10 Afs 115/2018 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 115/2018- 45 - text pokračování 10 Afs 115/2018 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Janem Aulickým, se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 8. 2017, čj. 34165/17/5200-10422-706955, čj. 34179/17/5200-10422-706955 a čj. 34226/17/5200-10422-706955, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2018, čj. 50 Af 38/2017-48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci byla rozhodnutími správce daně doměřena daň z příjmů za zdaňovací období roku 2012, 2013 a 2014. Ve všech těchto obdobích si totiž žalobce neoprávněně zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů výdaje na cestovní náhrady, paušální výdaje (za rok 2014) a odpisy z automobilů, které však nevlastnil. Správce daně tento závěr vyvodil ze smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 2. 8. 2011, na jejímž základě se stala výlučnou vlastnicí pěti automobilů (třístranného sklápěče, Volkswagenu Transporter RZ X, Volkswagenu Transporter RZ X, Citroënu a Volkswagenu Polo) žalobcova manželka. [2] Správce daně vyzval žalobce, aby prokázal své vlastnické právo k automobilům; žalobce v reakci na výzvu namítal neplatnost smlouvy o zúžení společného jmění. Neplatnost spatřoval v tom, že auta, která byla předmětem smlouvy, nikdy nebyla součástí společného jmění. Tuto skutečnost opíral o tvrzení, že auta nabyl ze svých výlučných prostředků a některá z nich vnesl do svého podniku, který rovněž není součástí společného jmění. Svá tvrzení se snažil prokázat smlouvami o koupi aut, výpisy z peněžního deníku podniku a dalšími listinami. Správce daně však uzavřel, že žalobce neprokázal své vlastnické právo k automobilům, takže si nemohl uplatnit výdaje, které se s nimi pojily. Žalovaný se ztotožnil se závěry správce daně a odvolání proti platebním výměrům zamítl. [3] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného žalobu, se kterou však neuspěl. Podle krajského soudu žalobce neprokázal, že dohoda o zúžení společného jmění manželů je v části týkající se automobilů neplatná. Žalobce neprokázal, že auta pořídil ze svého výlučného majetku, a nikoliv z prostředků ve společném jmění. Neprokázal ani to, že některá z aut koupil za peníze z podnikání a vnesl je do svého podniku. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Trvá na tom, že krajský soud nesprávně posoudil otázku neplatnosti dohody o zúžení společného jmění manželů. Stěžovatel trvá na tom, že smlouva je absolutně nebo přinejmenším relativně neplatná. Společné jmění manželů nemohlo být zúženo o automobily, které nikdy nebyly součástí společného jmění. Dva automobily (třístranný sklápěč a VW Transporter RZ X) stěžovatel nabyl ze svých výlučných prostředků získaných z převodu členských práv k družstvu a další tři (VW Transporter RZ X, Citroën a VW Polo) nabyl do svého podniku, který nebyl součástí společného jmění. Automobily zahrnuté do podniku, který je věcí hromadnou, se tak staly jeho výlučným vlastnictvím. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1287/2014, z něhož plyne, že „pokud jsou z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“. [5] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, protože v něm krajský soud nevysvětlil, proč nemá za prokázané, že automobily VW Transporter RZ X a VW Polo, které stěžovatel koupil na IČO v rámci podnikání, jsou v jeho výlučném vlastnictví. [6] Stěžovatel dále rozebírá důvody neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění. Podle stěžovatele není možné, aby auta náležela do společného jmění a zároveň do podniku. Podnik nelze dělit na část spadající do společného jmění a část mimo společné jmění. Pojmově je také vyloučeno, aby věci nabyté za trvání manželství byly ve výlučném a současně ve společném vlastnictví. Aby se dohodou o zúžení společného jmění manželů převedly automobily do výlučného vlastnictví stěžovatelovy manželky, musely by do společného jmění být zahrnuty dohodou o rozšíření společného jmění. To se však nestalo, a proto je dohoda o zúžení společného jmění neplatná. V takovém případě není podstatné, zda je namítaná neplatnost pro stěžovatele výhodná, nebo ne. [7] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výkladem § 7 odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle kterého vložením věci do podniku jednoho z manželů nepřejde tato věc do vlastnictví podnikajícího manžela. Otázku vlastnictví nelze totiž posuzovat podle daňových předpisů, ale podle předpisů občanského práva. Nesprávné posouzení otázky vlastnictví vedlo žalovaného a krajský soud k tomu, že nesprávně posoudili výdaje a odpisy, které stěžovatel uplatňoval. [8] Žalovaný ve svém vyjádření trval na tom, že stěžovatel neprokázal své výlučné vlastnictví k automobilům. Stěžovatelovo tvrzení, že VW Transporter RZ X koupil z peněz utržených za prodej členských práv k družstvu, se nezakládá na pravdě, protože stěžovatel podle kupní smlouvy zaplatil cenu za automobil v hotovosti předtím, než uzavřel dohodu o převodu členských práv k družstvu. U ostatních automobilů nelze určit, zda byly pořízeny za peníze ze společného jmění, či z výlučného stěžovatelova vlastnictví. Vnesení automobilu do obchodního majetku neznamená, že se věc stává stěžovatelovým výlučným majetkem; automobil tak zůstal ve společném jmění. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] NSS se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti a dospěl k závěru, že krajský soud vypořádal žalobní námitky dostatečně a srozumitelně. Stěžovatelova námitka vyjadřuje spíše jeho nesouhlas s názory krajského soudu, a tedy s jeho právním posouzením. NSS podotýká, že krajský soud není povinen vyjadřovat se ke každé dílčí námitce, pokud je zřejmé, jaké stanovisko zaujal k podstatným skutkovým a právním otázkám případu. Tento požadavek krajský soud splnil. [11] Klíčovou otázkou, kterou musí NSS posoudit, je, zda si stěžovatel mohl snížit základ daně z příjmů o výdaje a odpisy, které se týkaly pěti již zmíněných automobilů. [12] Podle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3 zákona o daních z příjmů má daňový subjekt právo na odečet výdajů ve výši sazby základní náhrady pouze u vlastního motorového vozidla, jež není zahrnuto do obchodního majetku. [13] Z § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů plyne, že daňový subjekt si může zahrnout do výdajů odpisy hmotného majetku. Podle § 28 odst. 1 písm. a) téhož zákona si takto lze odepsat pouze majetek, který je ve vlastnictví daňového subjektu. Rovněž pro uplatnění paušálních výdajů na dopravu silničním motorovým vozidlem podle § 24 odst. 2 písm. zt) platí, že se musí jednat o vlastní vozidla daňového subjektu. [14] Podle § 92 odst. 4 daňového řádu může správce, pokud to vyžaduje průběh řízení, daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. [15] Stěžejním okamžikem celého daňového řízení byla výzva stěžovatele k prokázání skutečností, které správce daně považoval při daňové kontrole za sporné. Konkrétně šlo o spornou otázku, kdo byl vlastníkem automobilů, s nimiž se pojily stěžovatelem uplatněné výdaje. Pokud chtěl stěžovatel tyto výdaje uplatnit, byl povinen prokázat, že byl vlastníkem těchto automobilů. Na správci daně pak bylo, aby hodnotil stěžovatelem předložené důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlédl ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo (srov. § 8 odst. 1 daňového řádu). Úkolem NSS je proto posoudit, zda se stěžovateli podařilo prokázat vlastnictví k automobilům, či nikoliv. [16] Stěžovatel již v průběhu daňové kontroly předložil smlouvu o zúžení společného jmění manželů, na základě které se všech pět automobilů stalo výlučným vlastnictvím stěžovatelovy manželky. Tato smlouva má navíc formu notářského zápisu, u něhož se předpokládá jeho pravost a pravdivost, pokud není prokázán opak (podle § 6 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, je notářský zápis veřejnou listinou). Správce daně proto neměl důvod vycházet z něčeho jiného než ze skutečnosti, že automobily byly původně součástí společného jmění a nyní patří do výlučného vlastnictví stěžovatelovy manželky. [17] Stěžovatel se snažil vyvrátit jednoznačný závěr vyplývající ze smlouvy o zúžení společného jmění tím, že tato smlouva je neplatná. Je pravda, že otázka platnosti převodu vlastnického práva k auto