3 Ads 100/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 100/2017- 21 - text 3 Ads 100/2017 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. M. Š., zastoupený Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Hustopeče, Bratislavská 552/27, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, č. j. 31 Ad 1/2016 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Brno ze dne 16. 12. 2015, č. j. X, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 6. 10. 2015, č. j. X., a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit regresní náhradu ve výši 103.334 Kč ve prospěch správního orgánu prvého stupně, neboť žalobce způsobil dopravní nehodu, při níž došlo ke zranění jiné osoby. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, č. j. 31 Ad 1/2016 - 46, bylo rozhodnutí žalované zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. [2] V napadeném rozsudku krajský soud nejdříve vyhodnotil jako nedůvodnou námitku nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu tvrzené nedostatečnosti podkladů rozhodnutí, jelikož předmětné podklady shledal za plně postačující pro posouzení věci samé. [3] Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tvrzení, že správní řízení bylo zatíženo vážnými vadami. Konstatoval, že zahájení řízení bylo žalobci řádně oznámeno a bylo mu umožněno uplatňovat procesní práva a seznámit se s podklady rozhodnutí. V této souvislosti upozornil, že institut výzvy k podání vysvětlení není v předmětném správním řízení zákonem požadovaným krokem; o možnosti vyjádřit se k věci samé byl žalobce poučen v oznámení o zahájení řízení, čehož využil. [4] V kontextu žalobou namítané nutnosti pořízení znaleckých posudků a nemožnosti vyvozování závěrů ze zprávy lékaře, který není soudním znalcem, krajský soud odkázal na speciální úpravu § 53 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), z něhož dovodil, že pro posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o nemocenském pojištění zásadně není třeba ustanovovat znalce, nevyplyne-li tato potřeba ze specifických okolností případu. Takové okolnosti přitom dle krajského soudu nenastaly, neboť správní orgány disponovaly jednak odborným stanoviskem MUDr. I. S. ze dne 2. 2. 2015, jednak znaleckým posudkem doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, ze dne 11. 11. 2014 (předloženým žalobcem), přičemž tyto podklady byly ve vzájemné shodě. Obsah znaleckého posudku i stanoviska dle krajského soudu přitom vyvrací námitky žalobce o neprokázání příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalobce a dočasnou pracovní neschopností poškozeného, v jejímž důsledku byla vyplácena dávka nemocenského pojištění. [5] Krajský soud nicméně přisvědčil žalobní námitce o spoluzavinění poškozeného (nepřipoutání se bezpečnostním pásem), jež nebylo při rozhodování zohledněno. Zde především zdůraznil existenci speciální úpravy regresní náhrady škody, včetně pravidla pro zohlednění spoluzavinění poškozeného, obsažené v ustanovení § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, která má přednost před úpravou obecnou (§ 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Z prvně citovaného ustanovení dovodil, že při spoluzavinění poškozeného (pojištěnce) odpovídá škůdce orgánu nemocenského pojištění pouze v poměrné výši odpovídající míře jeho zavinění; k takové situaci došlo i v nyní projednávané věci, což vyplývá ze závěrů znaleckého posudku. Dle krajského soudu tedy fakt, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem, představuje jeho spoluzavinění, které je nutno zohlednit při určování výše náhrady škody. Jelikož však správní orgány spoluzavinění poškozeného nijak nezohlednily a žalobci uložily povinnost nahradit celou vyplacenou částku, shledal krajský soud napadené rozhodnutí za rozporné s ustanovením § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění. Z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] V kasační stížnosti stěžovatelka nejdříve zmiňuje právní úpravu regresních náhrad a její aplikaci na nyní posuzovanou věc a dále rekapituluje argumentaci krajského soudu v napadeném rozsudku. Pokud jde o otázku (ne)zohlednění spoluzavinění poškozeného při určení výše regresní náhrady, stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, dle kterého musí být zaviněné protiprávní jednání pravomocně zjištěno v rámci trestního nebo správního řízení. S tím koresponduje § 117 odst. 5 písm. d) zákona o nemocenském pojištění, podle kterého jsou orgány Policie České republiky, státní zastupitelství, soudy a správní úřady povinny bez žádosti a neprodleně orgánům nemocenského pojištění sdělit, že v rámci svého pravomocného rozhodnutí konstatovaly, že fyzická nebo právnická osoba způsobila vznik příslušné sociální události tím, že svým zaviněným protiprávním jednáním porušila právní předpis. Ostatně z ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu jasně vyplývá, že si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá. Znalec, který vypracoval znalecký posudek, a posudkový lékař, který vypracoval stanovisko, nejsou subjekty oprávněnými konstatovat spáchání deliktu; takovým subjektem není ani orgán nemocenského pojištění. Znalec z oboru lékařství je oprávněn pouze k posouzení zdravotního stavu poškozeného, nikoli již k posouzení, zda se poškozený dopustil protiprávního jednání; v důsledku toho je znalecký posudek pro účely rozhodování o výši regresní náhrady zcela irelevantní. Ustanovení § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění dle stěžovatelky jen upravuje situaci více pachatelů, kteří se dopustili zaviněného protiprávního jednání (tedy povinných k regresní náhradě). Stěžovatelka má tak za to, že na nastalou situaci právní úprava § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění nedopadá. Shrnuje, že orgán nemocenského pojištění je sice na jedné straně povinen o regresní náhradě rozhodnout, na druhou stranu má však při tomto rozhodování velmi omezenou rozhodovací pravomoc, neboť je přímo závislý na rozhodnutí soudu nebo správního úřadu konstatující škodlivé jednání. To je povinen respektovat, sám si o (ne)existenci zaviněného protiprávního jednání (kohokoli) nemůže učinit vlastní úsudek. Podle stěžovatelky tedy teprve poté, co je Policií České republiky, státním zastupitelstvím, soudem či správní úřadem postaveno najisto, že se konkrétní osoba dopustila zaviněného protiprávního jednání, může následně orgán nemocenského pojištění posoudit příčinnou souvislost mezi tímto zjištěným jednáním a vznikem nároku na dávku z nemocenského pojištění. [8] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřili. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Právní úpravu regresní náhrady obsahuje § 126 zákona o nemocenském pojištění. Dle odstavce 1 předmětného ustanovení platí, že [t]en, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena. Odstavec druhý stanoví, že [j]estliže skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na dávku zavinilo více subjektů, odpovídají orgánu nemocenského pojištění společně a nerozdílně a vzájemně se vypořádají podle míry zavinění, pokud se nedohodnou jinak. Je-li jednou z těchto osob pojištěnec, kterému byla dávka vyplacena, odpovídají orgánu nemocenského pojištění jen ostatní subjekty; výše regresní náhrady se přitom pom