10 Azs 150/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 150/2019- 41 - text 10 Azs 150/2019 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. D., zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, PhD., advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2017, čj. MV-163119-3/OAM-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, čj. 4 A 25/2017-76, a proti usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, čj. 4 A 25/2017-80, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Azs 150/2019 a sp. zn. 10 As 151/2019 se spojují ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 10 Azs 150/2019. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, čj. 4 A 25/2017-76, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, čj. 4 A 25/2017-80, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Policie ČR uložila žalobci, občanovi Ukrajiny, správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, stanovila na 3 roky. Důvodem byl dlouhodobý neoprávněný pobyt žalobce na území ČR. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 5. 2015. [2] Dne 14. 6. 2016 žalobce žádal Policii ČR o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, kterou odůvodnil tím, že se v červenci 2015 seznámil s paní L. K., se kterou plánuje společný život. Proto je třeba na něho pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí o správním vyhoštění zrušit. Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, usnesením ze dne 10. 10. 2016 zastavila řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán totiž dospěl k závěru, že žalobce s paní K. sdílí společnou domácnost přibližně 4 měsíce, jejich vztah nelze označit za trvalý partnerský, takže žalobce nelze ve smyslu § 15 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců považovat za rodinného příslušníka občana EU. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný odvolání zamítl a usnesení o zastavení řízení potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu. Tento soud však žalobu rozsudkem zamítl a v podstatě potvrdil všechny závěry správních orgánů. Usnesením ze dne 27. 3. 2019 pak samostatně rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně. [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost. Zpochybňuje závěry soudu o neexistenci trvalého partnerského vztahu stěžovatele s občankou ČR. Upozorňuje, že soud rezignoval na individuální posouzení jejich vztahu, jen paušálně svůj závěr odvodil z délky vztahu mezi stěžovatelem a jeho českou partnerkou. Za „kruciální“ porušení svých procesních práv pak považuje, jakým způsobem se městský soud vypořádal s důkazními návrhy. Stěžovatel navrhoval provést důkaz rodinnými fotografiemi s jeho novou partnerkou, výslechem partnerky, její dcery a dalších rodinných příslušníků či přátel. Městský soud všechny tyto důkazy odmítl provést jako zbytečné. Stěžovatel též napadá usnesení městského soudu o odměně ustanovené zástupkyně. Upozorňuje, že zástupkyně nárokovala mnohem větší odměnu, soud však stanovil odměnu jen ve výši 6800 Kč, a to s naprosto nedostatečným odůvodněním. [5] Žalovaný ve vyjádření setrval na své argumentaci v předchozích řízeních a navrhl kasační stížnost zamítnout. [6] Kasační stížnost směřuje formálně sice proti dvěma rozhodnutím téhož soudu, která však byla vydána v téže věci a v tomtéž řízení. Specifikem nynější věci je jen to, že rozhodnutí o odměně zástupce bylo vydáno samostatným usnesením, jakkoliv většinou bývá jedním z výroků samotného rozsudku. Ostatně výrok o nákladech řízení samostatně vůbec napadat nelze, lze jej napadat jen v souvislosti s výrokem ve věci samé (viz § 104 odst. 2 s. ř. s. a usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS, věc KOPPA). Jsou tedy splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 1 s. ř. s., proto NSS prvním výrokem spojil řízení vedená pod sp. zn. 10 Azs 150/2019 a sp. zn. 10 As 151/2019 ke společnému projednání. [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Stěžovatel především argumentuje, že se městský soud nesprávně vypořádal s klíčovou skutkovou otázkou celé věci, totiž partnerským soužitím stěžovatele s občankou ČR, vůbec nevzal v potaz individuální okolnosti případu, neprovedl dokazování, a jen na zcela obecných úvahách dovodil, že stěžovatel trvalý partnerský vztah s občankou ČR nemá. [9] S tímto argumentem je třeba plně souhlasit. [10] Městský soud, stejně jako správní orgány, správně vyšel z § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie mj. vydá na žádost cizince, který se po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění stal rodinným příslušníkem občana EU, nové rozhodnutí, kterým zruší rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud nehrozí nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví. [11] Podle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců za rodinného příslušníka občana EU se považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem EU trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR. [12] Městský soud přes konkrétní argumentaci stěžovatele ohledně trvalosti jeho partnerského vztahu s občankou ČR založil rozsudek jen a pouze na tom, že jeho vztah k okamžiku vydání žalobou napadeného rozhodnutí trval sedm měsíců. K tomuto závěru městský soud dospěl selektivní citací několika rozsudků NSS. O skutkové hodnocení nynější kauzy se vůbec nepokusil, žádné dokazování i přes návrh stěžovatele neprovedl. [13] Nutno ovšem upozornit, že z judikatury rozhodně neplyne nějaký zjednodušený a paušalizující závěr, že snad jeden rok trvání partnerského vztahu je pro účely § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nějaké minimum. [14] Je pravda, že z právní věty rozsudku ze dne 17. 9. 2015, čj. 4 Azs 151/2015-35 (z něhož městský soud vycházel), plyne, že trvalost partnerského vztahu obdobného vztahu rodinnému ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, „lze hodnotit především dle délky časového trvání vztahu a jeho kvality, zohlednit lze např. i plány společné budoucnosti partnerů, jejich rodinné poměry, případně i to, že soužití vzniklo již v době probíhajícího řízení o správním vyhoštění“. Současně ovšem NSS odmítl jakékoliv zobecňování, při aplikaci tohoto neurčitého právního pojmu „je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu a není možné konstruovat jednotnou šablonu, kterou by bylo možné aplikovat na každý případ tvrzení o cizinci, který má být považován za rodinného příslušníka občana EU“ (bod 44 rozsudku 4 Azs 151/2015). Rozsudek sice rozebírá délku vztahu jako jeden z faktorů pro naplnění hypotézy § 15a zákona o pobytu cizinců (body 44 až 46 rozsudku 4 Azs 151/2015), současně však zdůrazňuje, že „je nutné ale zohlednit i další významné okolnosti, které mohou mít význam jak pro hodnocení trvalosti a hloubky tvrzeného vztahu, tak pro samotné řízení, kvůli kterému je partnerský vztah hodnocen. Bude se jednat například o zjištění, zda přiznání statusu cizinci dle § 15a odst. 3 písm. b) [zákona o pobytu cizinců] nebrání určitá významná překážka, zda partnerský vztah nevznikl účelově v určité fázi řízení, jak se o něm správní orgán dozvěděl či jak dlouho řízení trvá. Okolností, kterou lze při hodnocení trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU zohlednit, může být i to, zda osoby takto spolužijící mají jinou rodinu, jaké jsou důvody jejich odloučení od původního manžela a rodiny a jaký je vztah s těmito blízkými“ (bod 47 tamtéž). [15] Ostatně NSS ani ve věci 4 Azs 151/2015 nezaložil svůj rozsudek jen na délce vztahu. Důležité bylo, že o pokračování partnerského soužití ve věci 4 Azs 151/2015 chyběly jakékoli doklady, cizinec k tomu nic konkrétního neříkal, plány společné budoucnosti se dle výpovědí obou druhů jevily zcela nekonkrétně, respektive nereálně (bod 48 rozsudku 4 Azs 151/2015). [16] Zjednodušená teze, že postačí zaměřit se jen a pouze na délku vztahu, neplyne ani z druhého rozsudku, který městský soud cituje, tedy z rozsudku ze dne 2. 11. 2016, čj. 6 Azs 216/2016-44. I zde se NSS z