4 As 155/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 155/2018- 63 - text 4 As 155/2018 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) město Deštná, se sídlem nám. Míru 65, Deštná, b) obec Světce, se sídlem Světce č. p. 15, c) Calla - Sdružení pro záchranu prostředí, z.s., IČ 62536761, se sídlem Fráni Šrámka 1168/35, České Budějovice, d) „Za Radouň krásnější, z. s.“, IČ 26565358, se sídlem Okrouhlá Radouň č. p. 36, všichni zast. Mgr. Pavlem Douchou, advokátem, se sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Správa úložišť radioaktivních odpadů, se sídlem Dlážděná 6, Praha 1, zast. Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, Praha 1, II) Hnutí DUHA České Budějovice, IČ 48198064, se sídlem Dlouhá 134, Kaplice, III) Obec Lodhéřov, se sídlem Lodhéřov č. p. 168, proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 29. 4. 2015, č. j. 1089/M/15 26164/ENV/15, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) až d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 8 A 125/2015 - 129, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Ministr životního prostředí (dále jen „ministr“) rozhodnutím ze dne 29. 4. 2015, č. j. 1089/M/15 26164/ENV15, zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 20. 10. 2014, č. j. 67530/ENV/13 1132/510/13, kterým žalovaný podle § 4a odst. 1 a § 22a odst. 1 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „geologický zákon“), vyhověl žádosti Správy úložišť radioaktivního odpadu (dále jen „SÚRAO“) o stanovení průzkumného území pro zvláštní zásahy do kůry v lokalitě Čihadlo. [2] Ministr upozornil, že rozsah činností SÚRAO ve smyslu § 26 odst. 4 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „atomový zákon“), určuje nejen roční, tříletý a dlouhodobý plán, ale rovněž i její statut schválený usnesením Vlády ČR č. 801 ze dne 10. 11. 2010. Z něj plyne, že hlavní úkoly SÚRAO určuje § 26 odst. 3 atomového zákona, kde jsou mimo jiné zahrnuty činnosti související se zřízením úložiště radioaktivního odpadu. [3] Ministr dále uvedl, že se žalovaný zabýval otázkou existence dalších veřejných zájmů a jejich poměřování ve vztahu k veřejnému zájmu na stanovení průzkumného území a vybudování hlubinného úložiště. Dále ministr doplnil, že při posuzování žádosti nezkoumal hledisko efektivity nakládání s veřejnými prostředky, neboť je primárně na odpovědnosti SÚRAO, v jakých lokalitách požádá o stanovení průzkumného území. Nicméně právě geologický průzkum může zamezit neefektivnímu čerpání veřejných prostředků tím, že případně určí, které lokality jsou pro realizaci hlubinného úložiště nevhodné. Neshledal zároveň, že by nesouhlas některých obcí a zastupitelstva Jihočeského kraje představoval veřejný zájem převažující nad zájmem na dalším průzkumu předmětné lokality. [4] K námitce, že původně plán činností SÚRAO pro rok 2013 k realizaci hlubinného úložiště požadoval souhlas obcí, ministr uvedl, že usnesením Vlády ČR č. 985 ze dne 18. 12. 2013 bylo upraveno vymezení úkolů v rámci plánu činnosti SÚRAO pro rok 2014 při vyhledávání možných lokalit hlubinného úložiště tak, že již souhlas dále nebyl vyžadován. Avšak plán činností SÚRAO jako takový je pouze obecnou deklarací činností a požadavek na souhlas obcí v něm uvedený nemohl znamenat, že by souhlas dotčených obcí byl nezbytnou zákonnou podmínkou pro vydání kladného rozhodnutí pro geologický průzkum. Ani z Politiky územního rozvoje z roku 2008 nelze dovodit, že by realizace geologického průzkumu byla podmíněna souhlasem dotčených obcí. Ministr konstatoval, že SÚRAO sice o udělení povolení ke geologickému průzkumu v předmětné lokalitě zažádalo v době, kdy to plán činnosti nepředpokládal, nicméně uvedený postup byl aprobován usnesením Vlády ČR č. 985 ze dne 18. 12. 2013, který již s podáním žádosti pro danou lokalitu počítal. [5] Podle ministra jsou bezpředmětné i námitky o možném střetu geologických prací a zájmu na ochraně vod. V daném řízení se navíc nelze zabývat ani riziky vybudování hlubinného úložiště samého, neboť to přesahuje předmět řízení. Podle ministra jsou námitky ve vztahu k ochraně vod bezpředmětné i z toho důvodu, že při geologickém průzkumu nebude zasahováno do pozemku samého. Případná existence zdrojů podzemních vod zjištěná při průzkumu bude předmětem zkoumání a dalšího poměřování veřejných zájmů, až budou známy informace i o dalších lokalitách. Ministr zároveň uvedl, že SÚRAO není v předmětném řízení orgánem veřejné moci s autoritativními pravomocemi, a může tudíž vykonávat v rámci geologického průzkumu jen ty činnosti, pro něž získá povolení. [6] Ministr na to navázal, že případné zřízení hlubinného úložiště zajistí bezpečné nakládání s radioaktivními odpady v souladu se Společnou úmluvou o bezpečnosti při nakládání s vyhořelým palivem a radioaktivními odpady. Upozornil, že z prodlení SÚRAO při výběru vhodné lokality pro hlubinné úložiště oproti původnímu plánu určenému usnesením Vlády ČR ze dne 15. 5. 2002, nelze dovodit, že by existovaly značné pochybnosti o racionálním a efektivním vedení procesu výběru lokalit. Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že usnesení Vlády ČR č. 985 ze dne 18. 12. 2013 určuje nový a konkrétnější plán aktivit SÚRAO. Podle ministra je hlubinné ukládání jaderného odpadu preferováno i směrnicí Rady 2011/70/Euroatom a protože Česká republika produkuje jaderný odpad, je ve veřejném zájmu jej zde i řádně uskladňovat, neboť uskladnění mimo území České republiky není v současnosti aktuální. [7] Podle ministra je rovněž zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel a z jakých důvodů geologický průzkum povolil. Žalovaný se v tomto ohledu s námitkami účastníků řízení včetně jejich návrhů na další dokazování řádně vypořádal. Nadto v napadeném rozhodnutí podrobně odkazuje i na dokumenty, které odvolatel označil za neznámé či veřejně nepřístupné. Ministr doplnil, že žalovaný vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný se navíc vypořádal i s námitkami vztahujícími se již k samotnému vybudování hlubinného úložiště, přičemž tak činil nad rámec svých zákonných povinností s tím, že však do budoucna ohledně případného zřízení hlubinného úložiště samého nemají pro řízení o případné žádosti o povolení vybudování úložiště žádnou relevanci. Ministr své rozhodnutí uzavřel s tím, že žalovaný zkoumal otázky veřejného zájmu řádně a plně v souladu se zákonem. [8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 8 A 125/2015 - 129, žalobu proti rozhodnutí ministra žalovaného zamítl. Soud poukázal na to, že námitky vztahující se k porušení širokého množství veřejných zájmů se míjí s podstatou a smyslem rozhodnutí o stanovení průzkumného území, jakož i s navazujícím rozhodnutím ministra žalovaného, a proto je shledal jako nedůvodné. Dále doplnil, že napadené rozhodnutí nijak nepředjímá, zda bude v dané lokalitě skutečně vybudováno hlubinné úložiště, nýbrž toliko povoluje zkoumat, zda zde existují vhodné podmínky pro takové zařízení. Ministr nepochybil, jestliže veškeré námitky veřejného zájmu neshledal důvodnými, neboť jako takové nesměřovaly k podstatě rozhodnutí. [9] Soud se ztotožnil s ministrem, že SÚRAO byla oprávněna k podání žádosti přímo na základě § 26 odst. 1 a 3 atomového zákona. Doplnil přitom, že tuto žádost lze podřadit pod činnost spočívající v přípravě výstavby úložiště. Přisvědčil nicméně žalobcům, že pokud plán činnosti SÚRAO k podání žádosti o povolení geologického průzkumu požadoval získání souhlasu obcí, měl žalovaný SÚRAO vyzvat k jejich předložení. Protože však v průběhu řízení došlo k vydání nového plánu činnosti pro rok 2014, který již na získání souhlasů obcí netrval, nebylo nezbytné jeho předložení vyžadovat. Soud přitom v nastíněném postupu SÚRAO neshledal správní delikt podle atomového zákona. [10] Soud uvedl, že žalovaný při posuzování věci vycházel zejména z žádosti samé, která je ve spise obsažena, a dále pak z mezinárodních a zákonných předpisů či dokumentů schválených usnesením Vlády ČR, které jsou veřejně dostupné. SÚRAO sice na svých webových stránkách zveřejnila i další informace, avšak ty sloužily k přiblížení problematiky široké veřejnosti a nebyly využity žalovaným při posuzování věci, a proto je nebylo ani potřebné zakládat do správního spisu. Soud shledal jako účelovou námitku, že se žalobci nemohli vyjádřit ke zmíněným dokumentům, neboť na ně ve skutečnosti hojně odkazovali. [11] Soud s odkazem na rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 As 59/2009 - 142, kon