1 As 445/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 445/2017- 31 - text pokračování 1 As 445/2017 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. S., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2015, č. j. MV-1251-23/KM-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 11 Ad 14/2015 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce je bývalým příslušníkem Policie České republiky, jeho služební poměr skončil dne 30. 11. 2009. Jelikož vykonával službu alespoň 15 let, měl dle § 157 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), nárok na výsluhový příspěvek. [2] Ředitel odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 15. 12. 2009 rozhodnutí, kterým přiznal žalobci počínaje dnem 1. 12. 2009 výsluhový příspěvek ve výši 22.068 Kč měsíčně. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém namítal, že výše rozhodného služebního příjmu nereflektuje všechny jeho složky, neboť žalobci nebyly proplaceny přesčasové práce v rozsahu do 150 hodin ročně v letech 2007 - 2009. Ministr vnitra (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 14. 4. 2010 odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. K žalobě pak městský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 Ad 12/2010 – 101, obě rozhodnutí správních orgánů zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [3] Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra vydal dne 2. 12. 2013 rozhodnutí, kterým žalobci dnem 4. 12. 2013 přiznal starobní důchod ve výši 13.546 Kč. Správní orgán I. stupně dne 30. 12. 2013 přiznal výsluhový příspěvek opět ve stejné výši jako v jeho prvním rozhodnutí. Žalobce se proto znovu odvolal. Žalovaný řízení o odvolání přerušil do doby vyřešení předběžné otázky týkající se doplacení odpracovaných přesčasových hodin žalobci. O této otázce rozhodl ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje dne 18. 8. 2014, a to zcela ve prospěch žalobce. Žalovaný proto rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. [4] Správní orgán I. stupně následně vydal dne 25. 11. 2014 rozhodnutí, jímž žalobci přiznal výsluhový příspěvek ke dni 1. 12. 2009 ve výši 23.345 Kč měsíčně, od 1. 1. 2011 ve výši 23.801 Kč měsíčně, od 1. 1. 2012 ve výši 23.992 Kč měsíčně, od 1. 1. 2013 ve výši 24.100 Kč měsíčně, od 4. 12. 2013 ve výši 10.554 Kč měsíčně a od 1. 1. 2014 ve výši 10.576 Kč měsíčně. [5] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. [6] Žalobce následně napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, který ji neshledal důvodnou a zamítl ji. Podle soudu výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela jednoznačně a přehledně obsahuje konkrétní výši výsluhového příspěvku k danému datu a je tedy naprosto dostatečný. Soud se tak neztotožnil s názorem žalobce, že tento výrok trpí vadou z důvodu absence výroku o doplatku konkrétní částky představující rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem přiznaným napadeným rozhodnutím a původně přiznaným výsluhovým příspěvkem (který byl přiznán v nižší částce). Taktéž odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně považoval soud za dostatečné, neboť je z něj zřejmé, jak správní orgán při výpočtu výsluhového příspěvku postupoval. Žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné. V souvislosti s námitkou, že žalobci nebylo umožněno seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, soud přisvědčil argumentaci žalovaného, že tato vada řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí a byla navíc odstraněna nejpozději v odvolacím řízení, kdy při jednání dne 8. 4. 2015 bylo žalobci plně umožněno se s podklady rozhodnutí seznámit. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Nejprve stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení otázky týkající se chybějícího výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ve výrokové části jsou uvedeny pouze částky odpovídající výši výsluhového příspěvku stěžovatele za období roku 2009 až 2014, tyto částky jsou přitom vyšší než částky, které byly stěžovateli skutečně vypláceny. Vznikl proto rozdíl mezi částkou, která byla stěžovateli na výsluhovém příspěvku celkem za toto období vyplacena a mezi částkou, která mu měla být vyplacena. Tento rozdíl však není ve výrokové části rozhodnutí jakkoliv řešen. Stěžovateli tak není zřejmé, jaká konkrétní částka je rovna tomuto rozdílu. [9] V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno: „Výsluhový příspěvek za dobu od 1. 12. 2009 do 30. 11. 2014 činí 78.329 Kč.“ Stěžovateli není jasné, co měl správní orgán I. stupně touto částí odůvodnění na mysli, neboť výsluhový příspěvek byl za uvedenou dobu mnohonásobně vyšší. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla po vydání shora napadeného rozhodnutí poukázána částka 78.329 Kč na jeho účet, stěžovatel z toho dovodil, že se tato částka nejspíše rovná doplatku rozdílu na výsluhovém příspěvku, který mu měl být řádně přiznán za uvedené období. Legitimitu chybějícího výroku o výši doplatku na výsluhovém příspěvku nelze opírat o pouhou dlouholetou aplikační praxi, jak to činí žalovaný, neboť ta není dostatečně právně závazným podkladem pro vydání, resp. nevydání jakéhokoliv rozhodnutí. Nadto stěžovatel upozornil, že zmiňovaná „dlouholetá aplikační praxe“ neodpovídá reálné praxi, což vyplývá z porovnání rozhodnutí správního orgánu I. stupni ve věci stěžovatele a ve shodné věci jiného příslušníka (stěžovatel doložil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci jiného účastníka řízení, ve kterém bylo ve výroku rozhodnuto o výši výsluhového příspěvku za jednotlivá období a také o výši doplatku výsluhového příspěvku, která příslušníkovi náleží za období, po které mu byl výsluhový příspěvek vyplacen v nižší míře). Stěžovatel nerozumí tomu, proč v jeho případě nebylo postupováno naprosto shodně. Podle stěžovatele si je správní orgán vědom své nesprávné praxe a tento postup změnil až v důsledku tohoto případu. [10] Městský soud však nesprávně shledal výrok napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostatečný. Z vyjádření soudu k této otázce není zřejmé, zda chtěl soud uvést, že není stanovena povinnost správního orgánu I. stupně rozhodnout o doplatku výsluhového příspěvku, či zda je jeho povinností o tomto doplatku rozhodnout, avšak pokud toto učiněno není, nezpůsobuje tato skutečnost nezákonnost či nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí. Soud dal stěžovateli za pravdu, že výše citovaná část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně není formulována správně, nicméně se podle jeho slov jedná o zjevnou nesprávnost, která není vadou, pro niž by bylo předmětné rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel však neví, co jiného než zjevná nesprávnost by zakládala nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podle stěžovatele je rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro vnitřní rozpornost. Stěžovatel si do dneška není jist tím, zda je částka 78.329 Kč, která mu byla poukázána na účet, částkou konečnou, či jakousi pouhou zálohou. [11] Stěžovatel dále namítl, že napadený rozsudek je nesprávný, neboť soud sice citoval zákonná ustanovení obsahující požadavky na rozhodnutí (§ 181 odst. 4 zákona o služebním poměru), ale již se blíže nezabýval kvalitou jednotlivých částí. Soud vůbec nevzal v úvahu situaci v době vydání rozhodnutí, která představuje řešení otázky, jež má být uvedena ve výroku. Podle stěžovatele vyplývá povinnost rozhodnout o doplatku (pokud by nebyla mezerou v právu) i ze samotného zákona o služebním poměru či subsidiárně použitelného správního řádu. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79). Tento stav (došlo k opakovanému rozhodování o výši výsluhového příspěvku za situace, kdy již byl výsluhový příspěvek vyplác