2 Ads 411/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 411/2018- 33 - text 2 Ads 411/2018 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezletilého D. P., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. P., zastoupenými Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 10. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2018, č. j. 16 Ad 92/2017 – 39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6292 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem Paroubkova 228, Domažlice. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 13. 10. 2017, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 9. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobci přiznán sirotčí důchod ode dne 15. 7. 2016, a to ve výši 5219 Kč měsíčně a od lednové splátky důchodu v roce 2017 ve výši 5391 Kč měsíčně; současně jím byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání sirotčího důchodu již ode dne 31. 1. 2014. [2] Dne 8. 8. 2016 podal žalobce žádost o pozůstalostní důchod po zemřelém otci R. Š. Důchod požadoval přiznat ode dne úmrtí otce, tj. ode dne 31. 1. 2014. K žádosti doložil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Nc 1512/2015  107, sp. zn. 8 P a Nc 170/2015, v právní moci dne 15. 7. 2016, jímž bylo určeno otcovství zemřelého R. Š. k žalobci. Dalšími přílohami žádosti byly rodný list žalobce ze dne 2. 8. 2016 a úmrtní list jeho otce ze dne 10. 2. 2014, jimiž bylo prokázáno, že R. Š. byl zapsán v rodném listě žalobce jako jeho otec a dne 31. 1. 2014 zemřel. [3] Dne 4. 9. 2017 prvostupňový orgán o žádosti žalobce rozhodl tak, že mu přiznal nárok na sirotčí důchod ode dne 15. 7. 2016, tj. ode dne nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství k žalobci. Rozhodnutí odůvodnil tím, že ve smyslu § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) vzniká nárok na důchod dnem splnění všech podmínek stanovených tímto zákonem; je-li jich více, vzniká nárok splněním časově poslední podmínky. Prvostupňový orgán za časově poslední podmínku, která byla v dané věci splněna, označil skutečnost určení otcovství k žalobci rozsudkem. Rovněž poukázal na konstitutivní charakter rozsudku o určení otcovství a dovodil, že ke vzniku statusového poměru mezi žalobcem a jeho otcem došlo až okamžikem pravomocného určení otcovství soudem. Prvostupňový orgán proto dospěl k závěru, že k datu úmrtí otce žalobce nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro vznik žalobcova nároku na sirotčí důchod dle § 52 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Žalobci tak nebylo možno přiznat nárok na sirotčí důchod ode dne úmrtí jeho otce, tj. ode dne 31. 1. 2014, nýbrž až ode dne nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství. Výplatu dávek sirotčího důchodu počal prvostupňový orgán žalobci vyplácet ode dne 15. 7. 2016 s tím, že k jejich zpětnému vyplacení ode dne 31. 1. 2014 nelze přistoupit. Proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil žalobce námitky, neboť nesouhlasil se zamítnutím svého nároku na sirotčí důchod ode dne úmrtí otce. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 10. 2017 námitky zamítla, jelikož se ztotožnila s právním posouzením otázky vzniku nároku žalobce na sirotčí důchod přijatým prvostupňovým orgánem. [4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítal, že žalovaná nesprávně určila počátek vzniku jeho nároku na sirotčí důchod, když správně mu měl být důchod přiznán již ode dne smrti otce. Nesouhlasil s posouzením rozsudku o určení otcovství jako rozsudku konstitutivního charakteru. Odkázal na odbornou literaturu a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 As 39/2012 - 20, v němž Nejvyšší správní soud dospěl ohledně charakteru rozsudku o určení otcovství k závěru, že se jedná o deklaratorní rozhodnutí s účinky ex tunc, jelikož se jím určuje, kdo je biologickým otcem dítěte. [5] Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 16 Ad 92/2017 – 39 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil pro nepřezkoumatelnost jak prvostupňové, tak druhostupňové správní rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalované, že žalobci náleží sirotčí důchod až od právní moci rozsudku o určení otcovství. Měl za to, že datum právní moci rozsudku je nahodilým datem zcela závislým na délce soudního řízení, což není v moci žalobce ovlivnit. Naopak za konkrétní a nezpochybněná data označil datum žalobcova narození a úmrtí jeho otce. Upozornil, že pokud by matka žalobce k žádosti o sirotčí důchod přiložila toliko úmrtní list otce a rodný list žalobce, v němž je otec zapsán již ke dni žalobcova narození, správní orgány by nic nezkoumaly a rozhodly by o přiznání sirotčího důchodu od žalobcem požadovaného data. Krajský soud shodně se žalobcem dospěl k názoru, že rozhodnutí o určení otcovství má deklaratorní charakter, jelikož i bez vydání tohoto rozsudku je zřejmé, že R. Š. byl biologickým otcem žalobce. Tato skutečnost totiž byla jednoznačně potvrzena znaleckým posudkem z oboru molekulární genetika vypracovaným v řízení o určení otcovství, v němž byla pravděpodobnost jeho otcovství stanovena ve výši W = 99,99934 %. Krajský soud proto dovodil, že R. Š. byl otcem žalobce již v okamžiku jeho narození, tudíž rozsudkem bylo jeho otcovství toliko konstatováno bez ohledu na nabytí právní moci rozhodnutí. Byl přesvědčen, že konstitutivní charakter rozsudku by vnesl do dotčených právních vztahů nejistotu, neboť by pak nikdy nebylo možno vyloučit dodatečné popření a následné nové určení otcovství. [6] Dále krajský soud upozornil, že z úřední činnosti zjistil, že u Okresního soudu v Hodoníně probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 6 C 33/2013 o určení otcovství R. Š. k jeho dalšímu nezletilému dítěti V. C. Přitom nezletilému C. byl prvostupňovým orgánem přiznán sirotčí důchod již ode dne 31. 1. 2014, tj. ode dne smrti jeho otce, přestože rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 217/2014  218, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o určení otcovství R. Š., nabyl právní moci taktéž až po smrti otce nezletilého. Krajský soud tak měl rozhodnutí správních orgánů vůči žalobci v dané věci za diskriminační. II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobce [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasila s právním názorem krajského soudu, který nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci. Zdůraznila, že v současné době se právní teorie ustálila v názoru na konstitutivním charakteru rozsudku o určení otcovství s účinky ex nunc. Statusový poměr mezi otcem a dítětem tak vzniká dnem, kdy rozsudek, kterým bylo otcovství určeno, nabude právní moci. Rozsudek nepůsobí zpětně, pokud zákon nestanoví jinak; výrok o osobním stavu je závazný pro každého. Tento výklad vychází z přesvědčení, že z hlediska práva není pro vznik statusového poměru mezi otcem a dítětem významné biologické zplození dítěte, nýbrž jiná právní skutečnost jako např. narození dítěte v manželství či určení otcovství soudem. Uvedený právní názor sdílí Ústavní soud například v usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2503/11. [9] Dále stěžovatelka poukázala na § 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění s tím, že v případě žalobce lze stanovit nárok na sirotčí důchod až dnem, kdy byla splněna poslední ze zákonem stanovených podmínek, k čemuž došlo až nabytím právní moci rozsudku o určení otcovství. [10] K výtce krajského soudu směřující proti jinému postupu ve věci druhého nezletilého syna R. Š. uvedla, že v době rozhodování o nároku žalobce jí nebylo známo, že i v případě nezletilého Viktora Cupala, došlo k určení otcovství rozhodnutím soudu. Nejednalo se tak v dané věci o změnu správní praxe. [11] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, na které odkázal. Naopak nesouhlasil s rozšiřujícím výkladem § 52 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění přijatým v dané věci stěžovatelkou. Uvedl, že jmenované zákonné ustanovení neobsahuje žádnou podmínku pro přiznání sirotčího důchodu k okamžiku právní moci rozsudku o určení otcovství zemřelého rodiče; naopak z něj vyplývá, že tento nárok vzniká okamžikem smrti rodiče. III. Posouzení věci Nejvyšším správním so