1 As 333/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 333/2018- 85 - text pokračování 1 As 333/2018 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudkyně JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Nová Ves, se sídlem Nová Ves 154, zastoupena Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem Masarykova 827/64, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2014, č. j. SBS 12038/2014/ČBÚ-22, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) P. G., , II) V. M., , zastoupen JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jana Masaryka 677/45, Praha 2, III) KÁMEN Zbraslav, a. s., se sídlem Žitavského 1187, Praha 5, zastoupena JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, IV) Lesy České republiky, s. p., se sídlem Nábřeží 120, Brandýs nad Labem, V) J. P., VI) Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 10 A 45/2015 - 118, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Obvodní báňský úřad v Kladně (dále jen „obvodní báňský úřad“) zahájil dne 3. 3. 2005 na návrh osoby zúčastněné na řízení II) - organizace V. M. (dále jen „žadatel“) správní řízení dle § 28 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve spojení s § 18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen „starý správní řád“), o stanovení dobývacího prostoru Nové Ouholice na výhradním ložisku štěrkopísku Chržín – Nové Ouholice. Tento dobývací prostor zasahuje mimo jiné do katastrálního území žalobkyně, která se k návrhu na stanovení nového dobývacího prostoru vyjádřila dne 5. 12. 2005 negativně. [2] Obvodní báňský úřad vydal dne 13. 12. 2006 rozhodnutí, kterým žadateli stanovil pro těžbu výhradního ložiska štěrkopísku dobývací prostor Nové Ouholice, ev. č. X. Toto rozhodnutí nejprve žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 4. 2007 zrušil a vrátil věc obvodnímu báňskému úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Ten poté rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007 opět stanovil tentýž dobývací prostor. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2008 v podstatné části zamítl. K žalobě žalobkyně pak městský soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, č. j. 8 Ca 160/2008 - 86, rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu, že správní rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 27 odst. 1 horního zákona - bez dohody s orgánem územního plánování. Orgány báňské správy totiž nedisponovaly ani souhlasným stanoviskem žalobkyně z doby před 1. 1. 2007, jakož ani souhlasným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností vydaným po 1. 1. 2007 (tedy od účinnosti nového stavebního zákona). Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 8/2012 – 37, zamítl. Žalovaný proto rozhodnutí obvodního báňského úřadu zrušil (rozhodnutím ze dne 22. 10. 2012). [3] V dalším řízení pak v souladu s novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 jako správní orgán I. stupně pokračoval Obvodní báňský úřad pro území Hlavního města Prahy a kraje Středočeského (dále jen „správní orgán I. stupně“), který si v souladu se závazným názorem soudů vyžádal vyjádření příslušných orgánů územního plánování podle § 27 odst. 1 horního zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 350/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Konkrétně se jednalo o závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy nad Vltavou, stavebního úřadu, ze dne 15. 5. 2013, č. j. MUKV-15631/2013 VYST, a jeho doplňku ze dne 16. 12. 2013, č. j. MUKV-42245/2013 VYST, a závazné stanovisko Městského úřadu Slaný, stavebního úřadu - úřadu územního plánování ze dne 5. 4. 2013, č. j. 19235/2013/SÚ, ve věci: „vydání stanoviska k řízení o stanovení dobývacího prostoru Nové Ouholice“. Správní orgán I. stupně vydal dne 23. 1. 2014 rozhodnutí, č. j. SBS/02860/2007/OBÚ-02/27, o stanovení dobývacího prostoru Nové Ouholice, ev. č. X. [4] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl a závěry správního orgánu I. stupně tak potvrdil. II. Rozsudek městského soudu [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou městský soud neshledal důvodnou a zamítl ji. [6] Městský soud konstatoval, že správní orgány postupovaly v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „nový správní řád“), pokud vedly správní řízení o stanovení dobývacího prostoru poté, co bylo pravomocné rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2007 zrušeno soudem (již za účinnosti nového správního řádu), podle nového správního řádu. [7] Klíčové pro posouzení věci bylo vyřešení otázky, jaké znění § 27 odst. 1 horního zákona se mělo na věc aplikovat. Ve znění platném do 31. 12. 2012 totiž toto ustanovení uvádělo, že dobývací prostor a jeho změny stanoví obvodní báňský úřad v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, zejména v dohodě s orgány životního prostředí a s orgánem územního plánování a stavebním úřadem. Ve znění platném od 1. 1. 2013 pak dle tohoto ustanovení dobývací prostor a jeho změny stanoví obvodní báňský úřad v součinnosti s dotčenými orgány. Tato novelizace byla provedena zákonem č. 350/2012 Sb., který neobsahoval žádné přechodné ustanovení, jež by jasně upravovalo otázku aplikace jednotlivých právních norem na probíhající správní řízení. Bylo tedy nutno použít pravidlo nepravé retroaktivity procesních norem, podle něhož správní orgán v řízení vždy používá aktuálně účinnou procesní úpravu. Pokud tedy správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí až dne 23. 1. 2014, měl postupovat v souladu s § 27 odst. 1 ve znění od 1. 1. 2013. V době vydání rozhodnutí tak bylo povinností správního orgánu I. stupně postupovat v součinnosti s dotčenými orgány vymezenými ve zvláštních zákonech, jejichž demonstrativní výčet je uvedený v poznámce pod čarou č. 5 k § 27 odst. 5 horního zákona. Nebylo již však jeho povinností zjišťovat existenci dohody s orgány životního prostředí a s orgánem územního plánování a stavebním úřadem tak, jak požadoval zákon v původním znění. Z napadených rozhodnutí přitom bylo zřejmé, že báňské orgány dle intencí § 27 odst. 1 horního zákona ve znění platném od 1. 1. 2013 postupovaly a zajistily součinnost dotčených orgánů. Soud proto nepřisvědčil žalobkyni, že by napadená rozhodnutí byla nezákonná z důvodu, že si správní orgány nevyžádaly její souhlas. Městský soud se tak neztotožnil s žalobní námitkou, že by právní norma obsažená v § 27 odst. 1 horního zákona byla hmotněprávní normou. [8] Městský soud taktéž nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že by báňské úřady pochybily, pokud s žalobkyní ještě před účinností novely § 27 odst. 1 horního zákona nejednaly jako s orgánem územního plánování. Dne 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který na danou věc následně dopadal a podle jehož § 6 odst. 1 písm. f) je dotčeným orgánem v řízení podle zvláštního právního předpisu, v němž se rozhoduje o změnách v území, obecní úřad obce s rozšířenou působností (dále jen „úřad územního plánování“) v přenesené působnosti. Jelikož žalobkyně není obcí s rozšířenou působností, byl dotčeným orgánem v dané věci Městský úřad Kralupy nad Vltavou a nikoliv žalobkyně. III. Důvody kasační stížnosti [9] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení a současně, aby zrušil též rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [10] Stěžovatelka především namítla, že správní orgány po zrušení dříve vydaných rozhodnutí aplikovaly pro posouzení žádosti žadatele a námitek stěžovatelky chybnou právní úpravu, neboť nezohlednily, že dané řízení bylo zahájeno již v roce 2005, tedy v době účinnosti starého správního řádu, původního znění § 27 odst. 1 horního zákona a také zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále též „starý stavební zákon“). [11] Ve vztahu k použití správního řádu stěžovatelka uvedla, že podle přechodných ustanovení zákona nového správního řádu, konkrétně dle § 179 odst. 1 měly správní orgány vést řízení podle starého správního řádu. Toto ustanovení totiž uvádí, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účin