4 As 303/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 303/2018- 68 - text 4 As 303/2018 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Czech Outdoor s.r.o., se sídlem Na Strži 2097/63, Praha 4, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2018, č. j. 29 A 65/2018 - 71, takto: I. Návrh na přerušení řízení o kasační stížnosti se zamítá. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Dne 27. 3. 2008 vydal Úřad městské části města Brna, Brno-jih (dále též „stavební úřad“) pod č. j. SÚ/6052/07/Pa-Fiš-R územní rozhodnutí č. 184 o umístění stavby reklamního zařízení. Územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 4. 2008. Dne 2. 5. 2008 pak stavební úřad pod č. j. SÚ/1785/08/Fiš-O souhlasil s provedením ohlášené stavby pro reklamu. [2] Žalovaný výzvou ze dne 7. 3. 2018, č. j. JMK 38100/2018, sp. zn. S-JMK 35870/2018 OD, vyzval žalobkyni k odstranění stavby pro reklamu (reklamního zařízení) nacházející se na pozemku parc. č. 505/16, v k. ú. Komárov, obec Brno, neboť se nacházela v silničním ochranném pásmu pozemní komunikace (silnice I. třídy) na ulici Hněvkovského bez povolení silničního správního úřadu (dále jen „reklamní zařízení“). II. [3] Žalobkyně se proti výzvě bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 s. ř. s. u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že postup žalovaného spočívající ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), byl v souladu se zákonem. III. [4] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností, v níž uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Žalobkyně (dál jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti tvrdila, že se v žalobě domáhala určení, že provedený zásah žalovaného byl nezákonný, a současně se domáhala, aby krajský soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před zásahem. Kasační stížností napadený rozsudek proto měl obsahovat nejméně dva samostatné výroky o těchto návrzích stěžovatelky. Stěžovatelka k tomu uvedla, že výzva k odstranění reklamního zařízení byla následně unesením žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. JMK 141055/2018, sp. zn. S-JMK 35870/2018 OD zrušena. O to podstatnější bylo, aby krajský soud rozhodl také o tom, že zásah žalovaného byl nezákonný (deklaratorní výrok). Krajský soud však nerozhodl o návrhu na deklaratorní určení nezákonnosti zásahu, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti. [6] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelkou namítanou absencí nepříznivého vlivu staveb pro reklamu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Neuvedl ani konkrétní úvahu ve vztahu k potřebnosti, vhodnosti a přiměřenosti změny definice souvisle zastavěného území obce provedenou s účinností od 1. 7. 2011 zákonem č. 152/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 152/2011 Sb.“). Pouze povrchně konstatoval, že stavby pro reklamu rozptylují řidiče. Stěžovatelka tvrdila, že reklamní zařízení nezpůsobují ohrožení bezpečnosti a plynulost provozu, což dokládala listinnými důkazy (statistika Ministerstva dopravy, zápis z 19. schůze Senátu ze dne 14. 3. 2012, znalecký posudek PhDr. Mgr. Ivy Moravcové ze dne 20. 9. 2017, č. 14-14/2017). [7] Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný také pro vnitřní rozpornost. Krajský soud na jedné straně uvedl, že novela č. 152/2011 Sb. změnila definici souvisle zastavěného území; bližší odůvodnění této změny však zákonodárce neuvedl. O několik odstavců níže krajský soud naproti tomu vyslovil, že „Podstatné z hlediska atributů demokratického právního státu je, aby k takovýmto změnám nedocházelo svévolně, neracionálně, neodůvodněně a aby tyto změny byly provedeny transparentním, jasným a předvídatelným způsobem.“ Tyto části odůvodnění napadeného rozsudku si podle stěžovatelky odporují a způsobují jeho vnitřní rozpornost. [8] Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně dovodil, že novela č. 152/2011 Sb. způsobuje nepravou retroaktivitu, která je obecně přípustná. Retrospektivní účinky novely č. 152/2011 Sb., je totiž třeba ve vztahu k podmínkám provozování dříve povolených a provozovaných staveb pro reklamu považovat za nepřípustné; jedná se totiž o trvalé stavby, které byly v minulosti řádně povoleny. Nepravá retroaktivita se proto v případech staveb pro reklamu projevuje s důsledky pravé retroaktivity, která je zakázána. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14. [9] Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že nedostatečně provedl test ústavnosti, resp. proporcionality novely č. 152/2011 Sb. Konkrétně namítala, že nesprávně posoudil otázku vhodnosti nové právní úpravy. Podle stěžovatelky novelizací nelze dosáhnout požadovaného cíle, jímž je zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Stěžovatelka s odkazem na znalecký posudek a statistiky předložené k důkazu uvedla, že není prokázáno, že stavby pro reklamu umístěné podél pozemních komunikací mají vliv na pozornost řidičů nebo že zhoršují následky dopravních nehod (v okolí jsou přece umístěné další pevné překážky). [10] Stěžovatelka tvrdila, že novela č. 152/2011 Sb. zcela zbytečně změnila definici zastavěného území tak, že pro jeho vznik nově vyžaduje v území výskyt 5 budov různých vlastníků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí a mají přiděleno číslo popisné a evidenční. Tyto podmínky nemají vliv na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Podle stěžovatelky v jejím případě nastala zcela absurdní situace. V době vydání výzvy k odstranění se její reklamní zařízení nacházelo v silničním ochranném pásmu a bylo tedy třeba zařízení odstranit, jelikož bylo nebezpečné pro provoz na pozemní komunikaci. Následně došlo k přidělení čísla popisného a evidenčního jedné z budov v okolí reklamního zařízení, čímž se reklamní zařízení „ocitlo“ opět v souvisle zastavěném území obce. V tu chvíli žalovaný usnesením zrušil výzvu k odstranění reklamního zařízení. Zařízení tedy paradoxně přestalo být nebezpečné, ačkoli se stále nachází na svém místě a poměry v okolí se nezměnily. Z toho je podle stěžovatelky zjevné, že nově zavedené podmínky pro vymezení souvisle zastavěného území obce nemohou v testu vhodnosti obstát. [11] Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 252/2017 - 67, nepovažuje stěžovatelka za přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci byla stavba pro reklamu povolena na dobu neurčitou, souhlasy stavebního úřadu jsou doposud v platnosti. Rozsudek krajského soudu se s tímto zásadním rozdílem nevypořádal. [12] Obdobně nepřípadný je podle stěžovatelky odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 - 84. V citovaném rozsudku vlastník reklamního zařízení žádným povolením nedisponoval. Stěžovatelka také poukazovala na své legitimní očekávání, že bude moci nadále provozovat své reklamní zařízení, které bylo povoleno na dobu neurčitou. Z rozsudku č. j. 6 As 311/2016 - 84 vyplývá, že takovému legitimnímu očekávání by měla být poskytnuta náležitá ochrana. Krajský soud se s těmito argumenty stěžovatelky dostatečně a přezkoumatelně nevypořádal. Podle jejího názoru je těžko představitelné, že by bylo možné bez náhrady žádat odstranění např. povoleného bytového domu. Nucené odstranění stavby je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. [13] Stěžovatelka následně doplnila své vyjádření návrhem na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Poukázala na skutečnost, že novela č. 152/2011 Sb., představuje technický předpis ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“). Podléhá proto informační povinnosti vůči příslušným orgánům Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technickýc