1 Ads 24/2018 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 24/2018- 49 - text pokračování 1 Ads 24/2018 - 56 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ing. V. Š., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 49 Ad 10/2017 – 34, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 9. 2. 2011 žádost o přiznání starobního důchodu ode dne 30. 5. 2011, tedy od 55 let věku. Žalovaná zamítla tuto žádost rozhodnutím ze dne 30. 6. 2011 z důvodu nesplnění podmínek § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť žalobce získal v I.AA pracovní kategorii pouze 8 roků a 237 dnů zaměstnání. Námitkám žalobce žalovaná nevyhověla rozhodnutím ze dne 16. 8. 2011. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou podanou u Krajského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 43 Ad 4/2011 – 20, zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění tak, aby došlo k vypořádání námitek žalobce zpochybňujících správnost údajů v evidenčních listech důchodového zabezpečení. Kasační stížnost žalované Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 6 Ads 33/2012 – 54. Následná rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2013 a ze dne 6. 11. 2015, jimiž námitky žalobce opět zamítla, byla zrušena rozsudky krajského soudu ze dne 1. 12. 2014, č. j. 43 Ad 66/2013 – 41, resp. ze dne 5. 1. 2017, č. j. 43 Ad 81/2015 – 48, neboť žalovaná nedostála pokynu, který jí krajský soud uložil ve zrušujících rozsudcích, a nezjistila dostatečně skutkový stav věci. [3] V dalším řízení žalovaná rozhodla (v pořadí čtvrtým) rozhodnutím ze dne 9. 8. 2017, kterým přiznala žalobci starobní důchod podle § 74a odst. 2 a § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění od 30. 5. 2011. S ohledem na skutečnost, že důl Vrančice, v němž žalobce vykonával po určitou dobu zaměstnání zařazená do kategorie I.AA i I.A, patří mezi doly, v nichž byla stanovena nejvyšší přípustná expozice 2100 směn (Rn), se žalovaná v průběhu řízení obrátila na Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“) s žádostí o posouzení, zda lze výklad pojmu „uranový důl“ vydaný ministerstvem dne 11. 9. 2008 použít i pro účely splnění podmínky § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tj. že by žalobce součtem dnů(směn) odpracovaných v I.AA a v I.A pracovní kategorii v dole Vrančice získal 10 let zaměstnání v I. pracovní kategorii. Na základě tohoto podnětu ministerstvo rozšířilo výklad pojmu „uranový důl“ pro účely § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění tak, že tento pojem zahrnuje i důl rudný, pokud jsou splněny ostatní podmínky tohoto ustanovení, zejména nejvyšší přípustná expozice. Pro účely tohoto ustanovení není rozhodné, zda se jednalo o zaměstnání v I.AA nebo I.A kategorii. [4] Na základě tohoto rozšiřujícího výkladu žalovaná uzavřela, že žalobce splnil podmínky § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, nevznikl mu však nárok na zvýšení procentní výměry podle § 76a téhož zákona, neboť potřebnou dobu 10 let nezískal pouze na základě zaměstnání v I.AA pracovní kategorii, tedy zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí. Z celkové doby pojištění získal žalobce 9 let a 16 dnů v I.AA pracovní kategorii, 711 dnů v I.A pracovní kategorii a 243 dnů v I.C pracovní kategorii. [5] Žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2017 žalobou podanou u Krajského soudu v Praze, v níž namítl, že všichni důlní pracovníci dolu Vrančice byli vedeni jako pracovníci se stálým pracovištěm v podzemí hlubinných dolů, a tedy zařazeni do preferované I.AA pracovní kategorie. Ze svědeckých výpovědí bylo podle žalobce jednoznačně prokázáno, že ve sporných obdobích trvale pracoval v důlním úseku Vrančice a že trávil převážnou část pracovní doby v podzemí. Jeho zaměstnání proto mělo být zařazeno do I.AA pracovní kategorie, a to v rozsahu odpracovaných 10 let a 324 dnů. Z těchto důvodů měla žalovaná provést přepočet důchodu podle § 76a zákona o důchodovém pojištění. [6] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Předeslal, že pro jeho rozhodnutí nebyla významná skutková posouzení, o něž je veden mezi účastníky řízení spor, ale posouzení právní. Z žaloby je patrné, že se žalobce neztotožňuje s napadeným rozhodnutím, neboť jeho starobní důchod nebyl vypočten postupem podle § 76a zákona o důchodovém pojištění. Podle žalované bylo potřeba pro aplikaci tohoto ustanovení, aby žalobce získal dobu pojištění v trvání 10 let na základě zaměstnání v I.AA pracovní kategorii, a právě proto je veden spor o konkretizaci pracovního zařazení žalobce ve sporných obdobích. Výchozí premisa žalované však podle krajského soudu není správná. [7] Výkladem § 76a zákona o důchodovém pojištění se totiž zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 6. 2015, č. j. 6 Ads 179/2014 – 46, v němž uzavřel, že pro možnost přiznání zvýšení procentní výměry podle § 76a zákona o důchodovém pojištění již není rozhodující zařazení zaměstnání do I.AA či I.A kategorie, ale je podstatné pouze to, aby šlo o zaměstnání, které bylo podle předpisů účinných před 1. 1. 1993 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let. Právní posouzení zastávané Nejvyšším správním soudem se podle krajského soudu musí uplatnit i v případě žalobce. Jestliže ministerstvo v rámci metodiky přijalo správní praxi, která vykládá právní předpis ve prospěch žalobce, není důvodu, aby takový výklad nerespektoval i správní soud. Pokud přitom ministerstvo ve svém metodickém pokynu výslovně zmínilo jen § 74a zákona o důchodovém pojištění, jde podle soudu spíše o důsledek znění dotazu žalované. Zvýhodnění osob, které vykonávaly zaměstnání v těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, snížením důchodového věku v obou odstavcích § 74a a zvýhodnění horníků v uranových dolech odlišným způsobem výpočtu procentní výměry starobního důchodu v § 76a jsou motivována stejně – snahou zvýhodnit osoby, které byly při svém zaměstnání po delší dobu vystaveny účinkům ionizujícího záření. Výklad ministerstva tak nutně musí dopadat i na § 76a zákona o důchodovém pojištění. [8] Krajský soud shrnul, že pro možnost uplatnění § 76a zákona o důchodovém pojištění v případě žalobce postačovalo, že odpracoval v prostředí srovnatelném s uranovými doly alespoň 10 let v zaměstnáních zařazených do I. pracovní kategorie, s nimiž se spojuje nárok na starobní důchod při dosažení věku 55 let, aniž by bylo důvodné rozlišovat, zda se jednalo o kategorii I.A či I.AA. Napadené rozhodnutí přitom vychází z toho, že žalobce odpracoval v kategoriích I.A a I.AA v součtu 20 let a 13 dnů. Za daných okolností měl být starobní důchod přepočten podle § 76a zákona o důchodovém pojištění. II. Obsah kasační stížnosti [9] Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). [10] Podle stěžovatelky lze § 76a zákona o důchodovém pojištění, který upravuje specifické zvýšení procentní výměry starobního důchodu, vztáhnout pouze na tři skupiny pojištěnců: 1. pojištěnce, jejichž důchodový věk byl stanoven podle § 74a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (důchodový věk 50 let), 2. pojištěnce, jejichž důchodový věk byl stanoven podle § 76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (důchodový věk 50 let), 3. pojištěnce, kteří vykonávali před 1. 1. 1993 aspoň po dobu 15 let zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let (důchodový věk 55 let z titulu výkonu zaměstnání v I.AA nebo I.AA-URAN pracovní kategorii). [11] Výklad, kterým krajský soud povšechně rozšířil rozsah použití citovaného ustanovení i na pojištěnce, kteří získali doby pojištění v zaměstnání v I.A pracovní kategorii, je podle stěžovatelky nezákonný. [12] Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci nebyl stanoven důchodový věk podle § 74a odst. 1, ani podle § 76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. V úvahu by připadala pouze třetí alternativa. Ostatně, z tohoto důvodu se žalobce po celou dobu řízení snažil prokázat, že získal 10 let zaměstnání v I.AA-URAN pracovní kategorii. Toto žalobcovo tvrzení však stěžovatelka považuje za neprokázané. Krajský soud dovodil splnění podmínek § 76a zákona o důchodovém pojištění pouze ze skutečnosti, že stěž