6 Afs 172/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 172/2016- 24 - text 6 Afs 172/2016 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Mgr. V. C., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2015, č. j. 452/15/520011433-700681, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2016, č. j. 10 Af 7/2015 - 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 31. 5. 2012 žalobce upozornil plátce daně (osobu zúčastněnou na řízení), že se na jeho výrobnu podle § 17 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), vztahuje osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Dne 18. 7. 2012 podal žalobce žádost o vysvětlení postupu plátce daně ve vztahu ke sražení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za období od 1. 6. 2012 do 30. 6. 2012 ve výši 8.387 Kč. Plátce daně sdělením ze dne 31. 7. 2012 žalobci odpověděl, že se jednalo o zákonné sražení odvodu z elektřiny ze slunečního záření. [2] Dne 4. 8. 2012 podal žalobce stížnost na postup plátce daně podle § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“). Uvedl, že v období od 1. 6. 2012 do 30. 6. 2012 vyrobil ve výrobně a dodal elektřinu ve výši 2530 kWh, za kterou mu od plátce daně došla částka o 8387 Kč nižší, než vyfakturoval. Osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření se na jeho výrobnu vztahuje od 30. 5. 2012. Žalobce navrhl, aby jeho stížnosti bylo vyhověno a aby bylo plátci daně přikázáno nadále nesrážet a neodvádět odvod z elektřiny vyrobené ve výrobně. Zároveň navrhl, aby všechny takto vzniklé přeplatky na tomto odvodu byly vráceny na bankovní účet žalobce. Rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 9. 2012 byla stížnost žalobce zamítnuta. [3] Žalobce podal odvolání, v němž navrhl, aby odvolací orgán zrušil rozhodnutí správce daně a jeho stížnosti vyhověl a přikázal plátci daně, aby nadále odvod z elektřiny ze slunečního záření vyrobené ve výrobně žalobce nevybíral a neodváděl a všechny takto vzniklé přeplatky vrátil žalobci na jeho bankovní účet. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutí správce daně změnilo v části týkající se vymezení období, za který byl odvod sražen (měsíc květen 2012 byl v odůvodnění opraven na měsíc červen 2012). Ve zbytku zůstalo rozhodnutí správce daně beze změny. [4] Žalobce podal správní žalobu, které Krajský soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) nevyhověl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 25/2013 - 32, publikovaným pod č. 3001/2014 Sb. NSS, rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Následně žalovaný v rámci odvolacího řízení rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014 stížnost žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2012. Žalobce se opakovaně bránil správní žalobou, které krajský soud vyhověl rozsudkem ze dne 22. 8. 2014, č. j. 10 Af 39/2014 – 27, a rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2014 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť žalovaný nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. [6] Dne 12. 12. 2014 bylo žalovanému doručeno podání žalobce označené jako „Stížnost na postup plátce daně E.ON Distribuce, a. s. – změna podání“. Žalobce v něm uvedl, že mění své podaní doručené správci daně dne 4. 8. 2012. V období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 byla v jeho výrobně vyrobena a dodána elektřina ve výši 12 479 kWh, za kterou mu od plátce daně došla částka o 41.370,80 Kč nižší, než vyfakturoval, neboť ji plátce neoprávněně strhl jako odvod z elektřiny ze slunečního záření. Navrhl přikázat plátci daně, aby zjednal nápravu a všechny takto vzniklé přeplatky vrátil na bankovní účet žalobce. [7] Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015, č. j. 452/15/5200-11433-700681 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný změnil rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2012 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2014) tak, že se stížnosti žalobce vyhovuje a plátci E.ON Distribuce, a. s. se ukládá ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vrátit žalobci sražený odvod z elektřiny ze slunečního záření za období červen 2012. [8] Žalobce napadl posledně uvedené rozhodnutí žalovaného u krajského soudu, který rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 15 Af 58/2014 - 40 (dále též „napadený rozsudek“), žalobě opět vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem ve shora uvedeném rozsudku č. j. 9 Afs 25/2013 – 32, že „elektřina vyrobená v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kW je dle § 17 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, osvobozena od odvodu z elektřiny ze slunečního záření“. Uvedl, že v daňovém odvolacím řízení je důsledně uplatňován princip apelační, proto k nápravě vad rozhodnutí i vad řízení v prvním stupni musí proběhnout v rámci odvolacího řízení. Tomu ovšem žalovaný dostál jen částečně, když ve vztahu k období červen 2012 o stížnosti sám věcně rozhodl, vyhověl jí a zavázal plátce daně ve stanovené lhůtě k nápravě nezákonného stavu. [9] Pochybení krajský soud shledal v tom, že žalovaný se nezabýval celým obsahem stížnosti žalobce a zaměřil se pouze na to, že stížnost byla podána ve vztahu k měsíci červnu 2012. Opomenul se zabývat celým stížním návrhem žalobce. Kromě toho stejný návrh žalobce uplatnil i ve svém odvolání, když se domáhal, aby veškeré vzniklé přeplatky z neoprávněně sražených odvodů mu byly vráceny a aby bylo uložena plátci daně nadále mu odvody nesrážet a neodvádět. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela opomenul vypořádat podání žalobce ze dne 12. 12. 2014, v němž provedl změnu stížnosti, tak že v ní výslovně rozšířil období, za která mu byla nezákonně provedena srážka odvodu, na měsíce červen až prosinec 2012. Jelikož se žalovaný nevypořádal se všemi podání žalobce a nerozhodl o celém stížním návrhu, shledal krajský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. [10] Dle krajského soudu je již z obsahu samotné stížnosti ze dne 4. 8. 2012 nepochybné, že se žalobce domáhal, aby mu bylo uznáno osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření za celé období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 podle § 17 zákona o podporovaných zdrojích energie. Žalobce proto svůj nárok po právu uplatnil. Krajský soud nesouhlasil s žalovaným, že žalobce měl uplatňovat stížnosti jednotlivě ve vztahu ke každému měsíci roku 2012. Je to sice výklad formálně správný, ovšem s ohledem na zásadu proporcionality neudržitelný. Krajský soud zdůraznil, že je ve věci naprosto nepochybné, že výroba žalobce měla být osvobozena od odvodu z elektřiny ze slunečního záření po celé období od června do prosince 2012. Existuje zde tudíž stav, kdy vůči žalobci byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Striktně formalistický výklad, že se stížnost vztahuje jen k období června 2012, není nejšetrnějším způsobem, jak dosáhnout cíle správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Dle krajského soudu podaná stížnost poskytuje dostatečný procesní základ, aby žalovaný mohl uložit osobě zúčastněné na řízení jakožto plátci daně vrátit žalobci sražené odvody z elektřiny ze slunečního záření za celé období červen až prosinec 2012. Jedině tak bude dosaženo spravedlivého řešení ve věci, přičemž žalovaný nenabídl alternativní řešení, jak dosáhnout nápravy nežádoucího stavu spočívajícího ve stržení daně bez zákonné opory. [11] Krajský soud dále odkázal dikci § 237 odst. 4, věty druhé daňového řádu, podle které správce daně o stížnosti rozhodne tak, že stížnosti vyhoví nebo částečně vyhoví a současně uloží plátci daně zjednat nápravu ve stanovené lhůtě anebo stížnost zamítne. Pokud by totiž stížnosti bylo vyhověno již v roce 2012, bylo na místě plátci daně uložit, aby vrátil již sražené odvody a aby se nadále zdržel srážení odvodů. V aktuální situaci je potom již na místě pouze přikázání plátci daně, aby žalobci vrátil neoprávněně sražené odvody za období od června 2012 do prosince 2012. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření [12] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského sou