1 Afs 135/2018 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 135/2018- 61 - text pokračování 1 Afs 135/2018 - 64 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2015, č. j. 7649/15/5100-41453-710158, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 Af 36/2015 – 36, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014 zřídil zástavní právo k movitým věcem společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, podnikající na území ČR prostřednictvím své organizační složky (dále jen „Viktoriagruppe“), k zajištění nedoplatku této společnosti na dani z přidané hodnoty ve výši 80.839.160 Kč. Odvolání společnosti Viktoriagruppe žalovaný zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím. [2] Žalobce (jako insolvenční správce společnosti Viktoriagruppe) napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [3] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, v níž mimo jiné uvedl, že jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť se v posuzované věci jedná o nárok týkající se majetku patřícího do majetkové podstaty a stěžovatel je insolvenčním správcem společnosti Viktoriagruppe. V této souvislosti dále uvedl, že hlavní insolvenční řízení bylo se společností Viktoriagruppe zahájeno dne 1. 2. 2015 rozhodnutím Okresního soudu ve Weilheimu (Amtsgericht Weilheim in Oberbayern), Spolková republika Německo. V souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, tudíž právo německé. Podle § 426 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) spadalo jak předběžné insolvenční řízení, tak posléze zahájené hlavní insolvenční řízení proti společnosti Viktoriagruppe pod režim nařízení Rady o úpadkovém řízení, a má účinky i na území České republiky, kde se nachází odštěpný závod společnosti Viktoriagruppe, a to nezávisle na tom, zda bylo insolvenční usnesení zveřejněno v českém insolvenčním rejstříku. Ke správě majetku náleží nepochybně i podání kasační stížnosti insolvenčním správcem proti rozsudku krajského soudu, který rozhodoval o žalobách proti rozhodnutím žalovaného, neboť tato rozhodnutí mají dopad do majetkové sféry společnosti Viktoriagruppe, resp. do majetkové podstaty úpadce. II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu [4] Před tím, než se první senát mohl zabývat věcným projednáním kasační stížnosti, musel řešit otázku, zda jsou pro to splněny procesní podmínky, mimo jiné zda byl zaplacen soudní poplatek za kasační stížnost a zda je stěžovatel, který vystupuje v postavení insolvenčního správce, povinen tento poplatek uhradit. Při předběžném posouzení věci první senát zjistil, že k této otázce existuje rozdílná praxe jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu, a to dokonce ve vztahu k témuž stěžovateli. Jak bude níže podrobněji popsáno, některé senáty rozhodly ve věci samé, aniž po stěžovateli vyžadovaly úhradu soudního poplatku, zatímco druhý senát stěžovatele k úhradě soudního poplatku vyzval a jeho návrh na vrácení poplatku zamítl. [5] Sporným ustanovením je § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, podle kterého se od poplatku osvobozují „insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku“. II.1 Linie judikatury vyžadující zaplacení soudního poplatku insolvenčním správcem [6] Druhý senát ve věci sp. zn. 2 Afs 327/2018 vyzval stěžovatele dne 13. 11. 2018 k úhradě soudního poplatku s odůvodněním, že § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích nelze uplatnit na soudní řízení ve správním soudnictví. Tento závěr dovodil z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121, ELMO-PLAST, č. 3767/2018 Sb. NSS. Toto řízení bylo následně zastaveno usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 2 Afs 327/2018 – 36, pro zpětvzetí kasační stížnosti. [7] Obdobně ve věci sp. zn. 2 Afs 190/2018 druhý senát vyzval stěžovatele dne 19. 12. 2018 k úhradě soudního poplatku se shodným odůvodněním jako ve výše uvedené věci. Stěžovatel soudní poplatek uhradil, ale podal proti výzvě ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III ÚS 640/19, pro nepřípustnost, neboť usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Výjimku z nepřípustnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud neshledal, neboť v případě, že by insolvenční správci považovali zpoplatnění určitých řízení za nesprávné, nabízí se možnost soudní poplatek zaplatit a obratem žádat jeho vrácení. [8] Stěžovatel následně podáním ze dne 6. 3. 2019 požádal o vrácení soudního poplatku. K rozsudku rozšířeného senátu ELMO-PLAST uvedl, že sice souhlasí se závěrem, podle něhož insolvenční řízení nemá vliv na soudní spory správní týkající se například daní a pokut, a proto se tato řízení nepřerušují, pro posouzení osvobození od soudních poplatků je však nepřiléhavý. Rozdíl, který rozšířený senát zmiňuje, míří jen na povahu sporů, u nichž v důsledku insolvenčního řízení dochází k přerušení řízení. Jedná se především o soukromoprávní spory. Spory plynoucí z vrchnostenských vztahů, kdy o právech a povinnostech rozhoduje správní orgán, podléhají pravomoci správních soudů. Veřejná moc se vykonává nad dlužníkem (úpadcem) i v případě, kdy probíhá insolvenční řízení s dlužníkem jakožto daňovým subjektem, obviněným z přestupku atp. V tom tkví podle názoru stěžovatele jádro a smysl rozhodnutí rozšířeného senátu, resp. právní závěry v tomto rozsudku vyslovené. Smyslem těchto závěrů je naplnit i ústavou danou záruku, že práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Přitom při výkonu vrchnostenské pravomoci zpravidla k takovým zásahům dochází. Proto existence insolvenčního řízení pravomoc správních soudů nesuspenduje. Dlužníku nebo insolvenčnímu správci zůstává v průběhu insolvenčního řízení zachováno právo brojit proti úkonům a rozhodnutím správního orgánu způsobem, jakým stanoví příslušné správně-procesní předpisy (například správní řád, daňový řád nebo přestupkový zákon) a předpisy o soudním procesu (například soudní řád správní). [9] V návrhu na vrácení poplatku stěžovatel dále uvedl, že rozšířený senát v předmětném rozsudku správně konstatoval, že výsledek řízení může mít význam (slovy rozšířeného senátu často zcela zásadní) pro insolvenční řízení tím, že může ovlivnit majetkové poměry dlužníka, tedy se týkat majetkové podstaty. Zákon o soudních poplatcích v § 11 odst. 2 písm. n) nerozlišuje, zda se jedná o spory soukromoprávní či veřejnoprávní povahy. Jako podmínku stanoví, že se jedná o nároky, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Daně, poplatky, pokuty atp. právě takový přímý dopad do majetkové podstaty mají. Stejně tak přímý dopad do majetkové podstaty mají i spory, které se o nich vedou. Insolvenční řízení totiž nemá vliv na povinnost státu stanovit a vybrat daň ve správné výši, zjistit skutečnosti rozhodné pro uznání viny z přestupku a pro uložení spravedlivého trestu. Výše daňové povinnosti včetně jejího vymáhání a výše trestu ve správním trestání má i vliv na výši, v jaké budou uspokojeni jednotliví věřitelé z majetkové podstaty. [10] Druhý senát návrh na vrácení soudního poplatku zamítl usnesením ze dne 3. 4. 2019, č. j. 2 Afs 190/2018 – 60. Nevyhovění návrhu opřel o rozsudek rozšířeného senátu ELMOPLAST, který vyložil následujícím způsobem. Rozšířený senát podle druhého senátu stanovil paradigma vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením ve správním soudnictví tak, že se jedná o dvě oddělené sféry soudnictví (předmětem prvního je řešení úpadku dlužníka a vypořádání jeho peněžitých závazků, druhé se týká kontroly jednání veřejné správy), které jsou vzájemně nezávislé, byť věcný výsledek jednoho řízení může přirozeně mít význam pro průběh druhého řízení. S ohledem na rozsudek ELMO-PLAST je podle druhého senát