7 Afs 238/2017 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 238/2017- 25 - text 7 Afs 238/2017 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: JUMAR s.r.o., se sídlem Jizerská 328, Praha 9, zastoupen Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Af 16/2013 - 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 360348/12/009513107875 (dále také „dodatečný platební výměr“), Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2008 ve výši 223 699 Kč a stanovil mu povinnost uhradit související zákonné penále ve výši 44 739 Kč. [2] Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012, č. j. 19354/12-1300-106516 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“), Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „odvolací orgán“) zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo dodatečný platební výměr. [3] Podle orgánů finanční správy žalobce neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně uplatněného na základě faktury č. ev. 20081282 vystavené obchodní společností CRETU spol. s r.o., IČO: 27605299 (dále jen „CRETU“) a na základě faktur č. ev. 20081283 a ev. č. 20081306 vystavených obchodní společností CALDARE spol. s r.o., IČO: 27605281 (dále jen „CALDARE“), jejichž předmětem bylo provedení zednických a stavebních prací. Žalobce neprokázal faktické přijetí fakturovaných služeb od deklarovaných dodavatelů, resp. rozsah, jakým se dodavatelé účastnili na deklarovaných pracích (a to za situace, kdy uvedené společnosti nebyly vždy jedinými subdodavateli žalobce na jím prováděných stavebních pracích). Nároky na odpočet tak byly uplatněny v rozporu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o DPH“). II. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud podanou žalobu zamítl. Konstatoval, že orgány finanční správy na základě informací týkajících se společností CRETU a CALDERE nabyly oprávněné pochybnosti ohledně tvrzení žalobce, že přijal od uvedených společností konkrétní rozsah plnění (stavebních a zednických prací). Vzhledem k tomu, že ani v žalobcem předložených fakturách nebyl rozsah plnění dostatečně specifikován, došlo k přenesení důkazního břemene zpět na žalobce. Žalobce pak k unesení tohoto důkazního břemene předložil jednak listinné důkazy a jednak navrhl výslech svědků. Všemi těmito důkazy se orgány finanční správy zabývaly a hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Přesvědčivě odůvodnily, proč i na základě žalobcem předložených důkazů nepovažují rozsah plnění poskytnutého předmětnými dodavateli za prokázaný. Městský soud s žalobcem souhlasil, že nemůže být odpovědný za činnost jiných subjektů, nicméně orgány finanční správy nevystavěly svá rozhodnutí pouze na pochybnostech ohledně dodavatelů žalobce, nýbrž na skutečnosti, že žalobce nebyl schopen prokázat konkrétní rozsah plnění přijatých od společnosti CRETU a společnosti CALDERE. III. [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Stěžovatel je přesvědčen, že unesl důkazní břemeno a prokázal veškeré okolnosti rozhodné pro oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud stěžovatel v rámci daňového řízení předložil smlouvy o dílo, stavební deníky, vystavené faktury, doklady o jejich úhradách, předávací protokoly, listiny označené jako „popis prací“ a svědeckými výpověďmi podložil svá tvrzení, dostál tak svým povinnostem a prokázal uskutečnění zdanitelného plnění. Uvedené doklady pak prokazují i rozsah provedených prací. O pokladních dokladech nadto nelze pochybovat pouze z důvodu, že je na nich uveden nečitelný podpis. Orgány finanční správy i městský soud pochybily i akcentováním toho, že k platbám došlo v hotovosti (ačkoliv dle vystavených faktur se mělo jednat o bezhotovostní převod). Stěžovateli nelze klást k tíži ani to, že společnosti CRETU a CALDERE byly nekontaktní. Stejně tak skutečnost, že předmětní dodavatelé nezahrnuli faktury do svých účetních knih, neosvědčuje, že nedošlo k poskytnutí zdanitelného plnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 83/2012 - 46). Po daňovém subjektu nelze požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a jež nemůže, ať již z důvodů zákonných překážek, anebo z důvodu faktického stavu věcí, zjistit a ověřit, pokud prokázal obsahem svých povinných evidencí, jakož i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění spočívající v poskytnutí služby samo o sobě bylo dodáno a že bylo i zaplaceno (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 - 57). Podle stěžovatele správní orgány porušily § 8 odst. 1 zákona č. 280/2008 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zásadu legality a právo stěžovatele na spravedlivý proces. K tomu obecně poukázal na žalobu a navazující podání založená ve spisu městského soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. IV. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal v plném rozsahu na rozhodnutí o odvolání, spisový materiál, své vyjádření k žalobě a na kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, se kterým se plně ztotožnil. V projednávané věci vznikly správci daně pochybnosti o oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně. Důkazní břemeno tak přešlo na stěžovatele, který jej neunesl. Rozsudek č. j. 5 Afs 83/2012 - 46 nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť v něm byla řešena naprosto odlišná věc, a to osvobození od daně při dodání zboží osobám registrovaným v jiném členském státě. K námitce absence odpovědnosti za třetí subjekty žalovaný zopakoval názor městského soudu, že stěžovatel sice neodpovídá za to, zda jeho dodavatelé vykonávají i následně obchodní činnost, nicméně rozhodnutí správce daně a odvolacího orgánu bylo vystaveno a priori na neschopnosti stěžovatele prokázat rozsah přijatého zdanitelného plnění poskytnutého jednotlivými dodavateli. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně namítal, že unesl důkazní břemeno a prokázal okolnosti rozhodné pro uznání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. [10] Tuto námitku neshledal zdejší soud důvodnou. [11] Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Dle § 92 odst. 3 daňového řádu totiž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení důkazními prostředky (zejména účetnictvím a daňovými doklady). [12] Je pak na správci daně, aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví, jiných povinných záznamů či tvrzení se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. rozsudky ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016 - 36). [13] Daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro jeho daňovou povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného, v posuzovaném případě z § 72 odst. 1, věty první, zákona o DPH, podle něhož nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, a z § 73 odst. 1, věty první,