2 As 309/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 309/2017- 34 - text 2 As 309/2017 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. T. T., zastoupený Mgr. Dagmar Fejfarovou, advokátkou se sídlem Husova 820, Jičín, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Valdice, se sídlem náměstí Míru 55, Valdice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2016, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí ze dne 29. 7. 2016, č. j. VS-117152-3/ČJ-2016-802232-KŘ, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 A 82/2016 – 49, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 A 82/2016 – 49, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2016, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí ze dne 29. 7. 2016, č. j. VS-117152-3/ČJ-2016-802232-KŘ, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobě nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Fejfarové, advokátce se sídlem Husova 820, Jičín, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce t. č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice se měl dne 21. 7. 2016 dopustit kázeňského přestupku neuposlechnutí příkazu zaměstnance Vězeňské služby České republiky (dále jen „zaměstnanec žalované“ nebo „vychovatel“), když odmítl nastoupit výkon dříve uloženého kázeňského trestu. V záhlaví označeným rozhodnutím žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2016, č. j. VS-117152-3/ČJ-2016-802232-KŘ (dále jen „rozhodnutí o uložení kázeňského trestu“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání kázeňského přestupku dle § 46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVTOS“), za který byl žalobce umístěn do uzavřeného oddělení na 7 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. [2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. V odůvodnění se krajský soud předně zabýval námitkou žalobce, který tvrdil, že pro odmítnutí splnění příkazu zaměstnanců žalované měl závažný důvod. Dozvěděl se, že po dobu plnění kázeňského trestu bude ubytován na jedné cele spolu s odsouzenými S. a H., s nimiž má konflikt (opakovaně byl verbálně napaden a bylo mu veřejně vyhrožováno). Žalobce oznámil tuto skutečnost vychovateli, aby nedošlo k ohrožení jeho zdraví a aby se vyhnul rvačce. Požádal tedy o možnost být ubytován zvlášť, to mu však nebylo umožněno. K tomu krajský soud uvedl, že se žalobce svým chováním jednoznačně provinil proti povinnosti odsouzeného plnit příkazy zaměstnanců žalované zakotvené v § 28 odst. 1 ZVTOS. Ztotožnil se proto se závěry žalované, že žalobcova vina byla dostatečně prokázána. [3] Žalobce zdůraznil, že vykonává trest na oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením (dále jen „OZSTZ“), které je určené pro výkon trestu velmi nebezpečných odsouzených (§ 72a ZVTOS). S odsouzenými S. a H. není zařazen do stejné skupiny, tedy i účast na společných vycházkách či aktivitách s těmito odsouzenými má zakázanou, o čemž zaměstnanci žalované věděli. Podle žalobce byl příkaz zaměstnanců žalované v rozporu s ustanovením vnitřního řádu Věznice Valdice a požadavkem bezpečnosti na oddělení OZSTZ. Splněním příkazu by zcela jistě došlo k ohrožení bezpečnosti odsouzených a újmě na zdraví. K těmto námitkám se krajský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil, jelikož je nepovažoval za zásadní vzhledem k jasně prokázané vině žalobce. [4] Krajský soud v rozsudku poukázal na specifičnost rozhodnutí o kázeňských trestech dle ZVTOS a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/08, podle něhož na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů, neboť v kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení krajským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [6] Stěžovatel namítá, že neodmítl splnit příkaz zaměstnanců žalované, pouze sdělil, že odmítá být ubytován na jedné cele s odsouzenými S. a H., protože s nimi má konflikt a obává se o své zdraví i bezpečí. Takové jednání nenaplňuje znaky kázeňského přestupku. Dřívější kázeňský trest byl stěžovateli uložen za rvačku s odsouzeným K., který je zařazen do stejné skupiny jako odsouzení S. a H. Zaměstnanec žalované proto měl a mohl mít povědomí o existujících vztahových problémech mezi těmito odsouzenými zařazenými do různých skupin. [7] Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že mu zaměstnanec žalované oznámil nastoupení k výkonu kázeňského trestu bez toho, aby mu sdělil, s kým bude obývat kázeňskou celu. Toto tvrzení nemá oporu ve správním spise ani v protokolu o provedeném dokazování. Současně má však klíčový význam ve vztahu k naplnění subjektivní stránky kázeňského přestupku. Krajský soud také zcela povrchně uzavřel, že odmítnutím splnění příkazu zaměstnance žalované stěžovatel porušil povinnost nastoupit k výkonu dříve uloženého kázeňského trestu, aniž se zabýval tím, zda v tomto případě došlo k naplnění subjektivní stránky přestupku. Žalovaná dále porušila povinnost dotázat se předem stěžovatele, zda souhlasí s umístěním do jedné cely s výše uvedenými odsouzenými, což vyplývá z mezinárodní legislativy týkající se ubytování odsouzených ve společné cele. Také musí být individuálně posouzeno, zda je vhodné a bezpečné konkrétní vězně ubytovat do jedné cely. [8] Dotčení zaměstnanci žalované jednali v rozporu s § 35 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších (dále jen „ŘVTOS“). Zmíněné ustanovení upravuje postup při ochraně odsouzených při neoprávněném násilí a výslovně stanoví, že pokud dozorce takové jednání vůči odsouzenému zjistí, nebo mu takové jednání oznámí odsouzený, je povinen neprodleně učinit opatření k zamezení takového jednání, a zároveň tuto skutečnost ohlásit řediteli věznice. Za situace, kdy byly obě kázeňské cely obsazeny odsouzenými, s nimiž měl stěžovatel konflikt, mělo dojít k odložení výkonu jeho kázeňského trestu na později, tak aby mohl být dříve uložený trest vykonat v souladu se zákonnými požadavky na svou ochranu. Příkaz zaměstnance žalované byl v rozporu se zákonem, tudíž jeho nesplnění nemůže být považováno za kázeňský přestupek ve smyslu § 46 odst. 1 ZVTOS. [9] Specifičnost a flexibilita rozhodnutí o kázeňském přestupku tak, jak ji zdůraznil v odůvodnění rozsudku krajský soud, nesmí být na újmu řádně zjištěnému skutkovému stavu. Zde však došlo k tomu, že správní orgány při rozhodování nevzaly v potaz okolnosti, které bránily stěžovateli ve splnění příkazu. Krajský soud rozhodl na základě skutkového stavu, který nebyl náležitě zjištěn, a pochybnosti o jeho úplnosti nebyly odstraněny ani provedeným dokazováním. Stěžovatel je přesvědčen, že řádně splnil svou oznamovací povinnost, která mu plyne z § 35 ŘVTOS. [10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry učiněnými krajským soudem. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [12] Nejvyšší správní soud se zprvu zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku a napadeného rozhodnutí. Z rozhodnutí soudu musí být zřejmé, jakými úvahami se řídil, o které konkrétní okolnosti rozhodnutí opřel, a k jakým závěrům na základě těchto úvah dospěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je pak nutno pok