5 As 163/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 163/2019- 79 - text 5 As 163/2019 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. P. R., zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Záhumenským, se sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 11 A 236/2018 - 63, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 11 A 236/2018 - 63, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 22. 10. 2018, č. j. MSP-30/2018-ORA-ROZ/3 (dále jen „rozhodnutí ministra“). [2] Tímto rozhodnutím ministr zamítl rozklad stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 6. 2018, č. j. MSP-71/2017-OINS-SRIS/9 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání tří správních deliktů dle § 36b odst. 1 písm. d) bodu 2. zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též „zákon o insolvenčních správcích“). Uvedených správních deliktů se měl stěžovatel dopustit jednáními popsanými ve výrocích I. – III. prvostupňového rozhodnutí tím, že nesplnil svou povinnost stanovenou v § 19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích a ve třech případech „neuvedl jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních hodinách“. Citovaná tzv. právní věta uvedená ve všech třech dílčích výrocích o vině je zobecněním konkrétních skutků, kterých se stěžovatel podle zjištění žalovaného dopustil a které žalovaný stručně shrnul v následujících třech tzv. skutkových větách: I. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 17. 9. 2016 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 18. 9. 2016, uvedl adresu provozovny Husova 22/10, 795 01 Rýmařov, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každou středu od 8:00 do 16:00 hod., tak ve středu dne 8. 3. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 14:40 do 15:40 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, neboť v provozovně neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení, a tedy ani nezajistil poskytování součinnosti insolvenčního správce v případě potřeby, jelikož pověřená osoba, prostřednictvím níž zajišťoval výkon činnosti insolvenčního správce v provozovně ve vymezených úředních hodinách, neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení, neboť ty nebyly fyzicky přítomné v provozovně, ani prostřednictvím vzdáleného přístupu. II. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 17. 3. 2017 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 19. 3. 2017, uvedl adresu provozovny Krátký Lán 138/8, 160 00 Praha 6, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každé úterý od 8:00 do 14:00 hod., tak v úterý dne 4. 4. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 8:15 do 8:38 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, neboť v provozovně neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení, a tedy ani nezajistil poskytování součinnosti insolvenčního správce v případě potřeby, jelikož pověřená osoba, prostřednictvím níž zajišťoval výkon činnosti insolvenčního správce v provozovně ve vymezených úředních hodinách, neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení, neboť ty nebyly fyzicky přítomné v provozovně, ani prostřednictvím vzdáleného přístupu. III. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 16. 2. 2017 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 16. 2. 2017, uvedl adresu provozovny K Pustinám 64, 530 02 Pardubice-Staročernsko, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každé úterý od 8:00 do 16:00 hod., tak v úterý dne 4. 4. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 11:16 do 11:40 hod. a opakovaně od 13:15 do 13:28 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, když na provozovně nebyl nikdo přítomen“. [3] Jednoduše řečeno – na základě provedených kontrol v provozovnách stěžovatele v Rýmařově, v Praze a v Pardubicích žalovaný zjistil, že zde stěžovatelem nebyla ve vymezených úředních hodinách zajišťována činnost insolvenčního správce buď vůbec (provozovna v Pardubicích), nebo osobou, jež neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení (provozovny v Rýmařově a v Praze). Tím se měl stěžovatel dopustit správních deliktů, za něž mu žalovaný uložil pokutu ve výši 60 000 Kč (výrok IV. prvostupňového rozhodnutí); současně žalovaný rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč (výrok V.). [4] V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel předně připomněl, že řízení o správních deliktech se řídí obdobnými zásadami jako řízení trestní, a konkrétně namítl nedostatečné vymezení skutku a porušení zásady totožnosti skutku, nenaplnění skutkové podstaty správního deliktu, nepřípustnost stanovení konkrétních povinností pro činnost provozovny prováděcí vyhláškou k zákonu o insolvenčních správcích, nesprávné stanovení sankce a nepřiměřenost její výše. Ministr spravedlnosti k rozkladu stěžovatele závěry žalovaného potvrdil jak v otázce viny, tak v otázce výše sankce. Jediné pochybení shledal v tom, že se žalovaný – v rámci hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností – výslovně nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že hodlá přistoupit, resp. přistoupil k nápravě; toto opomenutí ovšem vyhodnotil tak, že nemá vliv na správnost výroku o uložené pokutě. [5] Proti rozhodnutí ministra podal stěžovatel žalobu, v níž v zásadě zopakoval své dřívější námitky. Městský soud shledal podanou žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného /vč. repliky stěžovatele/ [6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele je napadený rozsudek především nepřezkoumatelný, neboť městský soud se některými námitkami stěžovatele nezabýval vůbec a některé námitky vypořádal způsobem, z něhož není patrné, jaký je jeho názor na argumenty stěžovatele; rozsudek je dle stěžovatele rovněž nesrozumitelný. [7] Konkrétně stěžovatel namítal, že se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že jednání popsané ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu, za který byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel totiž v žalobě poukazoval na skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty je nezbytné dosažení určité intenzity závadného jednání. Odůvodnění napadeného rozsudku se však zcela míjí s touto argumentací stěžovatele. Soud se nijak nevyjádřil k tomu, zda konkrétní popsané skutky naplňují skutkovou podstatu konkrétního správního deliktu a uvedl pouze obecné a nekonkrétní fráze, které nijak neodpovídají posuzované věci. Městský soud se dále nijak nevypořádal s námitkou protiprávnosti a protiústavnosti vymezení správního deliktu – a to, že celková konstrukce skutkové podstaty správního deliktu je nejasná, neboť není jasné, jaké povinnosti má insolvenční správce plnit, a nadto je částečně tvořena podzákonným právním předpisem. [8] Městský soud se podle stěžovatele nijak nevypořádal ani s námitkami týkajícími se uložení sankce, pokud jde o nesprávné zohlednění přitěžujících okolností; stejně tak městský soud zcela pominul námitky týkající se nezohlednění polehčujících okolností, konkrétně dosavadní bezúhonnost stěžovatele. Soud se nijak nevypořádal ani s námitkami stran uložení sankce na základě metodiky, kdy stěžovatel namítal porušení principů správního trestání, konkrétně principu nulla poena sine lege a porušení zásady legitimního očekávání, neboť žalovaný bez jakékoli změny právního předpisu na základě metodiky ukládal výrazně přísnější sankce, než byla předchozí praxe. [9] Podle stěžovatele je napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, protože městský soud v bodě 28 odůvodnění konstatoval, že správní orgány pochybily při vypořádání námitky „žalobkyně“ o naplnění liberačního důvodu, což je důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. V t