7 Azs 216/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 216/2018- 23 - text 7 Azs 216/2018 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: BOSWELL a. s., se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, zastoupen JUDr. Zbigniewem Sychrou, advokátem se sídlem Hlavní třída 1196/27, Ostrava, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2167/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2018, č. j. 22 A 108/2017 - 38, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2018, č. j. 22 A 108/2017 - 38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 11. 2016, č. j. KRPT-106751-28/PŘ-2016-070026, byla žalobci (provozovateli hotelu BEST WESTERN Hotel Vista na adrese Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, dále též „hotel“) uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 157 odst. 4 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců), kterého se měl dopustit tím, že porušil § 100 písm. f) uvedeného zákona, neboť na požádání policie nepředložil ke kontrole domovní knihu. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016, č. j. KRPT-106751-29/PŘ-2016-070026, byla dále žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Žalobce napadl uvedená rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 3. 2017, č. j. CPR-30628-2/ČJ-2016-930310-258, a č. j. CPR-30628-3/ČJ-2016-930310-258, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňová rozhodnutí potvrzena. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který jí vyhověl a zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného. [4] V odůvodnění uvedl, že jak žalobce, tak policie se určitou měrou podílí na zpracování osobních údajů. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“) jim proto ukládá určité povinnosti. Správce osobních údajů (žalobce jako ubytovatel podle zákona o pobytu cizinců) má podle § 13 odst. 1 a 2 uvedeného zákona přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Jedná se o technicko-organizační opatření, která povedou k naplnění účelu zákona o ochraně osobních údajů. Tento zákon se pak podle soudu aplikuje i na postupy podle zákona o pobytu cizinců. Postup žalobce, který ke splnění svých povinností správce osobních údajů vyžaduje vyplnění jím vypracovaného protokolu, odpovídá jeho povinnostem podle zákona o ochraně osobních údajů. Je nutné trvat na tom, aby bylo zjistitelné, kdo, co a za jakým účelem je po správci požadováno. Osoby podílející se na zpracování osobních údajů musí v dané věci projevit jistou míru součinnosti. Ubytovatel může splnit svoji zákonnou povinnost předložit domovní knihu až po splnění dalších, zvláštním předpisem stanovených povinností. [5] Z uvedeného vyplývá, že správního deliktu podle § 157 odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců v důsledku nepředložení domovní knihy se ubytovatel, tedy žalobce, může dopustit až tím, že domovní knihu bez zákonných důvodů nepředloží. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Z obsahu správního spisu, jakož i napadeného rozhodnutí, vyplývá, že policie při žádosti o předložení domovní knihy potřebnou součinnost neprojevila, tedy nesplnila jí zákonem o ochraně osobních stanovenou povinnost. Ke splnění povinnosti nemohlo dojít ani vyplněním úředního záznamu o pobytové kontrole, neboť v tomto je konstatováno odepření předložení domovní knihy ze strany žalobce. Jedná se tedy o listinu, kterou nelze ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů považovat za relevantní opatření; toto opatření nemůže zajistit vědomost správce osobních údajů o zákonnosti poskytnutí osobních údajů v době jejich vyžádání. III. [6] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [7] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť i když se skutek stal, správní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že při skutkovém stavu zjištěném správními orgány nelze uzavřít, že by se žalobce předmětného správního deliktu dopustil. S krajským soudem nelze souhlasit ani v jeho právním hodnocení věci. Není totiž správný názor soudu, že policie měla vyplnit žalobcem předložený protokol o poskytnutí údajů policii z evidence ubytovaných hostů. Podle stěžovatele byl žalobce povinen předložit domovní knihu na základě jednoznačného znění zákona, podle kterého je policie oprávněna kontrolovat domovní knihu a provádět pobytovou kontrolu [§ 100 písm. f), § 167 odst. 1 písm. f) a § 167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. Zákon o pobytu cizinců nestanoví podmínky ke splnění uvedené povinnosti ubytovatele ani neomezuje oprávnění policie vedoucí ke splnění této povinnosti. Stěžovatel nezpochybňuje povinnost žalobce přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému přístupu k osobním údajům či k jejich zneužití ve smyslu ustanovení § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Pro tyto účely jsou ze strany policie nastavena příslušná opatření z hlediska přístupů ke zpracovávaným osobním údajům subjektů. V případě kontroly domovní knihy je do domovní knihy po provedené kontrole policisty proveden záznam formou zápisu o této kontrole, vč. uvedení osobních evidenčních čísel policistů. V případě žalobce tak ovšem nemohlo být učiněno, když domovní knihu na požádání policistů ke kontrole nepředložil. Policisté nadto o provedené kontrole sepsali úřední záznam o pobytové kontrole ubytovatele (č. j. KRPT-125-10/ČJ-2016-070022), který žalobce obdržel. Podle stěžovatele rovněž nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že ke splnění povinnosti podle § 100 písm. f) zákona o pobytu cizinců mohlo ze strany žalobce dojít například na základě písemné žádosti policie, neboť zákon o pobytu cizinců formu žádosti ke splnění této povinnosti neurčuje. IV. [8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu a odkazuje na svoje předchozí stanoviska. Rozsudek není podle názoru žalobce nepřezkoumatelný a není založen na nesprávném právním hodnocení věci, jak tvrdí stěžovatel. Na postupy podle zákona o pobytu cizinců se nepochybně vztahuje zákon o ochraně osobních údajů. Žalobce jako správce osobních údajů je tak povinen vést evidenci záznamů o tom, komu a jaké informace byly poskytnuty. Policie je povinna poskytnout žalobci součinnost za účelem splnění jeho povinností správce osobních údajů. Poskytnutím údajů bez kvalifikovaného záznamu by se žalobce vystavil riziku sankce ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [11] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění n