4 As 170/2017 — Nejvyšší správní soud

4 As 170/2017- 48 - text 4 As 170/2017 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou, se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2014, č. j. 421/3-182D-5/2014-7542, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 9 Ad 6/2015 - 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Petře Vons Janulkové, advokátce, se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Jádro sporu [1] Jádrem sporu je určení výše výsluhového příspěvku žalobce v souvislosti s určením rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem žalobce. Žalobce tvrdí, že správní orgány měly vycházet z okolností z doby, kdy skončil jeho služební poměr v roce 1993. Dále v kasační stížnosti tvrdí, že při výpočtu měly vzít v potaz dřívější (vyšší) částku výsluhového příspěvku – částka výsluhového příspěvku byla žalobci snížena v roce 2002. [2] Vojenský úřad sociálního zabezpečení (dále jen „VÚSZ“) rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 75034/VP-11/34, vydaným podle § 142, § 134 a § 165 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), upravil výši výsluhového příspěvku žalobce ode dne 29. 8. 2014, kdy dosáhl 60 let věku, na částku 842 Kč měsíčně, tj. na výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem. Konstatoval, že na základě § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, podléhá výsluhový příspěvek 15% zvláštní sazbě daně, která v daném případě činí 126 Kč. Po zdanění tedy žalobci náleží k výplatě částka 716 Kč měsíčně. [3] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný zamítl námitky podané žalobcem proti výše uvedenému rozhodnutí VÚSZ a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce ke svým námitkám připojil neúplnou kopii rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 1997, č. j. 11 C 265/93 - 85 (dále jen „rozsudek z roku 1997“) a namítal, že jeho služební hodnocení nebylo oprávněné a došlo k porušení služební kázně při jeho zařazení na nižší funkci (pozn. soudu: k těmto skutečnostem mělo dojít v roce 1993 – dále též jen „skutečnosti z roku 1993“). Žalovaný k tomu uvedl, že tyto skutečnosti jsou irelevantní pro stanovení výše výsluhového příspěvku. II. Řízení před městským soudem [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V žalobě opět vytýkal žalovanému, že VÚSZ při stanovení výpočtového základu ignoroval skutečnosti z roku 1993. [5] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, jestliže nepřihlédl k tvrzením žalobce ohledně skutečností z roku 1993 a rozsudku z roku 1997. Žalovaný je právem označil za irelevantní s tím, že nemohou mít vliv na stanovení nové výše žalobcova výsluhového příspěvku. Toto stručné hodnocení je naprosto postačující. [6] Městský soud zdůraznil, že předmětem rozhodování správních orgánů byla úprava výše výsluhového příspěvku ode dne 29. 8. 2014, kdy žalobce dosáhl 60 let věku, v důsledku souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na starobní důchod, a zároveň vyčíslení výše výsluhového příspěvku po zdanění. Správní orgán vycházel ze stávající výše výsluhového příspěvku náležejícího žalobci ke dni souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na starobní důchod, a nebyl oprávněn zabývat se okolnostmi, k nimž došlo ještě před skončením služebního poměru žalobce, tj. před více než dvaceti lety. [7] Nakonec městský soud poukázal také na to, že žalobcovou námitkou ohledně skutečností z roku 1993 se správní soudy již v minulosti zabývaly. Předložil ji totiž už v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2002, č. j. 421/3 - 182/2002-7542 (dále jen „rozhodnutí z roku 2002“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí VÚSZ ze dne 10. 6. 2002, č. j. 540829/0712/805 - 5, o snížení výsluhového příspěvku na částku 6.462 Kč měsíčně. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 140/2002 - 42, při rozhodování v rámci soudního přezkumu rozhodnutí z roku 2002, označil tuto námitku za zcela irelevantní pro skutková zjištění ve věci samé, a proto se jejím hodnocením ani nezabýval. Tím spíše nemůže být tato námitka relevantní při rozhodování správního orgánu o úpravě výše výsluhového příspěvku v roce 2014. Žalobce neuvedl, v čem má spočívat význam skutečností z roku 1993 pro rozhodnutí o úpravě výše jeho výsluhového příspěvku provedené správním orgánem v roce 2014 v důsledku souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na starobní důchod. [8] Ohledně rozsudku z roku 1997 městský soud uvedl, že ten se týká jiné věci a s otázkou výše výsluhového příspěvku nesouvisí. Žalobce sice soudu předložil neúplnou kopii tohoto rozsudku (strany 1 a 2, 7 a 8), i z ní je však zřejmé, že Okresní soud v Olomouci rozhodoval o žalobě, kterou se ČR - Vojenská správa na žalobci domáhala zaplacení částky 7.647 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tu jí měl způsobit tím, že jako voják při plnění služebních povinností převzal ženijní materiál, který při kontrole provedené v souvislosti s předáváním funkce nebyl kompletní, ačkoliv za něj žalobce převzal odpovědnost podle § 176 zákoníku práce. Okresní soud v Olomouci žalobu zamítl z důvodu neprokázání splnění základních předpokladů ke vzniku obecné odpovědnosti za škodu, neboť Vojenská správa neunesla důkazní břemeno. III. Kasační stížnost žalobce [9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. [10] V kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou ohledně skutečností z roku 1993 a s předloženým rozsudkem z roku 1997. Nesouhlasí se závěrem soudu, že v žalobě neuvedl, v čem má spočívat význam jím tvrzených skutečností. Správní orgány a městský soud postupovaly nesprávně a nezákonně, pokud k nim nepřihlížely. Z předložených důkazů vyplývá, že stěžovatel svou funkci vykonával řádně, snížení platu nebylo na místě a při vyměření výsluhového příspěvku byl poškozen, protože mu nebyly započítány odpracované služby, nebyla mu proplacena dovolená ani další náhrady stanovené rozhodnutím náčelníka generálního štábu Armády ČR. Stěžovatel má za to, že správní orgán byl povinen zabývat se okolnostmi skončení jeho služebního poměru a v tomto směru měl provést dokazování. [11] Stěžovatel dále vytýká napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Nevyrovnal se dostatečně se žalobními námitkami stěžovatele a v odůvodnění v podstatě jen opisuje závěry žalovaného. [12] Nakonec odmítá stanovisko městského soudu, že správní orgán musel vycházet ze stávající výše výsluhového příspěvku. Má naopak za to, že – pokud stěžovateli zanikl služební poměr vojáka ke dni 31. 3. 1993 – mu náleží výsluhový příspěvek dříve určený podle § 33d odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (dále jen „zákon č. 76/1959 Sb.“; tento předpis byl ke dni 1. 12. 1999 zrušen a nahrazen zákonem o vojácích z povolání – pozn. soudu). Proto není na místě přihlížet k následnému snížení výsluhového příspěvku, k němuž došlo podle rozhodnutí VÚSZ z roku 2002. [13] Stěžovatel uzavírá, že byl při rozhodování o výši svého výsluhového příspěvku poškozen již třikrát. Nejprve na začátku při propuštění, kdy byl poškozen při výměře výsluhového příspěvku, neboť byl neoprávněně přeřazen na nižší funkci, a tím došlo i ke snížení platu rozhodného pro výpočet výsluhového příspěvku (a navíc mu nebyly započítány další složky platu a náhrady). Následně v roce 2002, kdy VÚSZ rozhodl o snížení výsluhového příspěvku (přičemž VÚSZ opět zcela ignoroval při stanovení výpočtového základu skutečnost, že stěžovatel byl poškozen v souvislosti s jeho přeřazením, ačkoliv o tom předložil správnímu orgánu důkazy). Zpětný přepočet, který VÚSZ tehdy provedl, byl nepřiměřenou tvrdostí v neprospěch stěžovatele. A nakonec nyní, kdy výše výsluhového příspěvku tak, jak byla stanovena posledním rozhodnutím VÚSZ, nekoresponduje s výpočtem výsluhového příspěvku při propuštění stěžovatele ze služebního poměru, který mu byl několik let bez jaký