7 As 367/2017 — Nejvyšší správní soud

7 As 367/2017- 30 - text 7 As 367/2017 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 11 A 119/2016 – 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016, č. j. MSP-125/2016-ODSK-OTC/13, žalovaný zamítl žádost žalobce o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů z důvodu uvedeného v § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 11 A 119/2016 – 41. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že počátek běhu subjektivní lhůty u fyzické újmy není sporný, když o této újmě žalobce věděl již v den spáchání trestného činu, tj. dne 26. 1. 2014. Pokud jde o psychickou újmu na zdraví, žalobce si jí byl vědom záhy po spáchání trestného činu, nejpozději dne 28. 1. 2014, kdy se dostavil na pravidelnou kontrolu k psychiatričce MUDr. J. S., kde popsal své subjektivní potíže z události ze dne 26. 1. 2014. Poněvadž je subjektivní lhůta k podání žádosti dvouletá a je vázána na prvotní vědomost o utrpěné újmě, je zřejmé, že žalobce svoji žádost podal až poté, co bylo jeho právo prekludováno, a tedy zaniklo. Jeho žádosti o peněžitou pomoc ze dne 2. 5. 2016 tak nemohlo být vyhověno. [4] Městský soud dále neshledal důvodnou námitku, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se žalovaný nezabýval tím, jakou povahu měla újma, kterou žalobce utrpěl. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný žádost žalobce o odškodnění zamítl proto, že byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty, a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Z důvodu hospodárnosti proto nebylo nutné, aby řešil podanou žádost z hlediska věcného, tedy aby se zabýval povahou vzniklé újmy. S ohledem na důvod, pro který nebylo žádosti žalobce vyhověno, by takové úvahy správního orgánu byly zcela nadbytečné. [5] K námitce, že subjektivní lhůta nemůže běžet dříve, než se žadatel dozví o povaze újmy na zdraví, kterou utrpěl, městský soud uvedl, že takový závěr ze zákona o obětech trestných činů nevyplývá. Žalobce mohl podat žádost, aniž by znal konkrétní diagnózu. Z žádného zákonného ustanovení totiž nevyplývá, že by žalobce musel mít v době podání žádosti jednoznačně potvrzeno, zda mu bylo ublíženo na zdraví či mu byla způsobena těžká újma. Pro určení počátku běhu subjektivní lhůty je rozhodný výklad pojmu „dozvědět se o újmě způsobené trestným činem“. Tento termín neznamená okamžik, v němž se oběť dozví, jaký typ újmy utrpěl, nýbrž postačí, že má v tomto okamžiku vědomost o tom, že jí byla újma trestným činem způsobena. [6] Námitka, že žalobce musel vyčkat, zda osoby obviněné z trestného činu budou pravomocně uznány vinnými a zda mu bude přiznán nárok na náhradu škody, je podle městského soudu rovněž nedůvodná. Zákon o obětech trestných činů nevyžaduje jako podmínku pro podání žádosti, ani pro přiznání odškodnění, předložení pravomocného rozhodnutí, kterým byl pachatel uznán vinným. III. [7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatel namítal, že městským soudem zaujatý výklad počátku běhu subjektivní lhůty podle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů není správný. Městský soud pochybil, když počátek běhu subjektivní lhůty u stěžovatele odvíjel od okamžiku pořízení lékařské zprávy MUDr. S. s datem 28. 1. 2014. Prvotní vědomost o psychické újmě lze datovat nejdříve dne 15. 7. 2014, kdy stěžovatel také navštívil MUDr. S., která zjistila, že je stále neschopen soustavné pracovní činnosti. Stěžovatel postupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15) a žádost k žalovanému podal až poté, co se uzdravil a splňoval předpoklady k uplatnění práva před správním orgánem, tj. rozhodnutí o trestném činu a přihlášku do adhezního řízení proti pachatelům trestného činu. Kdyby stěžovatel na základě trestního oznámení nedosáhl vyslovení viny pachatelů trestným činem, nebyl by obětí trestného činu a nesplňoval by podmínku uvedenou v § 26 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Kromě toho se peněžitá pomoc poskytne tehdy, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena (viz § 25 odst. 2 cit. zákona). Protože se podařilo ztotožnit pachatele trestného činu, byl stěžovatel povinen k žádosti přiložit nejen rozhodnutí o trestném činu, nýbrž i doklady o úkonech, které učinil k vymáhání náhrady. Obojí měl k dispozici teprve nabytím právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 T 89/2014 - 279. Dříve nemohl nárok u žalovaného uplatnit, a proto subjektivní lhůta podle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů nezačala běžet před 23. 3. 2016. Předmětná subjektivní lhůta tedy před podáním žádosti dne 2. 5. 2017 neuplynula. [9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud dostatečně zjistil skutkový stav a z takto zjištěného stavu vyvodil zcela správné právní závěry, se kterými se plně ztotožňuje. Pro počátek běhu subjektivní lhůty podle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů je zásadní okamžik, kdy se stěžovatel dozvěděl o újmě na svém zdraví způsobené trestným činem. Ohledně psychické újmy na zdraví, která může vzniknout i v určitém časovém horizontu po prožitém traumatu, je významné, kdy si byl stěžovatel poprvé subjektivně vědom psychické újmy, kterou přičítal právě traumatu majícímu počátek ve spáchaném trestném činu, resp. kdy u sebe poprvé zaregistroval příznaky takové újmy. V daném případě k tomuto došlo prokazatelně koncem ledna 2014, kdy se stěžovatel dostavil ke své psychiatričce, které popsal svůj duševní otřes vyvolaný trestným činem. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou psychickou újmu ve smyslu konkrétní psychické poruchy se v daném případě jednalo, stejně jako ustálení zdravotního stavu na této skutečnosti, tj. že si stěžovatel byl vědom újmy způsobené mu trestným činem, nemůže ničeho změnit. V daném případě tak před podáním žádosti marně uplynula subjektivní prekluzivní doba, neboť stěžovatel se o újmě způsobené trestným činem (o její podstatě) dozvěděl ve dnech bezprostředně následujících po spáchání trestného činu, protože v té době si uvědomoval a navíc byl schopen ventilovat psychickou újmu způsobenou trestným činem (úzkost, neklid, poruchy spánku, zlé sny, nechutenství, nechuť cokoli dělat atd.). Závěry, k nimž dospěl městský soud, plně korespondují se závěry, k nimž dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 134/2016 - 59. Z obsahu kasační stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v citovaném rozsudku buď nepochopil, nebo je zcela záměrně překrucuje. Zcela chybné je pak tvrzení stěžovatele, že institut peněžité pomoci obětem trestné činnosti, o němž je rozhodováno v režimu zákona o obětech trestných činů, je totožný s institutem náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku s tím, že pro tyto dva instituty platí “stejná pravidla“. V tomto směru lze odkázat na zejména ust. § 23-31 zákona o obětech trestných činů, v nichž jsou upraveny speciálně všechny podmínky, s nimiž je poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti spojeno. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15, který řeší problematiku běhu promlčecí lhůty právě u nároků na náhradu škody na zdraví, je tedy zcela irelevantní a nepřípadný. Též výklad § 26 zákona o obětech trestných činů použitý ze strany stěžovatele je vadný. Z výslovného znění daného ustanovení jednoznačně vyplývá, že nejen, že lze žádost o peněžitou pomoc podat před pravomocným skončením trestního řízení, ale že lze o této dokonce, za zde nastíněných podmínek, před koncem trestního řízení rozhodnout. Skutečnost, zda bylo trestní řízení již zahájeno, v jaké fázi se případně nachází či zda již bylo pravomocně ukončeno, je ve vztahu k možnosti podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti zcela irelevantní. Závěrem žalovaný s ohledem na výše uveden