8 As 368/2018 — Nejvyšší správní soud

8 As 368/2018- 40 - text 8 As 368/2018-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyň: a) S. M. a b) nezl. D. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 1, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 10. 2017, čj. MV-106979-3/SO-2017, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018, čj. 5 A 2/2018-56, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018, čj. 5 A 2/2018-56, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V záhlaví označeným rozhodnutím ministr vnitra (dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobkyň proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2017, čj. VS1459/835.3/22016, kterým nevyhověl žádosti žalobkyň o udělení státního občanství České republiky. Dospěl k závěru, že žalobkyně a) nesplňuje podmínku stanovenou v § 14 odst. 7 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o státním občanství“), neboť neprokázala výši a zdroje svých příjmu v celém rozhodném období posledních tří let před podáním žádosti. Žalobkyně a) sice předložila daňové přiznání svého otce a jeho čestné prohlášení, že zabezpečuje výživu a finanční zabezpečení celé její rodiny. Podle ministra z nich však neplyne jakýkoliv právní nárok žalobkyně a) na tyto příjmy, či doklad o tom, že příjmy jejího otce skutečně pokrývaly její životní náklady anebo byly jejím vlastním příjmem. Zákon o státním občanství sice nestanovuje žádnou konkrétní částku, které musí žadatel dosahovat, žalobkyně a) se však pokoušela správní orgány přesvědčit, že např. v roce 2014 byly z částky 94 280 Kč pokryty roční náklady na životní potřeby minimálně čtyř osob. Spolu s rozkladem sice doložila doklady o svých příjmech z dohod konaných mimo pracovní poměr, avšak ministr k nim s ohledem na koncentraci řízení nepřihlédl. Ministr se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že žalobkyně a) není ve společnosti dostatečně integrována. Funkce jednatelky ve společnosti MUSTANG KARGO, s.r.o., jí zanikla 28. 12. 2016 a není tudíž relevantní. V případě společnosti MUSTANG SERVIS, s.r.o., jsou zisky zcela zanedbatelné. Ačkoliv lze v případě žalobkyně a) seznat jistou míru sociální integrace, nedovršená integrace z pracovního hlediska je překážkou pro udělení občanství. S ohledem na zásadu jednotného občanství rodičů a nezletilých dětí nevyhověl správní orgán I. stupně ani žádosti žalobkyně b), která je dcerou žalobkyně a). Vzhledem k jejímu nízkému věku a naprosté závislosti na rodičích je její samostatná integrace do české společnosti vyloučena. K tvrzenému sportovnímu talentu a významu občanství pro její další kariéru ministr uvedl, že tato tvrzení nebyla podložena relevantními podklady. [2] Rozhodnutí ministra napadly žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). Tvrdily, že zákon nevymezuje konkrétní výši příjmu, kterého musí dosahovat. Nerozumí tomu, jaký právní titul by měly dokládat, jestliže se jedná o peníze poskytované otcem dceři, na čemž není nic nestandardního. Otec i žalobkyně a) tuto skutečnost potvrdili čestným prohlášením. Ani jeden správní orgán nepožadoval, aby žalobkyně prokázaly, že tyto prostředky pokryjí jejich životní náklady. Správní orgány požádaly pouze o prokázání příjmu, což navíc neukládá ani zákon. Pokud jde o posouzení integrace, důvodová zpráva k zákonu o státním občanství uvádí, že se rozlišuje integrace pracovní, sociální a rodinná, přičemž postačuje naplnění alespoň jednoho předpokladu. Ministr shledal pouze nenaplnění pracovní stránky integrace. Ani s tím však žalobkyně nesouhlasí, neboť zákon neváže míru pracovní integrace na výši zisků z podnikání či zaměstnání. Podle žalobkyň není podstatná výše zisků, ale délka pracovní integrace. Žalobkyně na území ČR pracuje již více než 7 let. Žalobkyně b) nesouhlasí také s tím, že ministr dovodil nedostatečnou míru integrace z jejího nízkého věku a faktu, že její rodiče jsou státními občany Kazachstánu. Ministr nezohlednil ani zprávy od sportovních oddílů. Podle žalobkyň správní orgány vybočily z mezí správního uvážení. Rozhodnutí ministra je dle žalobkyň přepjatě formalistické. Ministr se dále nevypořádal s námitkami obsaženými v rozkladu a s důkazním návrhem na výslech svědka. Ministr navíc zásadu jednotnosti státního občanství rodičů a dětí zohlednil pouze jako důvod pro neudělení občanství žalobkyni b), ale zcela pominul, že žalobkyně a) má syna, který má české státní občanství. Žalobkyně rovněž tvrdily, že, rozhodnutí ministra je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož jeho závěry nemají oporu v provedených důkazech. [3] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí ministra zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že doložené příjmy žalobkyň jsou nízké, nicméně k posouzení věci je podle něj nutné zjistit, jaké jsou konkrétní životní náklady žalobkyň a celková finanční situace otce žalobkyně a). Podle městského soudu tak správní orgány zjistily nedostatečně skutkový stav věci. Správní orgány rovněž nepřípustně absolutizovaly zásadu jednoty státních občanství, jelikož nezohlednily konkrétní skutkové okolnosti v rodině. Bratr žalobkyně b) [tedy syn žalobkyně a)] má české státní občanství, otec žalobkyně b) má občanství ukrajinské a všichni žijí ve společné domácnosti v České republice. S ohledem na rozmanitost státních občanství jednotlivých členů rodiny nelze uvedenou zásadu na věc mechanicky aplikovat. Městský soud dále dospěl k závěru, že správní orgány při posuzování věci nehodnotily rodinnou integraci žalobkyň a toliko konstatovaly, že žalobkyně a) zde má syna, který je českým občanem. Jako nesprávný vyhodnotil i závěr, že pro vyhodnocení integrace jako dostatečné je nutné, aby byl cizinec zcela integrován (pracovně, rodinně i sociálně). Takový závěr by např. vylučoval udělení státního občanství cizinci, který zde nemá rodinu, byť by byl jinak integrován pracovně i sociálně. Postačuje proto, pokud je cizinec plně integrován byť jen z jednoho z demonstrativně uvedených hledisek dle § 13 odst. 1 zákona o státním občanství. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž předně namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Městský soud v odůvodnění citoval § 14 odst. 7 zákona o státním občanství a konstatoval, že rozhodnutí ministra s ním není v souladu, ale neuvedl, s jakou částí citovaného ustanovení je rozhodnutí v rozporu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3717/14 ze dne 21. 7. 2015 nepředstavuje pouhé zmínění zákonného ustanovení řádné odůvodnění rozsudku. Městský soud neuvedl, v čem konkrétně byla výzva žalovaného k doložení příjmů v rozporu s daným ustanovením, případně jaké poučení v ní chybí. Požadavek městského soudu na obsah výzvy ve vztahu k výdajům žalobkyň z daného ustanovení nevyplývá, neboť se týká pouze příjmů. Takový požadavek nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu. [5] Ve vztahu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a nedostatečnému odůvodnění výzvy k odstranění vad stěžovatel tvrdí, že splnil podmínky § 14 odst. 7 zákona o státním občanství. Výzva byla dostatečným a řádným způsobem odůvodněna. Shledal, že doložené doklady jsou nedostatečné, a proto žalobkyně vyzval k odstranění vad, což i městský soud shledal jako legitimní postup. Stěžovatel žalobkyni a) poučil, že z předložených dokladů nejsou patrné příjmy, z nichž hradila své životní náklady a součástí výzvy je i odkaz na § 14 odst. 7 zákona. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010-214, dle kterého poučovací povinnost nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl dělat, aby dosáhl úspěchu, ale pouze pomoc k tomu, aby mohl dát zákonným způsobem najevo, co hodlá v řízení učinit. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení zahájené návrhem, leží i podle judikatury Nejvyššího správního soudu důkazní břemeno na žalobkyních. Správní orgány nemohly předjímat veškeré způsoby, kterými mohla žalobkyně a) prokazovat své příjmy a jejich transparentnost. [6] Ze spisu plyne, že žalobkyně a) dosahovala velmi nízkých příjmů pod úrovní tehdejší minimální mzdy (byť těchto příjmů fakticky dosahoval její otec). V daném případě je tak irelevantní otázka posouzení výdajů žalobkyně a), neboť neměla ani příjem, který by dosahoval zákonem stanovené minimální výše. Takový příjem již z logiky věci nemůže být dostatečný pro zajištění potřeb její rodiny. V této souvislosti odkázal stěžovatel na výši životního minima, které pro žalobkyně v součtu činilo 5 280 Kč. Včetně otce žalobkyně a), který obživu zajišťoval, se jedná o čás