2 Afs 165/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 165/2018- 33 - text 2 Afs 165/2018 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Moravia Green Energy s.r.o., se sídlem Květoslava Mašity 409, Všenory, zastoupená Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2016, č. j. 51047/16/5200-11433-702459, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 Af 30/2016 – 28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně jakožto právní nástupkyně společnosti Moravia Green Power s. r. o., se sídlem Květoslava Mašity 409, Všenory, IČ 269 81 840, která zanikla v důsledku vnitrostátní fúze sloučením se žalobkyní jako nástupnickou společností s právními účinky ke dni 28. 12. 2017, je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaických elektráren, přičemž dodávala vyrobenou elektřinu do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“). Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou žalobkyní v období prosinec 2015, neboť plátce daně žalobkyni nevyplatil celou jí fakturovanou částku, ale srazil z ní část ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle § 14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“). Žalobkyně následně na základě svých pochyb o správnosti sraženého solárního odvodu požádala plátce daně o vysvětlení podle § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jelikož však ani poté nesouhlasila s postupem plátce daně, podala proti jeho postupu stížnost. [2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 11. 2016, č. j. 51047/16/5200-11433-702459 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51710/16/4222-21791-302647 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla podle § 237 odst. 4 daňového řádu zamítnuta stížnost žalobkyně na postup plátce daně. [3] Žalobkyně podala dne 8. 12. 2016 žalobu u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jíž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Uvedla, že solární odvod má likvidační dopad na její majetkovou podstatu a domáhala se zohlednění této skutečnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, což žalovaný odmítl učinit. Na podporu svých tvrzení předložila údaje z účetních závěrek a rozsáhle argumentovala negativním a likvidačním vlivem solárního odvodu na její podnikání. Namítala, že ani institut paušálního prominutí daně, který pokládal Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, za vhodný prostředek k zohlednění likvidačního dopadu, není ministerstvem financí aplikován, a není tak s to poskytnout ochranu jejích práv. Žalobkyně vyšla z toho, že v průběhu řízení likvidační účinky solárního odvodu na její majetkovou podstatu řádně popsala a prokázala, žalovaný proto měl v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. II. ÚS 4623/12, učinit závěr o případné protiústavnosti podrobení jejích příjmů solárnímu odvodu, na což však žalovaný zcela rezignoval. [4] Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 Af 30/2016 – 28 (dále jen „napadený rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Konstatoval, že v projednávané věci existuje ustálená judikatura, podle které nelze dopady solárního odvodu v řízení podle ustanovení § 237 daňového řádu zohlednit. Žalobkyně nepředložila žádné argumenty, jež by zpochybnily správnost závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Za takový argument nepovažoval krajský soud ani poukaz na sdělení Ministerstva financí ČR, které doporučuje místo generálního prominutí daně použít pro zohlednění individuálních dopadů solárního odvodu institut posečkání (§ 156 a § 157 daňového řádu). Krajský soud se proto již nezabýval tím, zda solární odvod měl likvidační dopad na majetek žalobkyně, jelikož i kdyby jí v tomto bodě přisvědčil, na výsledku daňového ani soudního řízení by to nemohlo ničeho změnit; neprováděl proto ani dokazování navrženými listinami. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [5] Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl žádné důkazy k žalobnímu tvrzení, že solární odvod na ni měl likvidační dopad, ačkoli podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013  39, mělo takové dokazování proběhnout. Podle krajského soudu by tyto důkazy nemohly nic změnit na výsledku daňového ani soudního řízení, tento závěr krajského soudu vyústil v nesprávné posouzení právní otázky zákonnosti a ústavnosti solárního odvodu. Pokud krajský soud neposoudil případ stěžovatelky individuálně a nezohlednil likvidační účinky solárního odvodu, odepřel tak stěžovatelce právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a sekundárně porušil její právo podnikat a vlastnit majetek. Závěry krajského soudu jsou rovněž v rozporu s Ústavou ČR. Stěžovatelka dále odmítá zjednodušující a účelovou interpretaci judikatury správních soudů ve věci solárních odvodů. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013  57 proto nelze aplikovat bez dalšího, neboť jeho teoretické základy se staly v praxi neaplikovatelnými. Jestliže podle rozšířeného senátu neexistuje žádný zákonný základ, který by umožnil správci daně modifikovat solární odvod s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, měl by Nejvyšší správní soud svůj náhled přehodnotit nebo přinejmenším předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu tohoto stavu s ústavním pořádkem. Stěžovatelce se tak v důsledku judikatury správních soudů a Ústavního soudu nedostává žádný efektivní a právem aprobovaný způsob, jakým by se domohla svého práva na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů a navazujících rozhodnutí soudů ve věci solárních odvodů. Institut prominutí daně, na nějž odkazovala předchozí judikatura správních soudů, se jeví jako právně a fakticky neúčinný prostředek, stejně tak institut posečkání s platbou jiných daní. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka označila napadený rozsudek krajského soudu za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jakož i za nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky. Řízení před správními orgány pak bylo zatíženo vadou způsobující nezákonnost jejich rozhodnutí, pro kterou měl krajský soud napadená rozhodnutí zrušit. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém přesvědčení o zákonnosti svého postupu a napadených rozhodnutí a jejich souladu s ustálenou judikaturou správních soudů i Ústavního soudu. Zejména poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž Ústavní soud aproboval právní názor Nejvyššího správního soudu o nemožnosti posuzovat dopady solárního odvodu v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v navazujícím soudním řízení. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že obsahově zcela totožnou argumentací stěžovatelky uvedenou v nyní podané kasační stížnosti se již zabýval v rámci vypořádání její předcházející kasační stížnosti proti rozsudku téhož krajského soudu ze dne