající sdělil při prodeji. [7] Absorpční zásada byla užita nesprávně, protože vyšší sazba pokuty se vztahuje k prvnímu deliktu, který v této konkrétní věci všechny orgány shodně označily jako bagatelní. Za závažný naopak považovaly druhý delikt, u nějž ale zákon stanoví výrazně nižší maximální pokutu. Trest uložený při užití absorpční zásady bývá typicky nižší, než kdyby byl pachatel trestán za každý z deliktů samostatně; v tomto případě ale výše pokuty představuje 39 % z horní hranice pokuty za druhý (zde závažnější) správní delikt, a pokuta je tedy nepřiměřená. [8] Stěžovatelka proto navrhla, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby snížil uloženou pokutu na 80 000 Kč. [9] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Kasační stížnost není důvodná. III.A K deliktu spočívajícímu ve skladování odpadů mimo zařízení [11] K otázce oprávnění inspektorů při vstupu na cizí pozemky vyložil městský soud ustanovení § 81 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona o odpadech. Podstatné jsou tyto jejich pasáže: Inspektoři (…) jsou oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních právních předpisů. a Inspektoři (…) jsou povinni při výkonu své činnosti před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele. [12] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že slova užívaných pro podnikatelskou činnost se vztahují jen k cizím objektům, nikoli též k cizím pozemkům; jazykový výklad ani jinou možnost nepřipouští. (Kdyby zákonodárce místo toho zvolil vedlejší větu „…, které se užívají pro podnikatelskou činnost“, nabízel by se – čistě z hlediska jazykového  výklad dvojí; stávající znění je však jednoznačné.) Stěžovatelčino tvrzení, podle nějž podnikatel užívá všechny pozemky, po kterých musí přejít, než se dostane ke svému pozemku, neobstojí. Takové pozemky sice podnikatel „užívá“ v obecném slova smyslu, tj. přechází po nich, aniž mu v tom kdo brání (činí tak např. z titulu obecného užívání pozemních komunikací nebo jako oprávněný ze služebnosti); zákon o odpadech (stejně jako např. kontrolní řád – zákon č. 255/2012 Sb.) však má na mysli užší pojetí užívání, které zahrnuje j