2 Afs 290/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 290/2017- 32 - text 2 Afs 290/2017 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: KONREO, v. o. s., se sídlem Jana Nečase 1343/29, Brno, insolvenční správce úpadce FAU s. r. o., se sídlem Pekařská 79A, Opava, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 11. 2014, č. j. 30014-2/2014-900000-304.5 a č. j. 299662/2014-900000-304.5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2017, č. j. 22 Af 1/2015 – 85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného rozsudku, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2014, č. j. 30014-2/2014-900000-304.5 a č. j. 29966-2/2014-900000-304.5, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta odvolání původního žalobce FAU s. r. o. (dále také jen „původní žalobce“) a potvrzeny dodatečné platební výměry Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 26. 3. 2014, č. j. 24295/2014-570000-32.4 a č. j. 24295-2/2014-570000-32.4 (pozn. NSS: v rozsudku krajského soudu nesprávně uvedeno „25295“), kterými byla FAU s. r. o. doměřena spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období květen a červen 2013. [2] Krajský soud předně uvedl, že mezi účastníky řízení je nesporné, že přeprava vybraných výrobků byla v Rakousku zahájena v režimu podmíněného osvobození od daně a tento režim trval až do okamžiku bezprostředně předcházejícího přijetí vybraných výrobků na adrese AGROPODNIK, akciová společnost, Jihlava, Dobronín 315, Polná (dále též jen „daňový sklad AGROPODNIK“). [3] Krajský soud se nejprve zabýval pojmem „dodání“ a dospěl k závěru, že je třeba vyjít z jeho obecného chápání při obchodování podnikatelských subjektů, zejména ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „obchodní zákoník“). Jedná se o pojem vyjadřující dopravení zboží do místa určeného smluvními stranami jakékoli kupní smlouvy prodávajícím a jeho připravení k převzetí kupujícím. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že k zachování pravidel režimu podmíněného osvobození od daně dochází i v případě, je-li daňovými orgány povoleno vyložit vybrané výrobky mimo vlastní daňový sklad provozovatele daňového skladu, k němuž jsou vybrané výrobky přepravovány, dojde-li k vykládce vybraných výrobků v jiném (cizím) daňovém skladu, pokud přitom nedojde k porušení podmínek režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, tj. pokud zboží neunikne dohledu daňových, resp. celních orgánů. Takovou situaci dle krajského soudu výslovně předvídá § 27a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o spotřebních daních“), pokud ukládá i pro případ přijetí v místě přímého dodání povinnost předložit oznámení o přijetí vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně. Uvedené ustanovení dle krajského soudu nelze vyložit jinak, než že i v místě přímého dodání lze přijmout vybrané výrobky, aniž by tím byl porušen režim podmíněného osvobození od daně. Samotnou vykládku (ukončení přepravy) v místě přímého dodání pak zákon o spotřebních daních neurčuje jako případ porušení režimu podmíněného osvobození od daně (§ 28 odst. 1 zákona o spotřebních daních), pročež se nemůže bez dalšího jednat ani o případ uvedení do volného oběhu [§ 3 písm. l) zákona o spotřebních daních]. [5] Krajský soud vyložil, z jakého důvodu zákonodárce přistoupil k tomu, že pro případ přímého dodání nestanovil povinnost umístit vybrané výrobky po ukončení přepravy bezodkladně do daňového skladu (§ 25 odst. 6 zákona o spotřebních daních). Dle krajského soudu tím zákonodárce otevřel prostor pro druhý možný případ přímého dodání, tj. možnost přímého dodání jinam než do daňového skladu; tady se zboží ocitá mimo dohled daňových orgánů, a tím i v režimu volného oběhu. [6] Podle krajského soudu tak u přímého dodání do jakéhokoli daňového skladu, jeli do něj zboží bezodkladně umístěno, je zachován režim podmíněného osvobození od daně. [7] K námitce stěžovatele, že zboží může v místě ukončení přepravy převzít pouze provozovatel daňového skladu, jemuž je přeprava určena, krajský soud uvedl, že uvedené zcela ignoruje § 13 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dle kterého jménem podnikatele nejedná jen podnikatel sám, ale za jednání jménem podnikatele je třeba považovat i jednání vedoucího organizační složky, prokuristy, osoby pověřené určitou činností, nebo zástupce. [8] Krajský soud považoval výklad daňových orgánů ohledně toho, jak by musela přeprava z rakouského celního skladu až do daňového skladu AGROPODNIK, při zachování režimů podmíněného osvobození od daně, proběhnout, za absurdní. Cisterna přepravující minerální oleje by totiž musela dojet do daňového skladu FAU s. r. o., kde by postačovalo, aby jím i jen projela (§ 59 odst. 10 zákona o spotřebních daních) a ihned pokračovala do daňového skladu AGROPODNIK. Tím by totiž v okamžiku průjezdu vlastním daňovým skladem FAU s. r. o. došlo k ukončení příhraniční přepravy (§ 25 zákona o spotřebních daních) a zahájení nové přepravy vnitrostátní (§ 24 stejného zákona), aniž by byl režim podmíněného osvobození od daně porušen. Krajský soud tak výklad provedený daňovými orgány označil za pouhý formalismus, míjející se s účelem a smyslem institutu podmíněného osvobození od spotřební daně. [9] Krajský soud považoval za zásadní, že přeprava byla ukončena za přítomnosti pracovníků daňového orgánu v daňovém skladu, který byl daňovými orgány řádně povolen jako místo přímého dodání. Ukončení dopravy v místě přímého dodání nepředstavuje bez dalšího automatické uvedení vybraných výrobků do daňového oběhu. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, konkrétně namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [11] Stěžovatel předně namítá, že právní posouzení věci ze strany soudu, že samotné ukončení dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně v povoleném místě přímého dodání nemá vliv na závěr, zda tím došlo k uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu, není správné. [12] Soud na základě vymezení pojmu dodání došel k závěru, že povolení dopravy do místa přímého dodání jako výjimka z povinnosti ukončit dopravu ve vlastním daňovém skladu toliko umožňuje provozovateli daňového skladu ukončit dopravu na jiném místě než ve vlastním daňovém skladu, aniž by to mělo vliv na závěr, zda tím došlo k uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu. Stěžovatel zastává názor, že pouze na základě výkladu pojmu dodání, jak je učinil krajský soud, nelze, a to zejména s ohledem na znění zákona o spotřebních daních, k uvedenému závěru vůbec dospět. [13] Podle § 25 odst. 5 věty prvé a druhé zákona o spotřebních daních je doprava vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně ukončena okamžikem převzetí výrobků příjemcem. Je-li příjemcem provozovatel daňového skladu, je povinen v případě ukončení dopravy tyto výrobky zapsat do evidence podle § 37, 38 nebo 39 zákona o spotřebních daních, a pokud se nejedná o ukončení dopravy v místě přímého dodání, umístit je bezodkladně do daňového skladu. Z uvedeného dle stěžovatele plyne, že vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně může příjemce přijmout ve vlastním daňovém skladu, a zachovat tak podmíněné osvobození od daně, nebo může tyto vybrané výrobky přijmout, a tím ukončit dopravu v místě přímého dodání. V místě přímého dodání, které není daňovým skladem, jenž příjemce provozuje, však příjemce nemá zákonnou možnost zachovat podmíněné osvobození od daně i po ukončení dopravy. [14] Stěžovatel dále uvádí, že v daném případě je nesporné, že příjemcem předmětných vybraných výrobků byla společnost FAU s. r. o. Nespornou skutečností je rovněž to, že sledovaná doprava byla ukončena v místě přímého dodání, tedy mimo daňový sklad příjemce, tj. společnosti FAU s. r. o. Stěžovatel se domnívá, že z citované právní normy vyplývá, že přijetím vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně společností FAU s. r. o. mimo její daňový sklad byl režim podmíněného osvobození od daně ukončen, aniž by příjemce mohl vybrané výrobky umístit do daňového skladu. Stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že do daňového skladu může vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně ukládat pouze provozovatel tohoto daňového skladu. Protože původní žalobce ukončil dopravu vybranýc