6 As 361/2017 — Nejvyšší správní soud

6 As 361/2017- 19 - text 6 As 361/2017 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Vojenský technický ústav, s.p., IČO 242 72 523, se sídlem Mladoboleslavská 944, 197 00 Praha 9, zastoupen JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 6, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2017, č. j. MZP/2017/570/188, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 62 A 220/2017 – 50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobou ze dne 21. 9. 2017, podanou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2017, č. j. MZP/2017/570/188, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 29. 9. 2016, č. j. KUZL64633/2016. Uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel shledán vinným ze správního deliktu dle § 36 odst. 2 písm. c) zákona č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií, kterého se měl dopustit tím, že u provozovaných objektů v prostoru areálu Vojenského technického ústavu výzbroje a munice Slavičín nepředložil krajskému úřadu návrh na zařazení specifikovaných objektů do skupiny A nebo skupiny B podle vzoru v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 200 000 Kč a povinnost uhradit paušální náklady řízení. [2] Usnesením krajského soudu ze dne 9. 10. 2017, č. j. 62 A 220/2017 – 46, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení. Podle doručenky založené v soudním spise krajského soudu bylo toto usnesení doručeno do datové schránky jeho právního zástupce dne 11. 10. 2017. [3] Usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 62 A 220/2017 – 50 (dále jen „napadené usnesení“), krajský soud řízení o správní žalobě zastavil, jelikož lhůta stanovená soudem k zaplacení soudního poplatku marně uplynula a stěžovatel soudní poplatek nezaplatil. Napadené usnesení bylo doručeno do datové schránky zástupce stěžovatele dne 25. 10. 2017 II. Kasační stížnost [4] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu včas podanou kasační stížností. Namítá, že již podáním ze dne 25. 10. 2017 krajskému soudu doložil, že soudní poplatek zaplatil ke dni nabytí právní moci napadeného usnesení. Krajský soud však stěžovatele usnesením ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 A 220/2017 – 57, vyrozuměl o tom, že soudní poplatek byl zaplacen až o den později, a nejsou tudíž dány důvody pro zrušení napadeného usnesení. [5] Stěžovateli je známa judikatura Nejvyššího správního soudu, podle níž je ve správním soudnictví poplatek ve smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), zaplacen v případě bankovního převodu v den, kdy byly peníze připsány na účet soudu a nikoli v den, kdy je bance podán příkaz k úhradě. Stěžovatel však s touto judikaturou nesouhlasí. [6] Upozorňuje na skutečnost, že soudy v občanském soudním řízení vykládají ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích odlišně a soudní poplatek je možné včas uhradit tak, že poslední den lhůty pro odvolání je podán příkaz k úhradě. Odlišný výklad ustanovení majícího zjevně týž účel v obou druzích soudnictví se jeví jako problematický i odborné literatuře (např. WALTR, Robert. Zákon o soudních poplatcích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 25). [7] Účelem citovaného ustanovení je zmírnění dopadu nezaplacení soudního poplatku tím, že žalobce má možnost jej „neprodleně“ zaplatit na základě doručeného usnesení o zastavení řízení. V soudním řízení správním je nutné uhradit poplatek ještě v den doručení usnesení o zastavení řízení. Stěžovateli bylo napadené usnesení doručeno dne 25. 10. 2017, tentýž den zadal bance příkaz k úhradě. Dle argumentace Nejvyššího správního soudu by jedinou možností, jak měl stěžovatel postupovat, bylo uhrazení poplatku v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. Takový výklad však zcela vylučuje aplikaci § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích u žalobců, kteří se fyzicky nacházejí v době doručení usnesení o zastavení řízení ve větší vzdálenosti od sídla příslušného správního soudu, nebo těch žalobců, kterým bylo usnesení o zastavení řízení doručeno až po zavírací době pokladny příslušného správního soudu. Takový výklad je však zcela formalistický a zakládá nerovnost mezi jednotlivými skupinami žalobců. [8] Takový výklad vede k odepření soudní ochrany uvedeným skupinám žalobců a nerespektuje smysl ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, jímž je umožnit úhradu soudního poplatku neprodleně po doručení usnesení o zastavení řízení. Stěžovatel upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. [9] Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem je tedy výkladem zcela formalistickým a odporujícím účelu citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích. Je tudíž na místě, aby došlo k jeho změně, a to předložením věci rozšířenému senátu dle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [12] Ze soudního spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení před krajským soudem bylo zahájeno podáním žaloby dne 21. 9. 2017. Je proto nesporné, že postup soudu ohledně poplatkové povinnosti se řídil zákonem o soudních poplatcích ve znění do 29. 9. 2017 (čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb.). Napadené usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 25. 10. 2017, téhož dne nabylo právní moci. Stejného dne v 15:56 stěžovatel zadal bance příkaz k úhradě soudního poplatku. Soudní poplatek byl připsán na účet krajského soudu dne 26. 10. 2017. [13] Podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích platí, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. [14] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovateli je známa judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172), podle níž stanoví-li § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, že soudní poplatek lze zaplatit dříve, než usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci, nejde tu o stanovení lhůty ani zákonné ani soudcovské, nelze tudíž aplikovat § 40 s. ř. s. V případě bankovního převodu je tedy soudní poplatek ve věcech správního soudnictví zaplacen až tehdy, když jsou peníze připsány na účet soudu a nikoliv okamžikem podání příkazu k úhradě. Jedná se o ustálenou judikaturu a zákon o soudních poplatcích je takto soudy ve správním soudnictví vykládán setrvale již téměř deset let (z poslední doby srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 10 Azs 57/2016 – 25, ze dne 28. 4. 2016, č. j. 2 As 68/2016 – 15, ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 As 230/2016 – 22, nebo ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 Afs 223/2016 – 25). [15] Nastíněná interpretace zákona o soudních poplatcích byla opakovaně podrobena přezkumu za strany Ústavního soudu a byla shledána ústavně konformní. Podrobněji se k výkladu zákona (včetně otázky rozdílnosti úpravy v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním) vyjádřil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1481/16. [16] Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Zákon o soudních poplatcích nestanoví ve věcech správní