8 Afs 76/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 76/2017- 88 - text 8 Afs 76/2017-94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. A. S., zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 11. 10. 2012, čj. 2012/2980/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, čj. 2 A 78/2012-108, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, čj. 2 A 78/2012-108, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Bankovní rada České národní banky shora specifikovaným rozhodnutím změnila rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 13. 12. 2005, čj. 51/Se/35/2005/13, tak, že žalobce je vinen tím, „že dne 29. 4. 2005 nabyl akcie emitenta ČEZ, a.s., IČO: 45274649, (ISIN CZ0005112300) v počtu 7 500 akcií a dne 17. 5. 2005 nabyl akcie emitenta ČEZ, a.s., v počtu 10 000 akcií, ačkoliv jako místopředseda představenstva emitenta ČEZ, a.s, v době podání pokynů k nákupům znal vnitřní informaci o návrhu představenstva týkajícím se výše dividendy spojené s rozdělením zisku emitenta ČEZ, a.s., za rok 2004 předkládaném ke schválení valné hromadě emitenta ČEZ, a.s., tedy jako zasvěcená osoba, která získala vnitřní informaci z titulu své funkce, využil vnitřní informaci tím, že na svůj účet přímo nabyl investiční nástroj, jehož se vnitřní informace týkala, a tím spáchal přestupek podle § 178 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.“ Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta podle § 178 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve výši 1 700 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení (výrok I.). Rozklad žalobce proti usnesení bankovní rady žalované ze dne 1. 10. 2012, čj. 2012/2822/110, bankovní rada zamítla a napadené usnesení potvrdila (výrok II.) [2] Městský soud rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 11. 10. 2012 shora specifikovaným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [3] Městský soud prvořadě posuzoval běh prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Vyšel z toho, že určujícím pro počátek běhu prekluzivní lhůty byl den, kdy žalobce opakovaně koupil akcie, tj. 17. 5. 2005. Od 10. 4. 2006, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, prekluzivní lhůta neběžela, a to až do ukončení trestního řízení, tj. do 15. 7. 2009. Lhůta pro projednání přestupku tak uplynula 21. 8. 2009. Bankovní rada žalované sice 13. 8. 2009 vydala rozhodnutí, to ale zrušil městský soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 A 10/2011-88 (kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, čj. 2 Afs 36/2012-43, zamítl). Žaloba proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 13. 8. 2009, podaná po uplynutí prekluzivní lhůty 14. 10. 2009, již nemohla mít na běh lhůty k projednání přestupku vliv. Městský soud dospěl k závěru, podle kterého měla žalovaná k prekluzi lhůty k projednání přestupku přihlédnout z úřední povinnosti a správní řízení zastavit. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které namítla nezákonnost způsobenou nesprávným posouzením právní otázky běhu lhůty pro projednání přestupku, případně nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost argumentace v odůvodnění rozsudku městského soudu. [5] Stěžovatelka namítla, že městský soud odmítl akceptovat záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 5. 1. 2006 a za okamžik zahájení trestního řízení považoval doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 4. 2006, čímž zkrátil lhůtu pro projednání přestupku o tři měsíce. S tímto posouzení stěžovatelka nesouhlasí; odkázala na žalobou napadené rozhodnutí, v němž se okolnostmi významnými pro běh lhůty k projednání přestupku podrobně zabývala, a setrvala na správnosti svých úvah, které vedly k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo. Městský soud podle stěžovatelky neměl přehlédnout, že součástí trestního řízení je i přípravné řízení, jehož počátek je vymezen sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, alternativně provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů. Teprve nebyly-li tyto úkony provedeny, je trestní řízení zahájeno až trestním stíháním, které začíná sdělením obvinění. [6] Stěžovatelka nesouhlasila s rozborem, který provedl městský soud ve vztahu k obsahu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a k usnesení o zahájení trestního stíhání. Konkrétně uvedla, že přerušení správního řízení nemá žádný vztah k zákonnému vymezení běhu lhůt pro projednání přestupku, neboť nijak nemění legální vymezení počátku a konce trestního řízení, což jsou jediné okolnosti podstatné pro běh roční lhůty pro projednání přestupku. Stěžovatelce není zřejmé, jaký konkrétní závěr vyvozuje městský soud z argumentu, podle kterého je usnesením o zahájení trestního stíhání určen obsah dalšího trestního řízení, ani jak městský soud dospěl k závěru, že okamžik stavení běhu lhůty pro projednání přestupku z důvodu trestního řízení se odvozuje až od sdělení obvinění v trestním řízení. Městský soud zcela nadbytečně zkoumal, zda záznam o zahájení úkonů trestního řízení obsahuje informaci o provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, případně zda obsahuje pokyn, poučení nebo informaci, že by správní řízení mělo být přerušeno. Úvahu městského soudu, podle které argumentace stěžovatelky v jednom z četných podání adresovaných soudu mohla založit žalobcovo legitimní očekávání, označila stěžovatelka za absurdní. [7] Stěžovatelka rovněž namítla nepřezkoumatelnost úvah městského soudu o totožnosti skutku. Městský soud se omezil na konstatování, že je třeba zabývat se otázkou jednoty skutku, v rozporu s předchozími úvahami odkázal na záznam o zahájení úkonů trestního řízení, z něhož opsal formulaci skutku a porovnal ji s výrokem žalobou napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že formulace se liší, aniž by uvedl, jaké závěry z toho vyvozuje. Podle stěžovatelky je naříkaný rozsudek nepřezkoumatelný jednak pro absenci srozumitelné formulace závěru soudu ale i pro vnitřní rozpor s jinou částí odůvodnění rozsudku. Kdyby Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud dospěl k závěru, že totožnost skutku nebyla zachována, vznáší stěžovatelka z opatrnosti námitku, podle které takový závěr představuje nesprávné posouzení právní otázky. Mělo-li jednání žalobce pokračující charakter a posuzuje-li se jako jeden čin spáchaný několika dílčími útoky, musí být nezbytně dána totožnost v následku. [8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem městského soudu, podle kterého lhůta pro projednání přestupku neběžela (až) od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto marně uplynula 21. 8. 2009. Upozornil na to, že stěžovatelka ve vyjádření k žalobě uvedla, že trestní řízení proti žalobci bylo zahájeno 10. 4. 2006, a v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu z 13. 8. 2009 uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno 10. 4. 2006; stěžovatelka tak původní výpočet účelově změnila. Ke stavení prekluzivní lhůty nemohlo dojít již záznamem o zahájení úkonů trestního řízení, neboť skutek vymezený v tomto záznamu (zneužití informace o výsledcích hospodaření za první čtvrtletí roku 2005) nebyl totožný se skutkem, za který byl žalobce postižen v rozhodnutí o rozkladu (zneužití informace o návrhu představenstva na výši dividendy za rok 2004) a záznam se týkal pouze nákupu akcií, k němuž došlo 29. 4. 2005. Při využití různých informací nemůže být dána ani totožnost následku. Podle žalobce účelovost nového výkladu běhu lhůt dokládá i rozhodnutí o přerušení řízení, v němž stěžovatelka jako důvod přerušení výslovně uvedla, že dne 10. 4. 2006 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání. Pokud by byl přijat výklad stěžovatelky, došlo by k nezákonnému prodloužení lhůty k projednání přestupku, což by vedlo k popření účelu této prekluzivní lhůty. [10] Žalobce se domnívá, že prekluzivní lhůta uplynula, i pokud by byl přijat výklad stěžovatelky, neboť rozhodnutí o rozkladu ze dne 13. 8. 2009 městský soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 A 10/2011-88, zrušil (kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, čj. 2 Afs 36/2012-43, zamítl) a další žaloba proti rozhodnutí o rozkladu ze dne 11. 10. 2012 byla podána až 10. 12. 2012, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty dne 26. 10. 2012, nemohla proto zastavit běh lhůty k projednání přestupku. Po zrušení rozhodnutí o rozkladu z 11. 10. 2012 a s ohledem uplynutí prekluzivní lhůty bylo možné vydat pouze rozhodnutí, kterým se přestupkové řízení zastavuje. [11] Dále se žalobce vyjádřil n