9 As 166/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 166/2016- 47 - text 9 As 166/2016 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. H., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 7. 2014, č. j. MV-57574-4/VS-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, č. j. 5 Ad 16/2014 – 29, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, č. j. 5 Ad 16/2014 - 29, se zrušuje. I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 7. 2014, č. j. MV-57574-4/VS-2014, se zrušuje. II. Usnesení Ministerstva vnitra ze dne 4. 3. 2014, č. j. OSZ-76566-4/M-To-2014, se zrušuje a věc se vrací Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 25 161 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností napadl žalobce (dále „stěžovatel“) shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra specifikovanému v záhlaví. Tím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra ze dne 24. 3. 2014, č. j. OSZ-76566-4/M-To-2014 (dále jen „prvoinstanční usnesení“). Tímto rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o žádosti, pro nepřípustnost z důvodu opožděnosti. Podanou žádostí se stěžovatel domáhal vyplacení jednorázového příspěvku dle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 135/2009“), z toho titulu, že splnil podmínku uvedeného nařízení spočívající v přiznání nároku na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody, a to od ode dne 17. 10. 1977 do dne 19. 10. 1977. [2] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu čl. 95 Ústavy umožňuje soudu nepřihlédnout k podzákonné normě v rozsahu, ve kterém tato norma nezajišťuje rovné postavení všech osob účastných soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). K aplikaci tohoto článku Ústavy je však nutno přistupovat velmi opatrně a zdrženlivě. S odkazem na judikaturu kasačního a Ústavního soudu městský soud zdůraznil, že není možné provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškození. Každá oběť komunistického režimu si zaslouží účast a morální zadostiučinění; to však neznamená, že všechny oběti, které si zaslouží účast a morální zadostiučinění, mají nárok na finanční odškodnění. [3] Stěžovatel sice neměl reálnou možnost podat žádost o výplatu příspěvku v zákonné lhůtě, ale ani to nemůže vyloučit aplikaci nařízení č. 135/2009. [4] Ústavní soud dospěl opakovaně k závěru, že lhůty dle restitučních předpisů jsou lhůty prekluzivní. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 6 A 55/2001 – 29, soud posoudil žádost o výplatu příspěvku jako opožděnou a zamítl žalobu i přes námitky, že si žadatelka požádala o poskytnutí peněžní částky ihned poté, co jí byl uznán nárok a vydáno osvědčení. Městský soud o lhůtě stanovené v § 2 odst. 1 nařízení č. 135/2009 uvažoval v intencích tohoto rozsudku. [5] Ačkoliv se Ústavní soud v oblasti týkající se rehabilitace a odškodnění křivd odklání od formalistické a restriktivní interpretace právních předpisů, ani jeden z judikátů prezentovaných stěžovatelem se nedotýkal obdobné materie jako je posuzovaný případ. Městský soud proto nepostupoval podle čl. 95 Ústavy. [6] Soud nepředložil Ústavnímu soudu k přezkumu ústavnosti nařízení č. 135/2009, jelikož v právě posuzovaném případě se nejednalo o retroaktivitu oproti situaci řešené v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92. Pravomoc obecného soudu k takovému postupu ani není dána. Rozporované nařízení je pouze podzákonným právním předpisem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že normotvůrce může stanovovat lhůty pro různá řízení, nicméně je nemůže stanovovat tak, aby oprávněné osoby byly ve skutečnosti diskvalifikovány z práv, které jim právní předpis přiznává. [8] Ústavní soud ve stanovisku ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS-st. 7/98, uvedl, že i snaha zmírnit následky křivd musí mít určitý časový rámec. Nicméně v Ústavním soudem posuzovaném případě roční lhůta počala běžet buď od účinnosti zákona, nebo v případě, že rozhodnutí, na jehož podkladě nárok vznikl, nabylo právní moci později, až od právní moci daného rozhodnutí. Doklad, který požadovalo nařízení č. 135/2009 k přiznání příspěvku, byl vydán dne 3. 9. 2013. Stěžovatel podal žádost dne 11. 10. 2013, tedy bez zbytečného odkladu, rozhodně v roční lhůtě. [9] Městský soud uvedl, že se na posuzovanou věc nevztahuje nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. 78/92, jelikož se v dané věci jednalo o nepřípustnou retroaktivitu, zatímco v právě posuzované věci tomu tak není. Podobnost je ovšem nutno spatřovat v tom, že není žádný důvod, proč by měl být nárok na odškodnění přiznán těm, kteří byli rehabilitování do 31. 12. 2011 a odepřít jej těm, kteří jí dosáhli až po 1. 1. 2012. Obdobně neexistoval důvod na jedné straně přiznat právo na odepření vojenské služby odvedencům, kteří podali příslušné prohlášení do 30 dnů od odvodu, ale na druhé straně ho odepřít těm, kdo byli odvedeni před 16. 1. 1992, jak se stalo ve věci posuzované ve výše uvedeném nálezu. [10] Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 18/98, nemůže nevratnost lhůty diskvalifikovat občana z jeho ústavně garantovaných práv. V daném případě se jednalo o právo na odepření vojenské služby dle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nyní se jedná o právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. [11] Při ústním jednání stěžovatel také poukázal na neodůvodněnou nerovnost vůči osobám uvedeným v § 1 odst. 2 a odst. 3 nařízení č. 135/2009, které měly delší lhůty pro uplatnění nároku, uvedené v § 2 odst. 2 a odst. 3 citovaného nařízení. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že není sporné, že stěžovatel podal žádost dne 11. 10. 2013, tedy až po uplynutí lhůty pro uplatnění žádosti. Souhlasil s městským soudem, že stěžovatel sice neměl reálnou možnost podat žádost o příspěvek ve lhůtě k tomu určené, ani tak však nelze vyloučit aplikaci nařízení č. 135/2009. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [14] Při ústním jednání konaném dne 1. 11. 2017 provedl soud dokazování. Z něj vyplynulo, že dne 4. 5. 2011 podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na postup podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, tj. aby bylo prohlášeno, že je účasten soudní rehabilitace. Usnesením městského soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 To 190/2012, které nabylo právní moci dne 21. 2. 2013, byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci za období od 17. 10. 1977 do 19. 10. 1977. Dne 11. 3. 2013 byla podána Ministerstvu spravedlnosti žádost o odškodnění. Ze soudního a správního spisu dále kasační soud zjistil následující okolnosti významné pro kasační stížnost. Na základě zmíněného usnesení městského soudu přiznalo Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli dne 2. 9. 2013 nárok na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody podle zákona o rehabilitaci. Následně dne 11. 10. 2013 požádal stěžovatel žalovaného o přiznání příspěvku podle § 1 odst. 1 nařízení č. 135/2009. [15] Nařízení č. 135/2009 bylo vydáno na základě § 8 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého je vláda zmocněna, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní a finanční. [16] Dle § 1 odst. 1 nařízení č. 135/2009 [s]tátní