9 Azs 97/2018 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 97/2018- 18 - text 9 Azs 97/2018 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: K. M., zast. opatrovníkem Mgr. Martinem Lukáčem, advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 8 A 16/2017 - 59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Martinu Lukáčovi, advokátu, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 800 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 4. 1. 2017 se žalobce (dále též „stěžovatel“) dostavil do Přijímacího střediska Zastávka u Brna (dále jen „přijímací středisko“), aby zde podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. O dva dny poté s ním byl v přijímacím středisku učiněn pohovor k jeho žádosti, podrobil se také povinné zdravotní prohlídce, dalším vyšetřením i identifikačním úkonům podle § 45 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“). Jádrem sporu je, zda pobyt stěžovatele v přijímacím středisku ode dne 4. 1. 2017 do jeho opuštění dne 26. 1. 2017 byl nezákonným zásahem. II. Řízení před městským soudem [2] Stěžovatel se domáhal žalobou u Městského soudu v Praze (dále také „městský soud“) ochrany proti výše uvedenému postupu žalovaného – nezákonnému zásahu – jímž byl zbaven osobní svobody bez zákonného důvodu. Namítal, že byl nucen setrvat v přijímacím středisku, přestože se podrobil veškerým úkonům, k nimž je jako žadatel o mezinárodní ochranu povinen. Navrhoval proto, aby soud rozhodl, že žalovaný tímto nezákonně zasáhl do jeho ústavně garantovaných práv, a přikázal žalovanému, aby od dalšího pokračování v zásahu upustil. [3] Městský soud žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 8 A 16/2017 - 22 (dále jen „původní rozsudek“). Dovodil, že stěžovatel nebyl dotčen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, což opřel o dva argumenty. V prvé řadě uvedl, že žalovaný nevydal žádné rozhodnutí dle § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, jímž by stěžovateli uložil povinnost setrvat v přijímacím středisku až do okamžiku vycestování do Italské republiky. Dále poukázal na to, že stěžovatel blíže nezjištěného dne přede dnem transferu do Italské republiky, který se měl konat dne 26. 1. 2017, opustil přijímací středisko. Z těchto skutečností bylo podle soudu zřejmé, že stěžovatel nebyl v období ode dne 4. 1. 2017 do dne 26. 1. 2017 nijak omezován na svobodě. [4] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) původní rozsudek zrušil svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2017, č. j. 4 Azs 155/2017 - 20. Vytkl městskému soudu, že neposoudil podmínky pro poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ze samotné skutečnosti, že stěžovatel svévolně opustil přijímací středisko, nelze bez dalšího vyvozovat, že k nezákonnému zásahu nedošlo. [5] Následně městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu opět zamítl. Podstatně rozsáhlejším odůvodněním oproti původnímu rozsudku shrnul obsah správního spisu a skutkový stav. Odkázal na judikaturu NSS, podle níž, aby bylo možné se domáhat ochrany před zásahem, je třeba, aby tento zásah kumulativně splňoval podmínky, které Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65. Z něj vyplývá, že „[ž]alobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního poskytnout, přičemž uvedené definiční znaky zásahu, tj. podmínky pod č. 1 až 3 a 5 až 6, jsou již hodnocením věcné legitimace ústící do zákazu a příkazu správnímu orgánu nebo do zamítnutí žaloby (§ 87 odst. 2 a 3 soudního řádu správního).“ [6] Městský soud dovodil, že v projednávaném případě stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu, který by byl namířen přímo proti němu, podmínka č. 1 ani č. 5 nebyla naplněna. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem o azylu, stěžovatel nebyl zajištěn ani zatčen, natož obviněn, podmínka č. 2 ani č. 3 tedy nebyla naplněna. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. tedy nelze poskytnout. Žalobní námitky týkající se porušení čl. 28 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „ nařízení Dublin III“), jakož i čl. 5 odst. 2 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), shledal městský soud nepatřičnými. [7] Stěžovatel se dne 4. 1. 2017 dostavil do přijímacího střediska za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany sám na základě svého svobodného rozhodnutí. Ministerstvo vnitra postupovalo v souladu se zákonem o azylu, jehož ustanovení jsou platná pro každého žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatel jimi proto nemohl být přímo na svých právech zkrácen. Dne 6. 1. 2017 požádal o odchod do soukromí a dne 18. 1. 2017, tedy dříve, než mohl žalovaný o žádosti rozhodnout, ubytovatel stěžovatele P. G. prohlásil, že ukončil veškeré vztahy se stěžovatelem, a to včetně poskytnutí ubytování. Soud poukázal na § 77 odst. 4 zákona o azylu a uvedl, že v případě stěžovatele nastaly nové skutečnosti odůvodňující pochybnosti o dosažitelnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany pro účely řízení o udělení mezinárodní ochrany v novém místě hlášeného pobytu, neboť předložené listiny datované dne 12. 11. 2016 a dne 11. 11. 2016 pozbyly na základě osobního prohlášení ubytovatele ze dne 18. 1. 2017 platnosti. Stěžovatel pak nejpozději dne 26. 1. 2017 svévolně opustil přijímací středisko, zásah tedy netrvá ani nehrozí jeho opakování. [8] Městský soud také poukázal na Ubytovací řád přijímacího střediska. Podle čl. 18 odst. 2 tohoto řádu žadatel o mezinárodní ochranu ubytovaný v přijímacím středisku má povinnost svévolně neopouštět přijímací středisko. Podmínkou pro opuštění je podle § 77 odst. 4 zákona o azylu dosažitelnost žadatele v novém místě hlášeného pobytu. Platné pravidlo tedy obecně nezakazuje opouštět přijímací středisko. Podmínku pro jeho opuštění ovšem stěžovatel nesplnil. [9] Soud uzavřel, že stěžovatel při opuštění přijímacího střediska nemusel zdolávat žádné překážky, neuprchl za dramatických okolností. Odešel, aniž by mu v tom někdo bránil. Tato skutečnost byla příslušnými orgány zjištěna až v okamžiku, kdy mělo dojít k transferu stěžovatele do Italské republiky. Postup žalovaného vůči stěžovateli nebyl v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřikazoval stěžovateli setrvat v přijímacím středisku až do vycestování, pouze v souladu se zákonem o azylu požadoval jeho dosažitelnost, a to buď ve středisku, anebo na novém místě hlášeného pobytu. Stěžovatel tedy nebyl omezen na své svobodě. III. Kasační stížnost [10] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Dále lze kasační námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku podřadit i pod důvod dle § 103 odst. 1. písm. d) s. ř. s. [11] Namítá, že městský soud neprovedl přezkum podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 4 Azs 155/2017 - 20 a namísto toho postupoval „chaoticky a nesystematicky“. Kriticky komentuje způsob, jímž se městský soud vypořádal s tím, zda tvrzený zásah splňuje zákonné a judikatorní podmínky (uvedené pod body 1 – 6 v odstavci [5] výše). Nejdříve se vyjádřil k podmínkám č. 1 a 5, poté k podmínkám č. 2 a 3. K podmínce č. 6 se vyjádřil následně, to ovšem již výslovně neuvedl. [12] Městský soud využil argument, že dobrovolným odchodem stěžovatele z přijímacího střediska nehrozí opakování zásahu. To stěžovatel nepovažuje za správné odůvodnění. Soud neprovedl řádný přezkum svého zrušeného rozhodnutí, naopak často užívá v různých parafrázích jeden ze svých předchozích argumentů, že stěžovatel přij