10 As 99/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 99/2016- 31 - text 10 As 99/2016 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R. Š., zast. Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2014, čj. 1189/520/13, 91213/ENV/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, čj. 1 A 8/2014-54, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížnosti napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2014, čj. 1189/520/13, 91213/ENV/13. Žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň, ze dne 20. 11. 2013, čj. ČIZP/43/OOH/PR01/1211177.008/13/ZJE, kterým správní orgán prvního stupně uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a uložil stěžovateli pokutu ve výši 100 000 Kč a dále náhradu nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Správní orgán prvního stupně zjistil při inspekčních šetřeních konaných ve dnech 3. 10. 2012 a 2. 11. 2012, že se na pozemku stěžovatele nachází značné množství odpadu, zejména autovraků, automobilových součástek, plechových sudů a obalů. Správní orgán prvního stupně vyhotovil při šetření fotodokumentaci a svá zjištění zanesl do záznamů z inspekčních šetření. Dne 25. 2. 2013 doručil správní orgán stěžovateli oznámení o zahájení přestupkového řízení pro přestupek podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech a předvolání k ústnímu jednání, které po opakovaných omluvách stěžovatele proběhlo dne 11. 7. 2013. Dne 30. 7. 2013 vydal správní orgán prvního stupně usnesení o strpění ohledání věci na místě, ve kterém stanovil termín ohledání movitých věcí nacházejících se na pozemku stěžovatele, které svým charakterem spadají nebo by mohly spadat pod režim zákona o odpadech. Ohledání se nakonec z důvodu nepřítomnosti stěžovatele nemohlo uskutečnit a správní orgán prvního stupně pouze pořídil fotodokumentaci odpadu na stěžovatelově pozemku. Dne 4. 10. 2013 doručil stěžovatel správnímu orgánu své písemné vyjádření, ve kterém uvedl, že automobily a součástky na jeho pozemku nejsou odpadem, neboť se jedná o obchodní a neobchodní zboží, určené k dalšímu prodeji. Ohledně dalších movitých věcí nacházejících se na pozemku stěžovatel uvedl, že se jedná o kovové a nekovové zboží, které bylo připraveno na odvoz a likvidaci specializovanou společností. [3] Správní orgán prvního stupně vydal dne 20. 11. 2013 výše uvedené rozhodnutí čj. ČIZP/43/OOH/PR01/1211177.008/13/ZJE, kterým stěžovatele uznal vinným z přestupku podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech, kterého se dopustil tím, že v období ode dne 3. 10. 2012 do dne 5. 9. 2013 soustřeďoval nebo jinak nakládal s odpadem na svém pozemku, který není zařízením určeným k nakládání s odpady podle zákona o odpadech. Správní orgán prvního stupně došel z provedených důkazů k závěru, že stěžovatel na svém pozemku dlouhodobě soustřeďuje desítky autovraků v různém stavu kompletnosti, několik hromad demontovaných nekovových interiérů z autovraků, neidentifikovatelné odpady pocházející z rozebírání autovraků, kovové obaly (sudy) a další věci splňující zákonnou definici odpadu. Podle § 12 odst. 2 zákona o odpadech lze s odpady nakládat pouze v zařízeních, která jsou k tomu zákonem o odpadech určena. Nakládáním s odpadem je v souladu s § 4 písm. d) zákona o odpadech jeho shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. Pozemek stěžovatele je zařízením ve smyslu § 4 písm. e) zákona o odpadech, není však místem určeným zákonem o odpadech k nakládání s odpady. Stěžovatel tudíž porušil své zákonné povinnosti a svým jednáním spáchal přestupek podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech. [4] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl, neboť shledal skutkové závěry správního orgánu prvního stupně správnými a ztotožnil se i s právním posouzením věci. K námitce stěžovatele o zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), uvedl žalovaný, že přestupek podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech je ze své povahy deliktem trvajícím. Z toho důvodu žalovaný za počátek běhu roční prekluzivní lhůty považoval den 5. 9. 2013, neboť v tento den stále prokazatelně probíhalo jednání stěžovatele, za které byl správním orgánem prvního stupně shledán vinným. Přestupek stěžovatele byl projednán v roční lhůtě a jeho odpovědnost nezanikla. [5] Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Městský soud dospěl k závěru, že movité věci, které stěžovatel přechovával na svém pozemku, jsou odpadem ve smyslu zákona o odpadech a stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 69 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech. Pro naplnění skutkové podstaty není nutné prokazovat existenci znečistění některé ze složek životního prostředí, neboť se jedná o delikt ohrožovací, nikoliv poruchový. K pokutě udělené správním orgánem prvního stupně městský soud uvedl, že není zjevně nepřiměřená, a není proto dán důvod pro využití moderačního práva soudu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Městský soud se neztotožnil se závěrem žalovaného ohledně počátku běhu jednoroční prekluzivní lhůty a došel s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, čj. 9 As 101/2010-101 (všechna rozhodnutí NSS v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz), k závěru, že prekluzivní lhůta počala běžet od okamžiku, kdy bylo stěžovateli doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení, tedy ode dne 25. 2. 2013. I přes nesprávné stanovení počátku běhu prekluzivní lhůty byl přestupek stěžovatele projednán v zákonné jednoroční lhůtě. II. Shrnutí kasační stížnosti, vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti především polemizuje s pojmem trvajícího deliktu, namítá neoprávněné použití analogie s trestním právem. Pojem trvající delikt není upraven v přestupkovém zákoně a jeho dovozování z předpisů trestního práva není možné. Z nezákonného použití analogie plyne i nutnost odlišného posouzení běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Počátek běhu prekluzivní lhůty je nutné vázat na objektivní skutečnost, kterou je zjištění spáchání přestupku správním orgánem dne 3. 10. 2012. Zákonná lhůta uplynula před projednáním přestupku, odpovědnost stěžovatele proto zanikla. [8] I pokud by bylo při správním trestání obecně možné aplikovat kategorii trvajícího deliktu, v případě stěžovatele nejsou splněny všechny podmínky. Stěžovatel svým jednáním protiprávní stav neudržoval, ale směřoval k jeho odstranění, což mu nelze přičítat k tíži. Městský soud se dle stěžovatele v napadeném rozsudku navíc vůbec nezabýval argumentací stěžovatele ohledně definice odpadu v zákoně o odpadech i příslušné směrnici Evropské unie. Definice odpadu má silný subjektivní prvek a klade důraz na úmysl majitele věci. Zákonná definice autovraku je navázána na obecnou definici odpadu, a i v ní je tedy zdůrazněn subjektivní úmysl majitele. [9] Pokuta uložená stěžovateli je zároveň zjevně nepřiměřená míře ohrožení životního prostředí jednáním, které je stěžovateli kladeno za vinu. Látky nacházející se v automobilech jsou převážně organického původu a drobné úkapy pohonných hmot nemohou ohrozit životní prostředí. [10] Ohledně námitek označených v kasační stížnosti jako D. Nedodržení zásady presumpce neviny. Žádné důkazy nesvědčí tvrzení správního orgánu, že došlo ke znečištění jakékoliv složky životního prostředí, E. Nedodržení zásady rovného zacházení, a F. Nedodržení zásady materiální pravdy stěžovatel odkázal na správní žalobu, kde tyto důvody podrobně rozebral. [11] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný má za to, že městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele zcela v souladu s právními předpisy i zjištěným skutkovým stavem. Kasační námitky v zásadě opakují stěžovatelovy žalobní body, se kterými se městský soud dostatečně vypořádal v rámci napa