7 Afs 288/2017 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 288/2017- 36 - text 7 Afs 288/2017 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: YALEANOR, s. r. o., se sídlem Písnické zahrady 429/23, Praha 4, zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 3 A 86/2017 - 66, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nečinnosti žalovaného v průběhu provádění daňových kontrol daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2014 (daňová kontrola zahájena dne 15. 1. 2015) a za zdaňovací období červen, červenec a srpen 2014 (společná daňová kontrola zahájena dne 26. 3. 2015). [2] Daňové kontroly byly zahájeny z důvodu prověřování skutečností stran jím požadovaných nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty, neboť žalobce neodstranil pochybnosti žalovaného v předcházejícím postupu k odstranění pochybností. V rámci daňových kontrol byly vydány výzvy podle § 57 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jež žalovaný adresoval žalobci v návaznosti na mezinárodní dožádání italského správního orgánu, který požadoval prověření obchodní spolupráce s žalobcem. Na tyto výzvy žalobce neposkytl úplné informace nebo na ně vůbec nereagoval. Následně žalovaný požádal dne 20. 8. 2015 prostřednictvím mezinárodního dožádání o poskytnutí informací italského správce daně společnosti CENTRAUTO s. r. l. Dle dokladů předložených žalobcem, jimiž prokazoval nárok na odpočet daně, totiž žalovaný zjistil, že žalobce prakticky veškeré zakoupené automobily v šetřených zdaňovacích obdobích následně prodává nebo pronajímá této společnosti a z jejich prodeje do jiného členského státu Evropské unie (Itálie) uplatňuje odpočet DPH. Žalovaný neobdržel odpověď na mezinárodní dožádání, byť ji dne 17. 2. 2016 a naposledy dne 30. 3. 2017 urgoval. Žalobce podal v průběhu daňových kontrol nadřízenému správnímu orgánu žalovaného dva podněty na ochranu před nečinností podle § 38 daňového řádu, přičemž druhý podnět ze dne 7. 3. 2017 byl odložen pro nedůvodnost s tím, že žalovaný dosud neshromáždil všechny podklady potřebné pro vydání rozhodnutí o dani. Nebyla totiž doručena odpověď italské finanční správy na mezinárodní dožádání a žalobce se dosud nevyjádřil k výzvám k prokázání skutečností dle § 92 odst. 4 daňového řádu (viz vyjádření o odložení podnětu ze dne 5. 4. 2017). [3] Následně žalobce podal již zmiňovanou žalobu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v nečinnosti žalovaného. Tvrdil, že poslední úkon v rámci daňových kontrol před podáním podnětu na ochranu před nečinností ze dne 7. 3. 2017 žalovaný učinil dne 26. 8. 2016, přičemž v době podání podnětu byl více než 6 měsíců nečinný. Výzvy dle § 92 odst. 4 daňového řádu, na které žalovaný ve svém výše uvedeném vyjádření odkazuje, byly vydány až po podnětu žalobce, navíc mu není znám důvod vydání těchto výzev. Každým dnem trvání daňových kontrol vzniká žalobci škoda v podobě nevyměření nadměrného odpočtu. [4] Dle § 10 odst. 2 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (dále jen „zákon o mezinárodní spolupráci“), musí být dožádaná informace poskytnuta nejpozději do 6 měsíců ode dne obdržení žádosti. Dle čl. 10 nařízení Rady Evropské unie ze dne 7. 10. 2010, č. 904/2010, o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty, ve znění pozdějšího přepracování (dále jen „nařízení č. 904/2010“), musí být dožádané informace poskytnuty co nejrychleji, nejpozději do tří měsíců od podání žádosti. Ani jednu z těchto lhůt žalovaný nerespektoval. Přitom mezinárodní dožádání ohledně jiných subjektů, která žalovaný v rámci daňových kontrol provedl, byla vyřízena ve lhůtách. II. [5] Městský soud argumentaci žalobce nepřisvědčil a žalobu zamítl. Zdůraznil, že žalovaný není vázán při vyřizování mezinárodního dožádání lhůtami. Zákon o mezinárodní spolupráci v § 10 sice stanoví lhůty, avšak tyto lhůty se vztahují k činnosti českého kontaktního úřadu, pokud je sám dožádaným orgánem, nikoliv tím, kdo informaci požaduje. Toto pravidlo je však transpozicí čl. 7 směrnice Rady ze dne 15. 2. 2011, č. 2011/16/EU, o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS (dále jen „směrnice č. 2011/16/EU“). Obdobná povinnost odpovědět ve lhůtě se tedy zřejmě vztahuje i na italského správce daně. Ze zákona o mezinárodní spolupráci i relevantního článku směrnice plyne, že jde o lhůty pořádkové. Žalobcem uváděné nařízení č. 904/2010 se na spolupráci mezi žalovaným a italským správcem daně nepoužije, neboť se nevztahuje na vyřizování přímých dožádání mezi jednotlivými správci daně, pouze na výměnu informací v oblasti DPH, a proto ani lhůty v něm uvedené žalovaného nezavazují. Správci daně se při výměně informací řídí svými vnitrostátními právními předpisy, které jsou transpozicí směrnice č. 2011/16/EU, jímž je v České republice zákon o mezinárodní spolupráci. [6] Nedodržení lhůt italským správcem daně nezpůsobuje nezákonnost postupu žalovaného a nezpůsobuje ji ani vyčkávání žalovaného na odpověď. Žalovaný dal přednost snaze o potřebné zjištění rozhodných skutečností před urychlením řízení tím, že by na odpověď nečekal. Na podporu tohoto závěru městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2012, č. j. 9 Afs 69/2011 - 46, ve kterém kasační soud konstatoval, že „při využití institutu mezinárodního dožádání nelze vyloučit situaci, kdy zájem na minimalizaci průtahů a nákladů řízení bude v rozporu se zájmem na potřebě úplného zjištění všech podstatných skutečností. Pokud tato situace nastane, správce daně bude muset porovnat závažnost každého z těchto zájmů vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci a výsledek tohoto posouzení srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit.“ Dále městský soud shledal, že skutečnosti, které byly zjištěny na základě výzev dle § 57 odst. 1 daňového řádu a to, že žalobce na tyto výzvy řádně neodpověděl, se ve správním spise nijak nepromítlo. [7] Městský soud připomněl, že podle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu neběží lhůta pro stanovení daně ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní a tím spíše nemůže vyčkání na poskytnutí informací založit nečinnost žalovaného. Daňová kontrola byla zahájena z důvodu nedostatečné součinnosti žalobce, neboť po výzvách ze dne 16. 7. 2014, č. j. 4118199/14 a ze dne 18. 8. 2014, č. j. 5422508/14 učiněných žalovaným v rámci postupu k odstranění pochybností nedoložil tvrzení, že jím přijatá zdanitelná plnění byla použita k ekonomické činnosti, tedy k dodání nakoupených vozidel do jiného členského státu. Domnělé zadržování nadměrného odpočtu nelze považovat za škodu, která se každým dnem trvání daňové kontroly zvyšuje. III. [8] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku městského soudu z důvodů § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Shledává rozsudek krajského soudu nezákonným z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, jakým právním předpisem se řídí mezinárodní spolupráce mezi žalovaným a dožádaným italským správním orgánem. Městský soud uzavřel, že oba tyto orgány postupují podle svých vnitrostátních právních předpisů, které jsou transpozicí směrnice č. 2011/16/EU. Tato směrnice však v čl. 2 odst. 2 svoji působnost v oblasti výměny informací ohledně DPH vylučuje a odkazuje na jiný právní předpis Unie o správní spolupráci mezi členskými státy. Tímto jiným právním předpisem je nařízení č. 904/2010, které je účinné a přímo použitelné v členských státech. [9] Stěžovatel je dále v opozici vůči názoru městského soudu ohledně povahy lhůt pro vyřízení žádosti o poskytnutí informací dle zákona o mezinárodní spolupráci. Městský soud měl ze zákonem dané možnosti dohody obou orgánů o delší lhůtě pro vyřízení žádosti, než kterou zákon o mezinárodní spolupráci v § 10 odst. 2 sám uvádí, dovodit, že lhůty stanovené v tomto zákoně jsou pořádkové. Žádnou dohodu však žalovaný nikde nezmiňuje, pouze městský soud její existenci bez jakéhokoliv podkladu předpokládal. Samotná možnost sjednání delší lhůty mezi orgánem dožadujícím a dožadovaným však ještě nevylučuje zákonnost lhůt dle § 10 odst. 2 zákona o mezinárodní spolupráci, navíc i tato možnost dohody je limitována lhůtou pro sdělení o neposkytnutí informace dle § 10 odst. 3 téhož zákona. [10] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s