7 Afs 377/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 377/2018- 38 - text 7 Afs 377/2018 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: UNIMEX  INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Poruba, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný vydal dne 3. 7. 2017 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil vůči žalobkyni daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu (č. j. 2594126/17/3203-00540-805180) a prodejem nemovitých věcí (č. j. 2594395/17/3203-00540-805180), k vymožení nedoplatků na daních ve výši celkem 5 189 777,59 Kč (dále též „exekuční příkazy“) a exekučních nákladů ve výši 101 760 Kč. II. [2] Žalobkyně podala proti oběma exekučním příkazům žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem tato rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud posoudil žalobu jako přípustnou, neboť podle aktuální rozhodovací praxe lze podat žalobu přímo proti exekučnímu příkazu. Dospěl-li by rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v aktuálně projednávané věci sp. zn. 1 Afs 271/2016 k judikatornímu odklonu, nemohl by tento jít k tíži žalobkyně. Dále se krajský soud zabýval tím, zda podkladem exekučních příkazů byl vykonatelný exekuční titul, tj. zda jsou vykonatelná všechna rozhodnutí uvedená ve výkazu nedoplatků, která byla podkladem pro zanesení příslušných částek do evidence daní. Jednou z podmínek vykonatelnosti daňových rozhodnutí je jejich oznámení (doručení) příjemci. Právě tuto okolnost přitom žalobkyně zpochybnila; poukázala na to, že v době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 neměla v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Krajský soud konstatoval, že v tomto období byla žalobkyni do datové schránky doručována dvě vymáhaná rozhodnutí podle výkazu nedoplatků [rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 2006 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 (dále též „rozhodnutí o odvolání“), a platební výměr na penále na dani z příjmů právnických osob za rok 2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 (dále též „platební výměr na daňové penále“)]. Z důvodu absence statutárního orgánu žalobkyně ovšem nemohlo dojít k jejich účinnému doručení. Oporu pro tento závěr poskytuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011, dle něhož nemohou být účinně doručovány písemnosti účastníku civilního řízení sporného, není-li nikdo, kdo by za něj mohl činit procení úkony. Tyto závěry jsou přenositelné i na daňové řízení. Na tom nemůže nic změnit to, že žalobkyni bylo možné doručovat do datové schránky, do níž se přihlašovaly osoby s právem přístupu. Opačný závěr by znamenal, že dochází k účinnému doručování, avšak na takto doručená rozhodnutí by za právnickou osobu neměl kdo adekvátně procesně reagovat. K této situaci ostatně v posuzované věci došlo, když žalovaný považoval své autoremedurní rozhodnutí za řádně doručené a odvolání proti němu z důvodu absence podpisu statutárního orgánu za neúčinné. Po zjištění, že žalobkyně nemá statutární orgán, byl správce daně povinen jí ustanovit zástupce. Nepostupoval-li takto, nelze jeho rozhodnutí považovat za řádně a účinně doručená, tj. za způsobilý exekuční titul. III. [3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Uvádí, že se krajský soud nepatřičně a bez bližšího zdůvodnění opírá o závěry usnesení civilního soudu, ačkoli problematika doručování dokumentů vydaných orgány veřejné správy do datových schránek je komplexně upravena na úrovni zákona. Z § 17 odst. 9, 11 a 12, § 17a a § 17b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“), ve spojení s § 8 odst. 3, § 17 odst. 3 a § 12 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o elektronických úkonech“) vyplývá jasné vodítko, jak vyhodnotit dopady zániku funkce statutárního orgánu na elektronické doručování písemností. K zneplatnění přístupových údajů osoby, která přestala být statutárním orgánem, dochází až na základě oznámení této skutečnosti novým statutárním orgánem, nikoliv ex lege. Až do tohoto zneplatnění je původní oprávněná osoba plně způsobilá přebírat jménem právnické osoby písemnosti. Stěžovatel byl povinen vycházet z toho, že v době doručování byla datová schránka žalobkyně zpřístupněna a blíže neidentifikovatelná oprávněná osoba se do ní prokazatelně přihlásila. Docházelo-li k řádnému doručení, nevznikly stěžovateli legitimně žádné pochybnosti o existenci oprávněné osoby a nepříslušelo mu, aby prověřoval, zda přihlašovaná osoba je oprávněnou osobou dle zákona. Samotná absence osoby oprávněné za právnickou osobu jednat neznamená, že by tato osoba nebyla způsobilá přebírat elektronicky doručované písemnosti. Jednání daňového subjektu v řízení a doručování daňovému subjektu jsou dvě samostatné otázky. Případné neustanovení zástupce daňovému subjektu pro jednání v daňovém řízení tedy nemá vliv na účinnost doručování tomuto subjektu. Na nejasnostech při doručování se nadto podílela sama žalobkyně, která nastalou situaci mohla a měla řešit. Její společník mohl jmenovat nového jednatele, což by žalobkyni umožnilo žádat o zneplatnění přístupu původního jednatele do datové schránky. Žalobkyně naopak ignorovala, že platná přístupová práva k její datové schránce má nejspíše osoba, která pro to již nesplňuje zákonné podmínky. Stěžovateli zánik funkce jednatele neoznámila a naopak se snažila jeho prostřednictvím dále v daňovém řízení jednat. Nepodnikla ani žádné jiné kroky k tomu, aby se domohla nápravy vzniklé situace v daňovém řízení (např. vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí, návrh na zastavení exekuce, námitka při placení daní). Tuto pasivitu krajský soud nezohlednil a místo toho zpochybnil zákonnost postupu stěžovatele a tím i stanovení předmětných daňových povinností. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. IV. [4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že stěžovatel měl již v roce 2010 pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat za žalobkyni, proto jí měl ustanovit zástupce. To učinil až v srpnu 2012. Celé dva roky tak nedbal na zachování jejích práv, odmítal její úkony a nyní tvrdí, že si celou situaci zavinila ona sama. Žalobkyně opakovaně vyzvala stěžovatele k opětovnému doručení rozhodnutí vydaných v tomto období poté, kdy již měla osobu, která za ni jednala. Bylo jí však sděleno, že rozhodnutí byla doručena platně. S rozsudkem krajského soudu se žalobkyně ztotožňuje a považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. [5] V doplnění vyjádření ze dne 29. 3. 2019 žalobkyně uvedla, že stěžovatel nahlížel do jejího rejstříkového spisu ve dnech 14. 11. 2008, 9. 7. 2010 a 23. 5. 2013. K tomu odkázala na žádosti a výzvy k součinnosti třetích osob vydané stěžovatelem. Tyto dle ní prokazují, že stěžovatel věděl o tom, že žalobkyně nemá jednatele nejpozději dnem 9. 7. 2010, přesto jí zástupce neustanovil a dále jí písemnosti doručoval do datové schránky, proti čemuž se nemohla účinně bránit. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Přestože v řízení o kasační stížnosti se k této otázce žádná ze stran výslovně nevyjádřila, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se úvodem vyjádřit k přípustnosti samotné žaloby proti exekučnímu příkazu. Žalobkyně totiž vůči posuzovaným exekučním příkazům neuplatnila žádný nástroj upravený v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), např. námitky dle § 159, ale podala proti nim přímo správní žalobu. Jak již konstatoval krajský soud, touto otázkou se v nedávné době zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V usnesení ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, potvrdil dosavadní přístup, tj. že: „Není-li nadále proti exekučnímu příkazu přípustné odvolání, lze podat žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. přímo proti němu, neboť zde není žádný řádný opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s., který by bylo předtím nezbytné v