7 Afs 63/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 63/2018- 44 - text 7 Afs 63/2018 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. David Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: FINANCE BULLDOG s. r. o., se sídlem Svatovítské náměstí 1977, Pelhřimov, zastoupen JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 9 Af 74/2014 – 55, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím České národní banky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 6. 2014, č. j. 2014/8345/570, byl žalobce shledán vinným z porušení § 12 odst. 4 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZPP“). K porušení zákona mělo podle prvostupňového rozhodnutí dojít tím, že žalobce: (i) dne 28. 11. 2010 zprostředkoval 20 osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům (umístěným v Ústavu sociální péče Lidmaň) uzavření smluv o penzijním připojištění u AEGON Penzijního fondu, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 26/322 (dále též „Penzijní fond“), aniž by zohlednil jejich specifickou situaci, která jim umožňovala získat invalidní penzi již po 36 měsících, a to s maximální výší státního příspěvku; (ii) při uzavírání smluv o penzijním připojištění s dalšími 17 osobami (doručenými penzijnímu fondu mezi 1. 3. 2012 a 11. 11. 2012) nepostupoval v nejlepším zájmu těchto osob, neboť je nedostatečně informoval o všech náležitostech penzijního připojištění a doporučoval investice, které pro tyto osoby nebyly výhodné, ale naopak zajišťovaly vysoké příjmy (provize vyplácené Penzijním fondem) žalobci. [2] Uvedeným jednáním spáchal žalobce správní delikt podle § 43b odst. 4 ZPP, za což mu byla podle § 43b odst. 7 téhož zákona uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč [správní orgán I. stupně závěrem výrokové části uvedl, že se pokuta ukládá za jednání uvedená ve výroku „ad (i) až ad (i).“ [3] Žalobce napadl rozhodnutí rozkladem. Dne 4. 9. 2014 vydala Bankovní rada České národní banky (dále jen „Bankovní rada“) rozhodnutí č. j. 2014/34828/CNB/110, kterým rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila, přičemž opravila i výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že »v části A výroku se slova „za jednání ad (i) až ad (i)“ nahrazují slovy „za jednání ad (i) až ad (ii)“«. II. [4] Žalobce napadl rozhodnutí Bankovní rady správní žalobou. Brojil jak proti výroku, kterým byl opraven výrok prvostupňového rozhodnutí, tak i proti zamítnutí rozkladu. Výrokem I. soud zamítl žalobu směřující proti výroku o zamítnutí rozkladu a potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Městský soud přisvědčil správním orgánům, že žalobce porušil ve výroku specifikovaná ustanovení ZPP. Správní orgány dostatečně prokázaly, že žalobce svým jednáním uvedeným ve výroku pod bodem (i) naplnil skutkovou podstatu deliktu uvedeného v § 43b odst. 4 ZPP, neboť v rozporu s § 12 odst. 4 téhož zákona při uzavření smluv o penzijním připojištění pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nezohlednil jejich specifickou situaci, která jim umožňovala získat invalidní penzi již po 36 měsících, a to s maximální výší státního příspěvku. Penzijní připojištění je ze své podstaty dlouhodobým finančním produktem, jehož základním znakem jsou státní příspěvky, které mají z hlediska výnosnosti zásadní význam. Žalobce však klientům (osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům) zprostředkoval smlouvy na kratší dobu (na 12, resp. 24 měsíců), a to s cílem získat provizi ve výši 285 285 Kč, tedy o 195 000 Kč více, než kdyby vklady klientů rozpočítal na 36 měsíců. Městský soud přisvědčil správním orgánům i v tom, že žalobce nepostupoval v nejlepším zájmu osob uvedených ve výroku (ii) prvostupňového rozhodnutí, neboť je nedostatečně informoval o všech náležitostech penzijního připojištění a doporučoval jim investice, které pro tyto osoby nebyly výhodné (s klienty byly např. uzavřeny smlouvy o penzijním připojištění, podle kterých měli platit nepřiměřené částky, které zajišťovaly vyplacení vysokých provizí žalobci ze strany Penzijního fondu, přičemž při jejich vypovězení ztráceli klienti nárok na státní příspěvek). S ohledem na obsah spisu městský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že správní orgány měly provést důkaz tzv. klientskými kartami či výslechem svědků (klientů žalobce). Městský soud nepřisvědčil ani námitkám směřujícím proti uložené pokutě. Správní orgány při uložení pokuty vycházely z § 43c odst. 2 ZPP, v souladu s nímž přihlédly k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Správní orgán I. stupně na str. 35 až 37 rozhodnutí přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se protiprávního jednání dopustil několika dílčími útoky, úmyslně a snažil se obohatit na úkor osob, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům a mají jen nepatrné příjmy, přičemž motivem žalobce bylo získání vysokých provizí. Správní orgány při užití správního uvážení nijak nevybočily z mezí vytyčených zákonem, ani správní uvážení nezneužily, a soud neshledal ani žádné jiné nedostatky v jejich rozhodování. Městský soud dále uvedl, že nepřehlédl usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, dle kterého „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“, v daném případě však v právní úpravě k žádné takové změně nedošlo. Výrokem II. pak městský soud odmítl žalobu směřující proti druhému výroku Bankovní rady, kterým došlo k opravě prvostupňového rozhodnutí. K tomu soud uvedl, že opravné rozhodnutí může účastník napadnout odvoláním, žalobce však odvolání nepodal, nevyčerpal tedy řádné opravné prostředky. Městský soud dodal, že vzal taktéž v potaz judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 119/2011 - 101), dle níž je možné rozhodnout odlišně o jednotlivých výrocích napadeného rozhodnutí pouze v případě, že tyto výroky jsou od sebe zcela jednoznačně oddělitelné. Vzhledem k tomu, že oba výroky napadeného rozhodnutí na sebe nejsou jakkoliv navázány (opravné rozhodnutí mohlo být vydáno samostatným usnesením), soud příslušnou část žaloby odmítl dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. III. [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle stěžovatele je rozsudek městského soudu vadný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to zejména z důvodu, že se městský soud nevypořádal se všemi důkazními návrhy stěžovatele. Správní orgány pak porušily § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť řádně nezjistily skutečný stav věci. Skutkový stav vychází jen z úvah, hypotéz a spekulací správních orgánů. Důsledkem toho je, že jejich rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V dalších námitkách stěžovatel brojil proti hodnocení znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu. Zejména poukazoval na absenci objektivní stránky deliktu a absenci společenské škodlivosti jednání. Polemizoval se závěry správních orgánů a městského soudu k jednotlivým znakům skutkové podstaty. Správní orgány nesprávně akcentovaly i výši vyplacených provizí stěžovateli. Stěžovatel nadto jednal v dobré víře. Jeho dobrou víru zakládá zejména to, že opatrovnický soud (Okresní soud v Pelhřimově) souhlasil s uzavřením předmětných smluv pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel je názoru, že je trestán za to, že pro klienty přišel na způsob, jak využít produkt penzijního připojištění i jako krátkodobou investici. To možná není v souladu s cílem, který zákonodárce u penzijního připojištění předpokládal, stěžovatele však za takové jednání nelze trestat. Nesprávný je i závěr správních orgánů a městského soudu, že daný delikt je deliktem ohrožovacím. Dále městskému soudu vytýkal, že odmítl na danou věc aplikovat usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2013 - 46. Podle stěžovatele byly dány důvodu k postupu podle uvedeného usnesení, neboť ZPP byl změněn ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel rovněž bro