6 Ads 32/2018 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 32/2018- 29 - text 6 Ads 32/2018 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: Mgr. K. K., zastoupený JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. dubna 2015, sp. zn. 234043/VP-11/PO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 9 Ad 24/2015 - 73, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žádost o vrácení zaplaceného soudního poplatku se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 30. prosince 2004 zanikl uplynutím stanovené doby služební poměr žalobce jako vojáka z povolání. Následujícího dne byl žalobce zařazen do zálohy. V souvislosti s tím požádal žalobce o přiznání výsluhového příspěvku a odchodného podle § 132, respektive § 140 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Dne 18. ledna 2005 rozhodl Vojenský úřad sociálního zabezpečení Ministerstva obrany o přiznání výsluhového příspěvku žalobci ve výši 18 085 Kč. Téhož dne bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 35 459 Kč. [2] Od roku 2006 docházelo každoročně k úpravě (zvýšení) výsluhového příspěvku přiznaného žalobci podle § 137 zákona o vojácích z povolání. [3] Odbor sociálního zabezpečení žalovaného vydal dne 2. března 2015 rozhodnutí sp. zn. 234043/VP-11/21, kterým ode dne 1. ledna 2015 upravil výši výsluhového příspěvku žalobce o 168 Kč na částku 21 608 Kč měsíčně. Jelikož podléhá výsluhový příspěvek dani z příjmu ve výši 15 %, náleží žalobci k výplatě výsluhový příspěvek v konečné výši 17 908 Kč měsíčně. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí byl výsluhový příspěvek žalobce zvýšen o polovinu zvýšení procentní výměry důchodů stanoveného v § 4 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 208/2014 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2015, tedy o 0,8 %. Námitky žalobce proti rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí o námitkách žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž brojil proti závěru žalovaného, že výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění, a zpochybňoval přípustnost jeho zdanění. Následně žalobce Krajskému soudu v Ústí nad Labem navrhl, aby přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. září 2015, č. j. 15 Ad 7/2015 - 25 věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému. Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění ani dávkou vyplácenou společně s důchodem. Odlišná míra valorizace ani zdanění výsluhového příspěvku oproti důchodům není diskriminační, neboť se jedná o odlišnou dávku. Unijní právo se v žalobcově případě neuplatní, neboť netvrdil ani neprokázal, že by byl migrujícím pracovníkem. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včas kasační stížnost, v níž namítal vícero důvodů podle § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to, že stěžovatel nadále považuje výsluhový příspěvek za dávku důchodového pojištění, což podpořil rozsáhlou argumentací, namítal nepříslušnost a nesprávné obsazení městského soudu, jakož i obecně nesprávné posouzení této právní otázky. Stěžovatel rovněž trvá na tom, že zdanění výsluhového příspěvku je nezákonné. Stěžovatel městskému soudu dále vytýkal, že samostatným výrokem nerozhodl o jeho návrzích na přerušení řízení a na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Ustanovení § 137 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dle názoru stěžovatele odporuje článku 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“). Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení a Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně rozsahu aplikace uvedeného nařízení, a aby rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení místně příslušnému krajskému soudu. [6] Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil informaci o Sekci státního tajemníka Ministerstva obrany, oznámení Ministerstva vnitra o zvýšení dávky příspěvku za službu ze dne 1. prosince 1994, oznámení o zvýšení výsluhového příspěvku od 1. prosince 1994 a od července 1995, a dvě žádosti o přiznání příspěvku za službu. [7] Nejvyšší správní soud stěžovatele přípisem ze dne 5. února 2018, č. j. 6 Ads 32/2018 - 13 vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Zároveň stěžovatele poučil, že toto řízení není osvobozeno od soudních poplatků, neboť výsluhový příspěvek není důchodovou dávkou, a o následcích nevyhovění výzvě k zaplacení. [8] Stěžovatel na výzvu reagoval námitkou, že postup soudu odporuje článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listině základních práv a svobod a antidiskriminačnímu zákonu. Žalovaný rozhodoval v řízení ve věci důchodového pojištění, a řízení před soudem je tedy osvobozeno od soudního poplatku. Povinnost zajistit v rámci koordinace systémů sociálního zabezpečení dotčeným osobám rovné zacházený zdůrazňuje i bod 5 preambule nařízení č. 883/2004. Nejvyšší správní soud se dle názoru stěžovatele dopouští libovůle, když po něm vyžaduje zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatel dále uvedl, že předmětem tohoto řízení není otázka, zda je výsluhový příspěvek důchodem, neboť ta byla vyřešena již tím, že byl stěžovateli výsluhový příspěvek – důchod orgánem sociálního zabezpečení žalovaného přiznán. [9] I přes svůj nesouhlas však stěžovatel soudní poplatek za kasační stížnost ještě před uplynutím k tomu stanovené lhůty zaplatil. S odkazem na § 10 odst. 2 zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, však požádal o jeho vrácení. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém právním názoru, jak jej prezentoval ve vyjádření k žalobě. Dle jeho názoru městský soud svůj rozsudek dostatečně a srozumitelně odůvodnil a vypořádal se se všemi žalobními námitkami. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [11] Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové skutečnosti a neobsahovalo žádnou polemiku s námitkami vznesenými v kasační stížnosti, nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné je zasílat stěžovateli k případné replice. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [13] Posouzení všech kasačních námitek je odvislé od odpovědi na otázku, zda je výsluhový příspěvek důchodovou dávkou. Podle § 132 odst. 1 zákona o vojácích z povolání má nárok na výsluhový příspěvek voják, jehož služební poměr zanikl mimo jiné podle § 18 písm. a) tohoto zákona (tedy uplynutím stanovené doby, jako tomu bylo ve stěžovatelově případě), jestliže jeho služební poměr trval alespoň po dobu 15 let. Podle § 137 zákona o vojácích z povolání se výsluhový příspěvek zvyšuje stejným způsobem a ve stejných termínech jako procentní výměra důchodů z důchodového pojištění podle zvláštních předpisů o zvyšování důchodů (poznámka pod čarou odkazuje na § 67 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění. [14] Povahou výsluhového příspěvku se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, č. j. 3 Ads 121/2009 - 116, na který správně odkázal i městský soud. Nejvyšší správní soud tehdy uvedl, že se jedná „o zvláštní dávku poskytovanou jako určitou kompenzaci náročnosti výkonu služby po uplynutí stanoveného počtu let ve služebním poměru. Proto je také tato dávka upravena přímo zákonem o služebním poměru, nikoliv zákonem o důchodovém pojištění. Svou povahou se jedná o výsluhový nárok závislý pouze na odsloužených letech bývalého příslušníka u ozbrojených sborů, nikoliv o dávku určenou k finančnímu pokrytí některé ze sociálních situací (rizik), k němuž jsou určeny dávky důchodového pojištění (stáří, invalidita, ztráta živitele apod.). […] nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o důchodovou dávku, na jejíž přizn