1 As 308/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 308/2018- 28 - text pokračování 1 As 308/2018 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY [OBRÁZEK] Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. V. H., zastoupen advokátkou JUDr. Kateřinou Balcarovou, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2016, č. j. 009041/2016/KUSK, sp. zn. SZ_164825/2015/KUSK/2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 48 A 27/2016 - 60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Kateřiny Balcarové, advokátky se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Jádrem sporu je otázka, zda žalobce naplnil liberační důvod podle § 8 odst. 6 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), podle něhož ke zrušení živnostenského oprávnění člena statutárního orgánu právnické osoby, jíž bylo zrušeno živnostenské oprávnění, nedojde, pokud tento člen statutárního orgánu prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti, jež vedlo ke zrušení živnostenského oprávnění právnické osoby, zabránil. [2] Magistrát města Kladna, odbor obecního živnostenského úřadu (dále jen „živnostenský úřad“), rozhodnutím ze dne 30. 10. 2015, č. j. OŽ/2756/15/Sv-23, zrušil žalobci podle § 58 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „Truhlářství, podlahářství“, „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ a „Zednictví“. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobci dne 26. 3. 2015 vznikla překážka k provozování živností podle § 8 odst. 6 písm. b) živnostenského zákona, neboť byl členem statutárního orgánu společnosti HALBOS, s. r. o. (dále jen „HALBOS“), které byla rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 9. 3. 2015 podle § 68 odst. 3 živnostenského zákona zrušena živnostenská oprávnění z důvodu neplnění závazků vůči státu. [3] Žalobcem podané odvolání proti rozhodnutí živnostenského úřadu žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 20. 1. 2016 zamítl a rozhodnutí živnostenského úřadu potvrdil. II. Posouzení věci krajským soudem [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Praze vyhověl a v záhlaví označeným rozsudkem zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí živnostenského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Krajský soud uvedl, že žalobce argumentoval i vlastní snahou ukončit nájemní smlouvy v obchodních domech, přičemž právě tyto smlouvy (a závazky z nich) dle tvrzení žalobce vedly k hospodářským problémům dané společnosti. Pokud jde o časové hledisko, taková aktivita žalobce (pokud by byla prokázána) před vznikem jeho dluhu by požadavky § 8 odst. 6 písm. b) živnostenského zákona naplnit mohla. Pokud však jde o tuto snahu žalobce (ve vztahu ke zmíněným smlouvám), která může být pro posouzení výše vymezené sporné otázky relevantní, správní orgány se jí v odůvodnění svých rozhodnutí ani v rámci shromažďovaných spisových podkladů nijak blíže nezabývaly. Není přitom pravdou, že by žalobce na tuto svoji snahu (z pozice jednatele dané společnosti) v řízení před správními orgány neupozornil. [6] Krajský soud sice připustil, že k tomu žalobce v řízení před správními orgány nedoložil žádné dokumenty, v této souvislosti nicméně soud poukázal kromě povinnosti správního orgánu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s vyjádřeními účastníků i na zásadu materiální pravdy. Jestliže tak ve vztahu k výše uvedené snaze žalobce správní orgány nic neučinily (z hlediska odůvodnění rozhodnutí či shromažďovaných podkladů), je v tom nutno spatřovat pochybení. To je navíc umocněno nesprávným akcentováním výsledku snah žalobce a i tím, že z odůvodnění žádného z napadených rozhodnutí není zřejmé, jaké snahy (aktivity) žalobce by správní orgány považovaly v kontextu dané věci za veškeré možné úsilí, resp. co ještě mohl žalobce učinit, aby vzniku dluhu dané společnosti zabránil. Uvedená pochybení jsou přitom takového charakteru, že krajskému soudu v tomto ohledu nepřísluší nahrazovat činnost správního orgánu. III. Obsah kasační stížnosti [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť jeho výrok není dostatečně odůvodněn. Krajský soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž v odůvodnění rozhodnutí postačuje odkaz na obsah správního spisu, resp. odůvodnění rozhodnutí je dostačující, je-li patrný skutkový stav ze správního spisu. Krajský soud opřel svůj rozsudek o konstatování, že se správní orgány nevypořádaly s tvrzením žalobce o tom, že usiloval o zrušení nájemních smluv, které byly převážnou příčinou jeho hospodářských problémů. Krajský soud se však nijak nevypořádal se stavem řízení, jak vyplývá ze správního spisu. Zcela pominul, že žalobce byl při každém jednání opakovaně poučen o svých právech, přesto zůstal nečinným. Žalobce v řízení před správními orgány neuvedl, že by k jednání o zrušení nájemních smluv došlo před vznikem dluhu. Vzhledem k tomu, že v případě tvrzení účastníka řízení se důkazní břemeno přenáší na něj, bylo na žalobci, aby vyvinul činnost k prokázání všech svých tvrzení. Správní orgány neměly důvod vyzývat žalobce k doplnění dalších návrhů důkazů a tvrzení. [9] Tvrzení žalobce o jednání ke zrušení nájemních smluv se bez uvedení období objevuje v podání žalobce ze dne 4. 5. 2015, nicméně podle stěžovatele je z jeho obsahu zřejmé, že toto tvrzení je vztaženo k roku 2013, nikoliv k období do 20. 12. 2012. Podle tvrzení žalobce se navíc jednalo pouze o situaci, která byla způsobena převážně dlouhodobě uzavřenými nájemními smlouvami, a tedy nikoliv výhradně. Tvrzení o jednání ke zrušení nájemních smluv se bez uvedení období objevuje i v odvolání žalobce s tím, že bezprostředním následkem marného jednání bylo převedení obchodního podílu na nového společníka, k čemuž došlo 31. 10. 2013, nikoliv před 20. 12. 2012. Stejné tvrzení o jednání ke zrušení nájemních smluv, ale těsně předcházející převodu obchodního podílu v říjnu 2013, je uvedeno i v žalobě. Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že tvrzení o tom, že jednání o zrušení nájemních smluv předcházelo rozhodnému období, se objevilo poprvé až při ústním jednání u krajského soudu dne 28. 8. 2018 jako tvrzení nové, krajský soud k němu tedy neměl přihlížet. Tvrzení navíc nebylo podloženo žádným důkazem. Krajskému soudu rovněž muselo být zřejmé, že ani korespondence o návrhu na zrušení nájemních smluv, i kdyby předcházela rozhodné období, není prokázáním vynaloženého veškerého úsilí, které bylo možno po statutárním orgánu požadovat, aby k porušení právní povinnosti nedošlo. Krajský soud se nezaobíral ani takovou skutečností, že v případě smluv na nájem nebytového prostoru uzavřených na neurčito může každá ze stran písemně, bez uvedení důvodu, smlouvu vypovědět. IV. Vyjádření žalobce [10] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. [11] Poukázal na skutečnost, že ke vzniku dluhů společnosti HALBOS vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Kladno nedošlo nečinností žalobce, a tím pádem jeho vědomým jednáním, ale v důsledku nastalé objektivní a zcela mimořádné okolnosti, kterou bylo zhoršení finanční situace společnosti HALBOS. Do té se tato společnost nedostala zaviněním žalobce, ale poklesem nákupní síly a nemožností předčasného ukončení dlouhodobě uzavřených nájemních smluv společností HALBOS s obchodními partnery, o které žalobce intenzivně, avšak bezúspěšně, usiloval. Touto svojí snahou žalobce argumentoval již před živnostenským úřadem. Správní orgány se však s tímto argumentem ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly, a to i přesto, že tato snaha žalobce může být pro posouzení sporné otázky relevantní. Správní orgány se ve vztahu k této snaze neřídily zásadou materiální pravdy. Není přitom pravdou – jak uvádí stěžovatel ve své kasační stížnosti – že by se tvrzení o tom, že jednání o zrušení nájemních smluv předcházelo rozhodnému období, objevilo až při ústním jednání u krajského soudu. Žalobce touto skutečností argumentoval již před živnostenským úřadem. Stejně tak není pravdou, že by z podání žalobce vyplývalo, že jednání o ukončení nájemních smluv probíhala v roce 2013 a nikoliv před rozhodným obdobím, tedy prosincem 2012