1 As 434/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 434/2017- 36 - text pokračování 1 As 434/2017 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Radobyčická 830/8, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Mgr. J. R., II) M. F, III) M. F., IV) J. K., V) P. J., VI) Ing. Z. V., VII) A. V., VIII) R. K., IX) M. F., X) R. J. F., XI) P. N., zastoupen JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. RR/3602/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, č. j. 57 A 121/2016 – 71, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Správní orgány zamítly žalobci žádost o změnu užívání stavby „objekt občerstvení – Cyklobufet Chotíkov – zimní zahrada“ na pozemku parc. č. X v k. ú. Ch.. Tato změna spočívala ve zvýšení kapacity zimní zahrady z 20 na 40 osob a v pořádání hudebních produkcí v objektu zimní zahrady. [2] Konkrétně dne 29. 6. 2016 Městský úřad Města Touškov výrokem I. „zakázal“ žalobci změnu stavby. [3] Žalovaný poté v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí městského úřadu potvrdil v rozsahu zvýšení kapacity a pořádání hudebních produkcí v objektu – současně však modifikoval výrok I. městského úřadu tak, že se „žádost zamítá“ (nikoliv zakazuje změna stavby). II. Řízení před krajským soudem [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni. Ten však žalobu shledal nedůvodnou. [5] Krajský soud shrnul, že žalobce se v průběhu správního řízení domáhal zdvojnásobení přípustné kapacity v objektu zimní zahrady a zároveň žádal o umožnění pořádání hudebních produkcí v tomto objektu. [6] Zdůraznil, že ve správním řízení o žádosti je to žadatel, který pokud chce být v řízení úspěšný, musí předestřít takovou skutkovou verzi reality, která může být předmětem důkazního řízení, a následně je povinen jím tvrzené skutečnosti prokázat. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětná stavba se nachází v oblasti označené v územním plánu jako „Území bydlení – rodinné domy“. Podle krajského soudu bylo na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že jím navrhovaná změna v užívání stavby je nerušící službou určenou pro obsluhu území, v němž se nachází. Dále byl žalobce povinen zformulovat konkrétní tvrzení, z nichž by vyplývala zvláštní povaha jeho záměru odůvodňující výjimku z obecného pravidla obsaženého v územním plánu pro dané území. [7] Obdobné závěry soud shledal i z hlediska povahy a dopadů hudební produkce, která měla být podle záměru žalobce v objektu provozována. Žalovaný se podle krajského soudu při rozhodování pohyboval v rámci předmětu řízení tak, jak jej vymezil ve své žádosti žalobce. Žalobce ustrnul ve zcela obecné rovině, nijak nespecifikoval o jaký druh či charakter hudby by se mělo jednat. Přitom platí, že hudební produkce může nabývat naprosto odlišných podob, co do své povahy. [8] Podle krajského soudu postupoval žalovaný správně, když tuto žádost zamítl, neboť takto obecně (a tedy i bezbřeze) formulovaný záměr nemůže být shledán souladným s pravidly územního plánu pro dané území. Ty totiž umožňují jiné stavby než ty určené k bydlení jen za zcela výjimečných podmínek. III. Kasační stížnost a vyjádření k ní [9] Proti rozsudku krajského osudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel má za to, že soud v jeho případě nepostupoval v souladu s právními předpisy implementujícími nadzákonné právní normy do právního řádu České republiky, konkrétně nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [11] V tomto směru odkazuje na právní názor Ústavního soudu formulovaný v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005, v němž uvedl, že rozhodnutí soudu může být za určitých okolností protiústavní dokonce pouze z toho důvodu, že podává nesrozumitelný výklad podústavního práva, a zdůraznil požadavky na srozumitelné odůvodnění soudních rozhodnutí. Obecný soud nemůže ve zjevně složitém případě reprodukovat jen text zákonného ustanovení a k němu bez dalšího přiřadit svůj právní závěr, aniž bude současně patrné, jakou cestou k tomuto právnímu závěru dospěl a jaké argumenty přitom použil. [12] Z dosavadního průběhu řízení – zejména z listinných podání, vyplývá, že stěžovatel vznesl i jiné nežli soudem hodnocené argumenty. Stranou pozornosti soudu zůstaly stěžovatelem specifikované aspekty hudební produkce v uzavřené zimní zahradě cyklobufetu a navýšení kapacity uzavřené zimní zahrady. [13] Stěžovatel odmítá polemiku soudu o jeho potenciálním úspěchu v případě, že by v žádosti blíže specifikoval, jakou hudbu má v úmyslu v objektu produkovat včetně konkrétního odůvodnění, proč jeho záměr splňuje požadavky pro dané území kladené územím plánem (tj. že se jedná nerušící službu určenou pro obsluhu území, v němž se nachází). Takovou podmínku stěžovatel považuje z povahy věci za obtížně splnitelnou. [14] Pokud by měl soudu vyhovět, musel by se stěžovatel nejprve zabývat definicí hudby. Správní orgány by hledaly jen stěží odpověď na otázku, jaká definice hudby je z jejich hlediska akceptovatelná. Podle stěžovatele je způsob produkce hudby (stejně jako výběr jejího žánru) závislý na estetickém vkusu jednotlivce. [15] Tato výtka krajského soudu směřující k bližší specifikaci hudby není akceptovatelná z hlediska základního práva stěžovatele garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni. Soud svým postupem negoval možnost estetického vkusu stěžovatele a přitakal existenci estetického vkusu ostatních účastníků řízení. [16] Pokud jde o vymezení složeniny „hudební produkce“, pak má stěžovatel za to, že jím vnímanému pojetí definice tohoto pojmu odpovídá právní názor Nejvyššího soudu, který se již dne 7. 10. 1924 ve věci vedené pod sp. zn. R I 778/24 zabýval otázkou pojetí hudební produkce jako smlouvy o dílo. V této souvislosti vyslovil následující právní názor: „Je-li to smlouva o dílo, platí sice zcela obdobný předpis § 1168 obč. zák., který však jest rázu dispositivního (viz motivy k § 1165 III. nov. obč. z. str. 361), mohl tedy býti smlouvou vyloučen neb omezen a pak bude záležeti na výkladu platného ujednání podle odst. f) písemné smlouvy. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že tu jde o smlouvu služební, naopak jde o smlouvu o dílo. Podle obsahu smlouvy nemělo býti jejím předmětem konání služeb po určitou dobu za určitou úplatu od zaměstnance osobně podřízeného zaměstnavateli a pod jeho vedením v jeho podniku - což vše jsou známky smlouvy služební, - nýbrž předmětem smlouvy bylo zhotovení díla, jakožto výsledku činnosti samostatného podnikatele, totiž dodávání denních hudebních produkcí po určitou večerní dobu v podniku »Variete Continental«. Že předmětem »díla« nemusí býti jen hmotné výrobky, nýbrž jakékoliv jiné výsledky činnosti podnikatelovy, o tom nemůže býti sporu (viz také motivy k § 1151 str. 331). Nezáleží na tom, že hudební produkce měly se po určitou dobu denně opakovati, neboť každodenní hudební produkce byla samostatným dílem, které vždy zvlášť bylo placeno“. [17] V této souvislosti má stěžovatel za to, že krajský soud svým rozsudkem nepřípustně omezil jeho smluvní volnost, tedy svobodu výběru typu smlouvy a subjekty s nimiž by mohl uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem by byla jakákoliv hudební produkce vyhovující limitům příslušné právní úpravy - zejména právním předpisům o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (při dodržení limitů hluku). [18] Pokud jde o závěr soudu o nesprávné argumentaci v souvislosti s navýšením kapacity cyklobufetu, tvrzení stěžovatele byla zcela dostatečná. Stranou pozornosti soudu zůstala pravá podstata existence předmětného cyklobufetu – udržování mezilidských vztahů v dané lokalitě. Krajský soud však argumenty stěžovatele bagatelizoval, což je v rozporu s čl. 27 odst. 1 Listiny, tedy s právem podnikat. [19] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud v rámci svého rozhodování zohlednil místní vyhlášku č. 1/2002, o územním plánu obce Chotíkova, nezohlednil však existenci územního plánu, který vydalo zastupitelstvo obce Chotíkov. Podle záznamu o účinnosti územního plánu, který