3 Ads 291/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 291/2020- 31 - text 3 Ads 291/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. J. Č., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 2 Ad 42/2015 – 74, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 2 Ad 42/2015 – 74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, č. j. X (dále také jen „rozhodnutí žalované o námitkách“), kterým byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2015, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání tzv. dorovnávacího přídavku k jeho starobnímu důchodu za období od 18. 1. 2009. [2] Žalobci byl přiznán starobní důchod ode dne 18. 1. 2009. Rozhodnutím žalované mu byl dále přiznán dorovnávací přídavek dle § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 274/2013 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a to od 1. 12. 2013. Žalobce však požadoval přiznání dorovnávacího přídavku již od 18. 1. 2009, tedy ode dne přiznání starobního důchodu, až do 30. 11. 2013 (tedy do dne předcházejícího dni, od kterého byl žalobci tento příspěvek žalovanou přiznán). Této žádosti žalobce žalovaná výše označenými rozhodnutími nevyhověla, právě otázka nároku žalobce na dorovnávací přídavek za období od 18. 1. 2009 do 30. 11. 2013 je předmětem sporu mezi účastníky. Jádrem argumentace žalované bylo, že do 1. 12. 2013 neexistoval žádný právní předpis, dle kterého by mohla poskytnout kompenzaci osobám, jejichž slovenský důchod, přiznaný a vyplácený slovenským nositelem pojištění v souladu s čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (publ. pod č. 228/1993 Sb.) za doby pojištění získané v ČSFR před 1. 1. 1993, je nižší, než by byl důchod stanovený za tyto doby podle českých právních předpisů. S přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu byly české a slovenské důchody dorovnávány jen na základě výkladových stanovisek Ministerstva práce a sociálních věcí, ale jen v případech, ve kterých byl důchod přiznán před vstupem ČR do EU (tj. před 1. 5. 2004). Po přijetí zákona č. 274/2013 Sb., kterým byl novelizován výše zmiňovaný § 106a zákona o důchodovém pojištění, jsou podmínky nároku na dorovnávací přídavek upraveny na zákonné úrovni, a to s účinností od 1. 12. 2013. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 274/2013 Sb. vzniká nárok na dorovnávací přídavek nejdříve dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byly podmínky stanovené pro vznik nároku splněny před tímto dnem. Žalobci tak nebylo možné přiznat dorovnávací přídavek již od 18. 1. 2009. [3] Žalobce v žalobě především namítal, že postup žalované je v rozporu s ústavním principem rovnosti a že žalovaná by měla přiznat dorovnání na základě judikatury Ústavního soudu. Městský soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 2 Ad 42/2015 – 74, zrušil rozhodnutí žalované o námitkách a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Předně obsáhle shrnul judikaturní vývoj ve věci slovenských důchodů, zahrnující především nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12 (N 24/64 SbNU 237; dále také jen „nález Pl. ÚS 5/12“) a jemu předcházející rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 6. 2011, C-399/09, X proti České správě sociálního zabezpečení (dále též jen „rozhodnutí SDEU ve věci X“), jakož i související judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce (městský soud citoval zejména z rozsudků ze dne 25. 8. 2011, č. j. 3 Ads 130/2008 – 204, a ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 Ads 175/2015 – 23). [4] Příslušnou judikaturu městský soud vyložil tak, že „důsledkem ochrany před diskriminací je poskytnutí ochrany diskriminovaným, nikoli zánik nároku zvýhodněným“. Poté městský soud konstatoval, že neshledal nepřekonatelný rozpor mezi judikaturou Ústavního soudu a rozhodnutím SDEU ve věci X, proto věc nepředložil SDEU jako předběžnou otázku. Změna zákona o důchodovém pojištění (novela č. 274/2013 Sb.) konstituovala ve shodě s vzájemně se doplňujícími názory Ústavního soudu i SDEU nárok na dorovnávací přídavek. Městský soud uzavřel, že v souladu s nálezem Pl. ÚS 5/12 žalobci náležel dorovnávací přídavek i před účinností zmíněné novely, tedy již od 18. 1. 2009. Rozhodnutí žalované proto shledal nezákonným pro rozpor s citovaným nálezem Ústavního soudu a závěrem dodal, že pokud žalobci vznikl nárok na dorovnávací přídavek za dobu od 1. 12. 2013, „lze více než předpokládat, že dorovnávací příspěvek bude činit kladnou hodnotu i před účinností novely č. 274/2013 Sb.“. [5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, jež podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka současně s podáním kasační stížnosti rovněž požádala, aby jí byl přiznán odkladný účinek. [6] Nejprve namítá, že právní názor městského soudu je v rozporu s právní úpravou i s již výše zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 175/2015 – 23, který byl vydán v obdobné věci. Stěžovatelka poukazuje na zákonnou úpravu, podle níž lze dorovnávací přídavek žalobci přiznat až od účinnosti zákona č. 274/2013 Sb., tedy od 1. 12. 2013. Cituje z rozsudku č. j. 6 Ads 175/2015 – 23, a poté konstatuje, že Nejvyšší správní soud v něm nepřisvědčil tvrzení tehdejší žalobkyně, že jí náleží „dorovnání“ s odkazem na dřívější judikaturu Ústavního soudu. Nelze totiž ignorovat snahu zákonodárce komplexně vyřešit problematiku česko-slovenských důchodů, jež se odrazila v novelizovaném § 106a zákona o důchodovém pojištění (od 1. prosince 2013). Zákon č. 274/2013 Sb. započal ve vývoji této otázky novou kapitolu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že ústavně zaručená práva tehdejší žalobkyně nebyla porušena a současná právní úprava dorovnávacího přídavku respektuje judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka má za to, že rozsudek č. j. 6 Ads 175/2015 – 23, je i přes určité skutkové odlišnosti aplikovatelný i na nyní projednávaný případ. [7] Stěžovatelka se dále vymezuje proti závěru městského soudu, že mezi judikaturou Ústavního soudu a SDEU není „nepřekonatelný rozpor“. Odkazuje na rozhodnutí SDEU ve věci X, ve kterém se SDEU jednoznačně vyjádřil tak, že judikatura Ústavního soudu zakládá přímou i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti. Ústavní soud posléze svoje stanovisko neupravil, naopak označil uvedený rozsudek SDEU za akt ultra vires ze strany orgánu EU. Městský soud se tak přiklonil k právnímu názoru Ústavního soudu, který upřednostnil před závěry SDEU. Výklad městského soudu je v rozporu s rozhodnutím SDEU ve věci X. Toto rozhodnutí nelze interpretovat tak, že osobám, jež nemají nárok na dorovnávací přídavek za dobu před 1. 12. 2013, tento nárok vzniká podle judikatury Ústavního soudu. Pokud měl městský soud za to, že dorovnání náleží před 1. 12. 2013 toliko českým státním občanům, aplikoval by tím diskriminační kritérium navzdory rozhodnutí SDEU. Jestliže měl naopak na mysli, že dorovnávací přídavek náleží i před uvedeným datem všem osobám splňujícím podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění (ve znění po novele č. 274/2013 Sb.), rozhodl v rozporu s dikcí zákona a v podstatě i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na níž se přitom v napadeném rozsudku odvolával. Stěžovatelka v tomto směru uzavírá, že zákonodárce v přechodném ustanovení zákona č. 274/2013 Sb. stanovil, že dorovnávací přídavek nelze přiznat za dobu před nabytím jeho účinnosti. Doposud přiznané dávky zůstaly zachovány, avšak již nebylo možné zpětně přiznat dávky nové. Stěžovatelka nezastírá, že hlavní příčinou zvoleného postupu byly rozpočtové důvody a dále odkazuje na řadu obdobných řešení v důchodových věcech. Nejde tedy o překvapivý či ojedinělý přístup zákonodárce. [8] V kasační stížnosti stěžovatelka dále upozorňuje na to, že dorovnávací přídavek není součást starobního důchodu, ale samostatná dávka důchodového pojištění. Tento přídavek nebyl žalobci upřen, avšak byl mu přiznán (tak jako jiným osobám, na něž se vztahuje zákon č. 274/2013 Sb.) až od 1. 12. 2013. Dorovnávací přídavek se nepřiznává automaticky, ale pouze na žádost. Tak tomu bylo i před účinností uvedené novely, kdy se postupovalo podle speciálního výkladového pravidla MPSV. To však již bylo zrušeno a v současnosti jej nelze aplikovat, a to ani ad hoc v ojedinělých případech. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 130/2008 – 204. Ačkoli městský soud tento rozsudek rovněž citoval, blíže se danou otázkou nezabýval, tudíž není zřejmé, jak má vlastně stěžovatelka dále postupovat. Městský soud