1 As 52/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 52/2020- 36 - text pokračování 1 As 52/2020 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy a v právní věci žalobce: Český olympijský výbor, se sídlem Benešovská 1925/6, Praha 10, zastoupený JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v předběžném šetření vedeném žalovaným pod sp. zn. ÚOHS-P0231/2019/DP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, č. j. 29 A 157/2019 – 74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný vyzval žalobce v rámci předběžného šetření vedeného pod sp. zn. ÚOHSP0231/2019/DP dle § 20 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZOHS“) ve spojení s § 21e téhož zákona, k poskytnutí blíže specifikovaných obchodních záznamů. Předběžné šetření žalovaný zahájil na základě podnětu doručeného dne 19. 6. 2019, který se týkal možného zneužití dominantního postavení žalobcem a Mezinárodním olympijským výborem. Toho se měl žalobce dopustit nepřiměřeným omezováním reklamních a marketingových práv sportovců a dalších osob účastnících se olympijských her prostřednictvím použití pravidla 40, prováděcího ustanovení 3 Olympijské charty a dalších výkladových ustanovení přijatých žalobcem a Mezinárodním olympijským výborem. [2] Žalobce se podanou žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal vyslovení nezákonnosti tohoto postupu a uložení povinnosti zdržet se dalšího nezákonného zásahu, neboť žalovaný požadoval rozsáhlou dokumentaci, aniž by vznesl jakýkoliv zákonný titul k tomu ho opravňující, a zároveň zasahoval do autonomie žalobce, která je mu vymezena zákonem [konkrétně § 3 zákona č. 60/2000 Sb., o ochraně olympijských symbolik (dále jen „zákon o ochraně olympijských symbolik)]. [3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. V napadeném rozsudku shledal, že působnost žalovaného se vztahuje i na žalobce [tj. že žalobce je soutěžitelem ve smyslu § 2 odst. 1 ZOHS; při tomto závěru odkázal i na obdobné rozhodnutí Spolkového kartelového úřadu (Bundeskartellamt) ve vztahu k Německému olympijskému sportovnímu svazu a Mezinárodnímu olympijskému výboru], a že jeho postup při vyžádání dokumentů se pohyboval v mezích ZOHS a příslušné judikatury Nejvyššího správního soudu. K tomu krajský soud dodal, že s ohledem na fázi šetření byl jeho předmět vymezen dostatečně, pojem „obchodní záznamy“ zahrnuje jakékoliv podklady, které mohou být relevantní pro objasnění předmětu řízení, požadavek na předložení i několik let starých dokumentů byl proporcionální a délka předběžného šetření spolu s lhůtami stanovenými pro poskytnutí dokumentů byla v souladu se zákonem. Z hlediska postupu žalovaného pak nemá vliv ani to, že Mezinárodní olympijský výbor se sídlem ve švýcarském Lausanne podléhá toliko švýcarské jurisdikci. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností pro nesprávné posouzení právní otázky dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel rozporuje dva závěry krajského soudu. Argumentuje, že není soutěžitelem ve smyslu § 2 odst. 1 ZOHS a že byl nezákonně zkrácen na svých právech rozsahem požadovaných dokumentů. [6] Soutěžitelem není, neboť jedná pouze v rámci působnosti svěřené mu zákonem o ochraně olympijských symbolik, Olympijskou chartou a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 16. 10. 2014. Práva k olympijskému vlastnictví jsou zcela výlučně v jeho dispozici, přičemž pouze on určuje podmínky přístupu k nim a jejich využití. Na základě toho dovozuje, že se na něj nevztahuje působnost žalovaného, a není mu ani zřejmé, jak by se mohl dopustit porušení ZOHS a v čem spočívá podezření. Zároveň namítá i nepřípustnost odkazu na rozhodnutí Spolkového kartelového úřadu (Bundeskartellamt) v napadeném rozsudku. [7] Dále se stěžovatel domnívá, že z výzev žalovaného nevyplývá žádný zákonný důvod pro poskytnutí takto rozsáhlé dokumentace a že požadované dokumenty nelze podřadit pod pojem „obchodní záznamy“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 231/2015 – 64, uvádí, že požadovaný rozsah dokumentů byl nepřiměřený (dokumenty byly požadovány za několik let zpětně, rozsah lze označit za enormní, některé dokumenty by bylo možné poskytnout jen se souhlasem třetích osob a některé dokumenty jsou právními předpisy). Mimo to se některé dokumenty vztahují k Mezinárodnímu olympijskému výboru, který s ohledem na své sídlo ve švýcarském Lausanne podléhá švýcarské jurisdikci, a nikoliv pod pravomoc žalovaného. [8] Závěrem uvádí, že účelem předběžného šetření není shromažďování veškerých podkladů pro konečné posouzení otázky, zda došlo ke spáchání soutěžního deliktu a navazujících otázek. I z toho důvodu tedy žalovaný nemůže požadovat takový rozsah dokumentů. Předběžné šetření nemá nahrazovat správní řízení o deliktu, kde jsou již účastníkovi řízení přiznána určitá práva navazující na právo na spravedlivý proces. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti zcela přehlíží závěry krajského soudu a pouze opakuje svoji žalobní argumentaci, aniž by uvedl, v čem shledává nesprávné právní posouzení věci. V případě první kasační námitky se pak žalovaný ztotožňuje s napadeným rozsudkem a uvádí, že určení působnosti stěžovatele zákonem o ochraně olympijských symbolik ještě neznamená, že by byl vyňat z působnosti ZOHS. Jeho vliv na hospodářskou soutěž vyplývá i přímo z argumentace samotného stěžovatele. Nadto by byl závěr o zmocnění k libovolnému nakládání s olympijským vlastnictvím absurdní. K užití odkazu na rozhodnutí zahraničního správního orgánu v napadeném rozhodnutí uvádí, že byl použit pouze nad rámec argumentace a jedná se o přípustný a užívaný způsob právní argumentace. [10] K druhé kasační námitce pak žalovaný uvádí, že jeho postup se pohyboval v mezích zákona, pročež odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a napadený rozsudek. V této fázi šetření nejsou na specifikaci, v čem žalovaný spatřuje porušení ZOHS, kladeny stejné požadavky jako v rámci správního řízení. Následně žalovaný vykresluje analogii s šetřením na místě v obchodních prostorách a konstatuje, že není možné, aby v této fázi šetření své podezření vymezoval zcela přesně, neboť jeho bližší zjišťování je právě až předmětem šetření. [11] Za proporcionální pak žalovaný považuje i rozsah požadovaných dokumentů. Výzvy byly směřované na poměrně úzký okruh informací, jejichž poskytnutí nebylo objektivně pro stěžovatele náročné ani složité a nemůže tak jít o enormní rozsah. Stejný závěr zastává i u lhůt stanovených pro poskytnutí (po zohlednění jejich prodloužení v celkové délce přibližně 7 týdnů). Za mylný považuje i názor stěžovatele o tom, že nelze požadovat dokumenty vztahující se k Mezinárodnímu olympijskému výboru z důvodu jeho sídla v zahraničí. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [13] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 1. K námitce, že stěžovatel není soutěžitelem [14] V případě první námitky, že stěžovatel není soutěžitelem a tedy nespadá pod působnost ZOHS a žalovaného, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu a žalovaného. [15] Soutěžitelem je podle § 2 odst. 1 ZOHS fyzická a právnická osoba, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. [16] Pojem „soutěžitel“ zároveň odpovídá pojmu „podnik“ v čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie (k tomu srov. odst. 138 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351 a judikaturu tam citovanou). Pro vymezení tohoto pojmu je tak relevantní i evropská právní úprava a judikatura Soudního dvora Evropské unie. V jejím po