1 As 185/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 185/2018- 36 - text pokračování 1 As 185/2018 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. Ž., zastoupen Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 6 A 1/2015 – 102, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.141 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Cholenského, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a rekapitulace dosavadního řízení [1] Žalobce byl dne 31. 10. 2014 předveden na služebnu Policie ČR strážníky Městské policie poté, co odmítl na úřední výzvu strážníků přeparkovat své vozidlo, jež dle strážníků stálo na místě vyhrazeném pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou, přičemž vozidlo žalovaného nebylo takto označeno. [2] Dne 31. 12. 2014 podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal určení, že zásah strážníků, spočívající v jeho předvedení, byl nezákonný. [3] Městský soud žalobu dne 3. 1. 2017 zamítl jako nedůvodnou. Proti rozsudku podal žalobce kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 196/2017 – 25, rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městskému soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou splnění podmínek pro předvedení žalobce dle § 13 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, zejména podmínkou subsidiarity takového zásahu. Ačkoliv výzva k přeparkování vozidla mohla být legitimním úkonem, městský soud dále vůbec neposoudil zákonnost samotného předvedení žalobce poté, co tuto legitimní výzvu neuposlechl, přičemž nezákonný zásah, proti kterému žalobce brojil, měl spočívat právě v předvedení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se nejednalo o situaci, které by nešlo zabránit jiným způsobem než předvedením, a že předvedení nebylo v dané věci nezbytné ani přiměřené k okolnostem případu. Předvedení, při kterém je dotčená osoba krátkodobě omezena na své osobní svobodě, je konstruováno jako nejzazší prostředek řešení určité situace. Odtažení vozidla bylo legitimní možností, které by méně zasáhlo do práv a svobod žalobce. Nejvyšší správní soud uzavřel, že postup strážníků spočívající v předvedení žalobce byl nezákonný. [4] Městský soud však nereagoval na veškeré důkazní návrhy a dle kasačního soudu se nedostatečně vypořádal s rozporem mezi provedenými důkazy ve formě úředního záznamu a videozáznamu a neposoudil tak, zda stěžovatel s dostavením se na místní oddělení Městské policie souhlasil (jak je uvedeno v úředním záznamu) či zda byl skutečně předveden nuceně. Uložil proto městskému soudu dále zkoumat, zda byl žalobce postupem strážníků zkrácen na svých právech, a jednalo se tak o skutečně o nezákonný zásah, proti kterému je poskytována soudní ochrana dle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Z provedeného neúplného dokazování navíc nebylo spolehlivě zjištěno, zda bylo předvedení realizováno násilně. [5] Městský soud v Praze o věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 6 A 1/2015 – 102, tak, že určil, že zásah spočívající v předvedení žalobce na služebnu Policie České republiky, uskutečněný dne 31. října 2014 kolem 20.30 hod. strážníky Městské policie hlavního města Prahy se služebními čísly X a X, byl nezákonný. Dále rozhodl o nákladech řízení. [6] Městský soud zrekapituloval obsah správního spisu. Z videozáznamu vyplynulo, že hlídka žalobce vyzvala, aby si předmětné vozidlo přeparkoval v souladu s dopravním značením. Žalobce hlídce odpověděl, že je majitelem parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením a že jej nechal doma. Hlídka žalobci sdělila, že na parkovacím místě pro osoby se zdravotním postižením bez parkovacího průkazu nemůže stát a požádala jej, aby si vozidlo přeparkoval přes silnici do „modré zóny“, jelikož má na vozidle parkovací kartu opravňující ho zde parkovat. Na to žalobce uvedl, že na předmětném parkovacím místě stát smí a že hlídka zneužívá svou pravomoc. Hlídka se dále žalobce dotázala, zda má u sebe průkaz ZTP. Žalobce uvedl, že nemá. Hlídka dále žalobce vyzvala slovy „Jménem zákona“ k přeparkování vozidla v souladu s dopravním značením. Žalobce reagoval tak, že uvedl, že nic přeparkovávat nebude. Strážník proto opakovaně vyzval žalobce slovy „Jménem zákona“ k přeparkování vozidla, jinak bude žalobce předveden na Policii. Na toto žalobce uvedl, že klidně s hlídkou půjde na místní oddělení, ale že si jej hlídka musí odnést, jelikož on neujde ani krok, přičemž uvedl, že je po autonehodě a operaci páteře a ujde jen 10 metrů a pak padá na zem. [7] Městský soud si dále vyžádal spisový materiál týkající se trestního oznámení podaného žalobcem na zasahující strážníky. Trestní oznámení bylo usnesením odloženo a stížnost žalobce proti usnesení byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 jako nedůvodná zamítnuta. Dále soud provedl výslech stranami navržených svědků, M. Š., strážníků D. Ž. a P. S., a žalobce. [8] Svědek P. S. uvedl, že již u Městské policie nepracuje a na předmětný zákrok si s odstupem času nevzpomíná. Svědek D. Ž. uvedl, že žalobce se strážníky šel dobrovolně, pouze mu pomohli nastoupit do auta a v žádném případě proti němu nepoužili donucovací prostředky. Dále uvedl, že žalobce před předvedením říkal, že „když jej předvedou, tak jim ukáže“. Žalobce prý ze začátku uváděl, že si jej budou muset do auta odnést, pak ale se strážníky šel dobrovolně. Dále ke skutečnosti, že v úředním záznamu je uvedeno, že strážnici žalobce „odnesli“, svědek uvedl, že žalobci do vozu pomohli na vzdálenost cca 2 metry. Svědek sdělil, že žalobce mohl eventuelně k autu dojít sám, neboť i na místo zákroku došel sám, přičemž sehrál pouze „divadlo“. Uvedl, že poslední věta žalobce byla, že „půjde se strážníky, ať už se to vyřeší“. Dále sdělil, že pokud je řidič vozidla na místě, tak se vozidlo neodtahuje a nenasazuje se ani botička. [9] Žalobce v rámci výslechu uvedl, že pro něj do restaurace přišel pan Š. a upozornil jej, že u jeho vozidla jsou strážníci městské policie. I bez berlí došel podél zdi ke strážníkům, kteří jej vyzvali k předložení dokladů a následně k přeparkování auta, což však vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nebylo technicky možné. Strážníky upozornil na to, že vozidlo není jeho a že navíc požil alkohol, přičemž oni dále trvali na přeparkování. Ke sdělení strážníků, aby s nimi jel na služebnu, uvedl, že toto odmítl, neboť mu to přišlo jako absurdní řešení této situace. Dále uvedl, že ho násilím vzali v podpaží a táhli jej přes chodník a silnici ke služebnímu autu a násilím jej do něj naložili, což jim trvalo dlouhou dobu, a převezli jej na služebnu policie, kam jej vynesli. K dotazu žalovaného dále sdělil, že by souhlasil s tím, aby strážníci jeho vozidlo odtáhli, nesouhlasil však s celým aktem předvedení. Se strážníky do auta nešel dobrovolně, a bral to celé jako akt šikany, při kterém se cítil poníženě a bezbranně. Při výstupu z auta a předvedení na služebnu policie se žalobce snažil strážníkům poskytnout součinnost, aby ho již netáhli, ale pouze ho nadzvedávali, což však nedělal z toho důvodu, že se zákrokem souhlasil, ale snažil se, aby byla celá situace co nejrychleji u konce. [10] Svědek M. Š. uvedl, že žalobce byl opřený u okna a hádal se strážníky, že s nimi nikam nepojede, oni ho na to zprava a zleva pod rukama vzali a odvedli, táhli ho do auta a naložili ho. K dotazu právního zástupce žalobce na to, zda žalobce s předvedením souhlasil, svědek uvedl, že nikoli, jelikož s nikým nikam nikdy nechodil. [11] Městský soud se po provedeném dokazování zabýval otázkou, zda předvedení žalobce na služebnu Policie České republiky bylo nezákonným zásahem a dospěl k závěru, že ano. [12] Městský soud konstatoval, že ze své podstaty předvedení nemůže být nikdy dobrovolné, což vyplývá z ustanovení § 13 odst. 3 zákona o obecní policii. Předvedení je tak až posledním možným krokem za dané situace, přičemž z logiky věci vyplývá, že souhlas s předvedením de facto nelze udělit. Předvedení se tak děje vždy jednáním policie, souhlas osoby není podstatný; přičemž lze rozlišovat pouze to, s jakou intenzitou je předvedení realizováno (např. s pomocí donucovacích prostředků). Dále vyslovil, že donucovací prostředky v daném případě použity nebyly, násilí tedy vůči žalobci užito nebylo. Žádný výslovný souhlas