3 Afs 216/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 216/2017- 33 - text  3 Afs 216/2017 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce JUMAR s.r.o., se sídlem Praha 9, Jizerská 328, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Af 15/2013 – 51, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 360307/12/009513107875, Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2008 ve výši 99 663 Kč a stanovil mu povinnost uhradit související zákonné penále v částce 19 932 Kč. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012, č. j. 19353/12-1300-106516 (dále jen „napadené rozhodnutí“), Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „odvolací orgán“) zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo dodatečný platební výměr. [2] Podle daňových orgánů žalobce neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně uplatněného z faktur č. ev. 20081279, 20081280 a 20081281, vystavených jménem společnosti CRETU spol. s r.o., IČO: 27605299 (dále jen „CRETU“), a dále na základě faktur č. ev. 20081284, 20081285 a 20081286, vystavených společností CALDARE spol. s r.o., IČO: 27605281 (dále jen „CALDARE“), jejichž předmětem bylo provedení zednických prací na určité stavební akci. Konkrétně nedoložil faktické přijetí fakturovaných služeb od jmenovaných dodavatelů, respektive rozsah, jakým se tito dodavatelé měli účastnit na deklarovaných pracích, a to za situace, kdy uvedené společnosti nebyly vždy jedinými subdodavateli žalobce na jím prováděných stavebních pracích. Daňové orgány proto shledaly, že žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v rozporu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o DPH“). [3] Žalobce napadl rozhodnutí o odvolání žalobou k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Af 15/2013 – 51 (dále jen „napadený rozsudek“). Městský soud uvedl, že správce daně na základě informací týkajících se společností CRETU a CALDERE nabyl oprávněné pochybnosti o tvrzení žalobce, že přijal od uvedených společností konkrétní rozsah plnění (zednických prací). S ohledem na skutečnost, že ani v žalobcem předložených fakturách nebyl rozsah plnění dostatečně specifikován, došlo k přenesení důkazního břemene ze správce daně zpět na žalobce. Ten k prokázání nároku na odpočet daně následně předložil listinné důkazy a navrhl rovněž výslech svědků. Městský soud ve vztahu k těmto důkazním prostředkům uvedl, že správní spis dokládá, že se jimi odvolací orgán zabýval a hodnotil je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Přesvědčivě přitom v kontextu provedeného dokazování odůvodnil, z jakého důvodu nemá rozsah plnění poskytnutého společnostmi CRETU a CALDERE za prokázaný. Přestože Městský soud uznal tvrzení žalobce, že není odpovědný za činnost jiných subjektů, respektive za to, zda i po poskytnutí plnění vyvíjí nadále činnost a jsou ve vztahu k orgánům státní správy kontaktní, atd., současně zdůraznil, že daňové orgány nevystavěly svá rozhodnutí pouze na pochybnostech ohledně dodavatelů žalobce, ale na skutečnosti, že žalobce nebyl schopen prokázat konkrétní rozsah plnění přijatých od jmenovaných společností. [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní zásadně zopakoval argumenty uplatněné již v řízení před odvolacím orgánem, respektive městským soudem. Vyjádřil především přesvědčení, že unesl důkazní břemeno a prokázal veškeré okolnosti rozhodné pro oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Z napadeného rozsudku podle stěžovatele vyplývá, že jedním z hlavních důvodů zamítnutí jeho žaloby bylo, že společnosti CRETU a CALDARE jsou nekontaktní, fakticky nesídlí na adresách uvedených v obchodním rejstříku, rozporované faktury se nenacházejí v jejich účetnictví. Nekontaktnost obou společností v roce 2009 však nelze stěžovateli klást k tíži, neboť nemůže nést odpovědnost za jejich jednání. Nadto je rozhodným obdobím rok 2008, kdy společnosti fungovaly a kontaktní byly. Jmenovaní dodavatelé stěžovateli poskytli zednické práce na základě platných smluv, na které byly následně vystaveny faktury, přičemž nelze souhlasit s tím, že ke zdanitelnému plnění nedošlo jen proto, že se v účetnictví obou společností dané faktury nenacházely. Uvedený právní závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46, a to přestože se týkal „zcela odlišné záležitosti“. [5] Jestliže stěžovatel v rámci daňového řízení předložil smlouvy o dílo, stavební deníky, vystavené faktury, doklady o jejich úhradách, předávací protokoly, listiny označené jako „popis prací“ a svá tvrzení podpořil i svědeckými výpověďmi, dostál svým povinnostem a prokázal uskutečnění zdanitelného plnění. Uvedenými důkazními prostředky tedy navzdory nedostatečné identifikaci „zednických prací“ na vystavených fakturách prokázal rozsah provedených prací. Pokud by daňové orgány a městský soud posuzovaly listinné důkazy v jejich souhrnu, nemohly by dojít k závěru o neprokázání přijetí a rozsahu zdanitelného plnění. O pokladních dokladech nadto nelze pochybovat pouze z důvodu, že jsou opatřeny nečitelným podpisem. Daňové orgány i městský soud rovněž nesprávně k tíži stěžovatele vyložily skutečnost, že k platbám došlo v hotovosti, ačkoliv se podle vystavených faktur mělo jednat o bezhotovostní převod. Není možné se spokojit s tvrzením, že pokladní doklady nelze považovat za důkaz prokazující faktické přijetí zdanitelného plnění. Tím orgány finanční správy i městský soud upřednostnily bezhotovostní platbu před platbami v hotovosti, byť forma platby není podstatná. Důležité je, že ke zdanitelnému plnění a jeho úhradě došlo, což stěžovatel prokázal. [6] Po daňovém subjektu nelze podle stěžovatele požadovat, aby prokazoval skutečnosti, které jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a jež nemůže, ať již z důvodů zákonných překážek, anebo z důvodu faktického stavu věcí, zjistit a ověřit, pokud prokázal obsahem svých povinných evidencí i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění, spočívající v poskytnutí služby samo, o sobě bylo dodáno a že bylo i zaplaceno (zde odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57). Stěžovatel rovněž připomněl, že již od počátku daňového řízení namítá, že orgány finanční správy porušily § 8 odst. 1 zákona č. 280/2008 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), zásadu legality a jeho právo na spravedlivý proces. K tomu obecně poukázal na obsah žaloby a navazujících podání založených ve spisu městského soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný (na kterého přešla působnost odvolacího orgánu - pozn. NSS) ve vyjádření ke kasační stížnosti vzhledem repetitivnosti argumentace stěžovatele odkázal v plném rozsahu na rozhodnutí o odvolání, spisový materiál, vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek, se kterým se plně ztotožnil. Dodal, že stěžovatel sice neodpovídá za třetí osoby (své dodavatele CRETU a CALDERE), avšak jak zdůraznil již městský soud, rozhodnutí správce daně i odvolacího orgánu byla vystavena vedle pochybností ohledně dodavatelů rovněž na neschopnosti stěžovatele prokázat konkrétní rozsah přijatého plnění. Vzhledem k nedostatečné specifikaci plnění na předložených fakturách vznikly správci daně též pochybnosti o totožnosti deklarovaných dodavatelů. Důkazní břemeno tedy přešlo na stěžovatele, který je však neunesl; odvolací orgán ve svém rozhodnutí detailně vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky, z nichž nevyplynulo, jaký podíl na stavebních akcích stěžovatele měla mít společnost CRETU, a jaký společnost CALDARE. Rozsudek č. j. 5 Afs 83/2012 – 46, nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť v něm byla řešena naprosto odlišná věc, a to osvobození od daně při dodání zboží osobám registrovaným v jiném členském státě. Žalovaný v této souvislosti připomněl, že nezpochybňoval faktické provedení stavebních a zednických prací, ale pouze to, kým a v jakém rozsahu byly dané práce provedeny. [8] Z hlediska formy uhrazení sporných faktur žalovaný uvedl, že již v rozhodnutí o odvolání bylo konstatováno, že samotné přijaté faktury nemohou být osvědčeny jako důkaz o tom, zda a ja