3 Afs 115/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 115/2016- 64 - text 3 Afs 115/2016 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně NOKRA s. r. o., se sídlem Divišov, Na Špičníku 413, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 5 Af 54/2011 – 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2011, č. j. 2737/11-1300-204964, změnil žalovaný rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově (dále „správce daně“), kterým bylo původně rozhodnuto tak, že žalobkyni byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2007 ve výši 20.215 Kč a vznikla jí povinnost uhradit penále ve výši 4043 Kč. Změna spočívala ve zvýšení doměřené daně na 53.251 Kč a penále na 10.650 Kč. Změněn byl také platební výměr ze dne 6. 6. 2011, č. j. 2457/11-1200-203168, jímž správce daně původně dodatečně snížil žalobkyni daňovou ztrátu z příjmu právnických osob o 888.576 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 a současně jí sdělil penále ve výši 5% z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tj. 44.428 Kč. Žalovaným byly zvýšeny částky daňové ztráty na 917.586 Kč a penále na 45.879 Kč. Dále v části „Výpočet dodatečně vyměřené daňové ztráty z příjmů právnických osob“ se dodatečný výměr rozhodnutím žalovaného změnil tak, že údaj na řádku: 2. nově stanovená daňová ztráta se, na základě zprávy o daňové kontrole č. j. 106016/09/021932202518, ze dne 25.11.2009, částka 30.737 Kč mění na 1127 Kč, na řádku 3. dodatečně vyměřená daňová ztráta, rozdíl (+zvýšení, -snížení) : (ř.2 – ř.1) se částka 888.576 Kč mění na 917 586 Kč. Tato rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) žalobami, které městský soud zamítl. Neshledal totiž, s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu, důvodnými žalobní námitky, směřující proti namátkovému provedení daňové kontroly u žalobkyně. Nenalezl ani žádné šikanózní rysy uvedené kontroly. Nedůvodnou shledal rovněž námitku žalobkyně, že bylo kontrolováno „neexistující zdaňovací období“, když správce daně daňovou kontrolu prováděl za „rok 2006 až 2008“ u daně z příjmu právnických osob a za „rok 2007 a 2008“ u DPH. Soud vyšel z toho, že zdaňovací období je u daně z příjmu právnických osob i DPH stanoveno právními předpisy a žalobkyni tak muselo být zřejmé, že daňová kontrola byla zahájena u daně z příjmu právnických osob za roky 2006, 2007 a 2008 a u DPH za jednotlivá kalendářní čtvrtletí roku 2007 a 2008. Uvedené formulační nepřesnosti nemohly zasáhnout do právní sféry žalobkyně natolik intenzivně, aby to mohlo odůvodnit zrušení žalobou napadených rozhodnutí. Jako nedůvodnou posoudil soud též námitku žalobkyně, že jí nebyla předána příloha, na níž odkazoval protokol ze dne 10. 9. 2009. Ze spisu soud totiž zjistil, že jeho součástí je jednak tato příloha k protokolu ze dne 10. 9. 2009, který byl bez námitek podepsán zástupcem žalobkyně, jednak obsahově totožná příloha k předvolání ze dne 24. 8. 2009. Nedůvodnou shledal městský soud rovněž námitku žalobkyně, že nevěděla, jaké doklady byly při daňové kontrole kontrolovány, protože v říjnu 2009 nebyly sepisovány protokoly. Neztotožnil se ani s námitkou zpochybňující stanovení daně podle pomůcek [§ 31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní a poplatků“)]. Nedůvodnými shledal rovněž námitky proti vedení dokazování v daňovém řízení. Městský soud rovněž, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, odmítl námitku žalobkyně, podle níž výroky žalobou napadených rozhodnutí neobsahují veškeré právní předpisy, podle kterých bylo rozhodnuto. Uvedl, že v posuzované věci dodatečný platební výměr na DPH ve výroku odkazuje na § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a na zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“), dodatečný platební výměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výroku odkazuje na § 38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „zákon o daních z příjmů“) a § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků; stejně tak výroky v rozhodnutí žalovaného obsahují odkazy na § 114a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“). Soud uvedl, že veškeré výroky žalobou napadených rozhodnutí vyhovují v tomto ohledu nárokům kladeným na daňové rozhodnutí dle § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků a uvedené judikatuře. Nedůvodnými shledal městský soud i námitky žalobkyně, že správce daně žalobkyni dvakrát doručoval shodný přípis (výzvu ze dne 18. 1. 2010), že právo kontroly období let 2004 a 2005 bylo prekludováno, neboť za tato období daňová kontrola prováděna nebyla, že žalovaný neoprávněně uložil správci daně doplnit odvolací řízení a odstranit vady dle § 50 zákona o správě daní a poplatků, že žalobkyni nebylo umožněno řádně nahlédnout do spisů, že žalovaný nesprávně nepřijal její elektronické podání ze dne 2. 5. 2011, a konečně že nemohla vyhovět výzvě ze dne 22. 12. 2010, neboť jí byla doručena až za účinnosti daňového řádu. Městský soud k této námitce uvedl, že podle § 264 odst. 2 daňového řádu byly zachovány účinky této výzvy i za účinnosti daňového řádu. Kasační stížností žalobkyně (dále „ stěžovatelka“) napadá rozsudek městského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s“). Z kasační stížnosti, která je sepsána ve formě odkazů na části odůvodnění rozsudku městského soudu a dalších glos k těmto odkazům, bylo možno identifikovat stížnostní námitky uvedené níže. Některé z odkazů nicméně směřují pouze proti té části odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž soud rekapituloval obsah vyjádření žalovaného k žalobě, nikoli tedy proti důvodům rozhodnutí městského soudu, a nelze je tedy za stížnostní námitky (body) považovat. Stěžovatelka tedy namítá chybu v odůvodnění napadeného rozsudku, kde měl městský soud nesprávně rekapitulovat žalobu konstatováním, že v podaných žalobách stěžovatelka namítala, že jí byla DPH za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2007 a daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 snížena neoprávněně. Dále nesouhlasí se závěry městského soudu ohledně výzvy ze dne 18. 1. 2010, jíž byla vyzvána k předložení účetních dokladů za období let 2004 a 2005 a mzdových a pracovních listů zaměstnanců a stavebního deníku za I. čtvrtletí roku 2005. Dle názoru stěžovatelky „prekludovalo právo kontroly“ těchto období. Stěžovatelka dále nesouhlasí se zjištěním soudu ze správního spisu, že nereflektovala podle záznamu o telefonickém hovoru ze dne 5. 8. 2010 na nabídku správce daně, že je připraven zanést jí spis k nahlédnutí do jejího sídla. K tomu odkazuje na žalobní argumentaci, jež se však týká doručování jiné výzvy v daňovém řízení. Dále se stěžovatelka vymezuje proti konstatování, že 8. 11. 2010 žalovaný vyžádal doklady v souvislosti s úvěrem od GE Money Bank. Stěžovatelka též vznesla zcela obecná tvrzení, že správce daně porušil zásady proporcionality a minimalizace nepřiměřených zásahů a že soud „stranil“ žalovanému, neboť nehodnotil všechny předložené důkazy. Namítá rovněž, že fakticky neobdržela přílohu protokolu ze dne 10. 9. 2009. Dále uplatnila obecnou námitku, že byla seznámena s místním šetřením na stavebním odboru městyse Divišov až ex post, a že v průběhu řízení několikrát namítala nesprávný postup správce daně, což žalovaný bagatelizoval. Dále uvedla obecnou námitku, že správce daně několikrát vyžadoval předložení dokladů, které s daňovou kontrolou přímo nesouvisely. Stěžovatelka dále namítá, že neuvedením předpisů v rozhodnutích žalovaného neměla na mysli opsání celého právního předpisu, ale pouze uvedení předpisů, „které byly použity“; tedy právě to, co žalovaný neudělal. K výhradě proti vypořádání žalobní námitky, že nemohla vyhovět výzvě správce daně ze dne 22. 12. 2010, neboť jí byla doručena až za účinnosti daňového řádu, dodala, že tato výzva nebyla rozhodnutím správce daně. Stěžovatelka též zcela obecně uvedla, že městský soud přijal účelová tvrzení žalovaného, aniž by se seznámil s důkazy, které předložila. Rovněž namítla nesprávnost konstatování soudu v závěru jeho odůvodnění, že žalobou napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Nesprávnost spatřuje v tom, že byly podány dvě žaloby proti dvěma rozhodnutím žalovaného, čemuž toto konstatování soudu neodpovídá. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti s argumentací městského soudu ztotožnil. Napadený rozsudek považuje za p