4 As 267/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 267/2019- 35 - text 4 As 267/2019 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Jihočeské matky, z.s., se sídlem Karla Buriana 1288/3, České Budějovice, zast. Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, se sídlem Tyršova 521, Tábor, proti žalovanému: Státní úřad pro jadernou bezpečnost, se sídlem Senovážné náměstí 9, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 25. 4. 2017, č. j. SÚJB/PrO/7610/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019, č. j. 3 A 106/2017 - 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Předsedkyně žalovaného rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017, č. j. SÚJB/PrO/7610/2017, zamítla rozklad a potvrdila usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. SÚJB/OSKŘaE/2243/2017, kterým žalovaný rozhodl, že žalobce není účastníkem správního řízení o udělení povolení pro provoz jaderného zařízení, konkrétně 2. výrobního bloku jaderné elektrárny Dukovany, a že není účastníkem správního řízení o schválení dokumentace pro povolovanou činnost ve smyslu § 24 odst. 3 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, stanovující limity a podmínky bezpečného provozu A004a, revize č. 4 pro 2. druhý blok jaderné elektrárny Dukovany. [2] Předsedkyně žalovaného konstatovala, že se žalobce domáhal účasti ve správním řízení, jehož jediným účastníkem je podle § 24 odst. 3 atomového zákona žadatelka ČEZ a. s. Odmítla přitom výklad, podle kterého žalobci svědčí účastenství na základě § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, případně na základě Aarhuské úmluvy publikované pod č. 124/2004 Sb. m. s., popř. na základě směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“). Podle předsedkyně žalovaného Aarhuská úmluva není v českém prostředí přímo aplikovatelná. Směrnice EIA byla řádně implementována, a proto se její přímé aplikace nelze dovolávat. Předsedkyně žalovaného konstatovala, že EIA upravuje procesy probíhající před realizací samotných záměrů. Při takovém posuzování mají spolky skutečně postavení dotčené veřejnosti. Nicméně takový závěr nelze učinit v nyní projednávané věci. Podle předsedkyně žalovaného musí být provozovatel jaderného zařízení držitelem desítek různých povolení a povolení k provozu jaderného zařízení je jen jedním z nich. Není tedy pravdou, že by řízení o povolení provozu jaderného zařízení bylo jediným správním řízením, resp. že by rozhodnutí z něj vzešlé samostatně postačovalo k provozu jaderného zařízení. Je proto lichá argumentace žalobce, že je dána přímá aplikovatelnost Aarhuské úmluvy, neboť existuje jen jedno řízení k povolení provozu, a proto má být připuštěna účast žalobce v daném řízení. Účastenství žalobce nezakládá ani zákon o ochraně přírody a krajiny, který účastenství váže na řízení navazující na posuzování vlivů na životní prostředí, což nebylo naplněno. Dále předsedkyně žalovaného uvedla, že samotné omezení doby platnosti povolení ještě neznamená, že v souvislosti s vydáním nového povolení dochází k reálnému zásahu do přírody a krajiny. Opakované povolování má za účel primárně provést regulatorní hodnocení stavu vykonávané činnosti, přičemž fakticky nemusí vůbec dojít k technickým změnám na zařízení, ani k dopadům do práv jiných osob. [3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. 3 A 106/2017 - 30, žalobu proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného zamítl. Poukázal, že nyní projednávaná věc se liší od věci projednávané v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006 - 100. Upozornil, že předmětné řízení podle atomového zákona je v dané věci skutečně jediné a bez přistoupení dalších okolností by bylo namístě připustit účastenství žalobce. Klíčová je nicméně skutečnost, že předmětem řízení je prodloužení platnosti povolení provozu již existujícího zařízení. Podle soudu prodloužení povolení k provozu nemůže představovat zásah, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Prodloužení provozu totiž na rozdíl od jeho rozšíření či změny nemůže mít pozitivní ani negativní vliv na životní prostředí. Soud v dané souvislosti upozornil, že předmětem posouzení v daném řízení bylo toliko to, zda bude další provoz bezpečný, a nikoliv to, zda dojde k ohrožení životního prostředí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní namítl, že v projednávaném případě bylo na místě přímo aplikovat Aarhuskou úmluvu, neboť v případě prodloužení povolení provozu jaderného zařízení se jedná o jediné řízení, které je v dané věci vedeno. Zabezpečení bezpečného provozu je zásadní i z hlediska zájmu na ochraně přírody a krajiny a bez účasti dotčené veřejnosti není možné ověřit, zda je skutečně jaderné zařízení provozováno dlouhodobě ve stejném a bezpečném stavu. Vliv jaderné elektrárny na přírodu a krajinu není konstantní, ale může se v čase vyvíjet k lepšímu i horšímu a právě díky účasti dotčené veřejnosti mohou být dané otázky řádně posouzeny, neboť prodloužení povolení k provozu nesmí být jen toliko formálním aktem. Žalobce Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhl, aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že úprava účastenství v atomovém zákoně je ve vztahu k zákonu o ochraně přírody a krajiny speciální. Současně uvedl, že povolovanou činnost nelze vnímat izolovaně, ale naopak je nutné brát zřetel na to, že se jedná o opakované povolení téže činnosti po uplynutí doby platnosti předchozího povolení. Skutečnost, že bylo v nyní projednávané věci vedeno jediné řízení, je dáno časovým aspektem, neboť nelze tvrdit, že by tomuto řízení nepředcházela řízení jiná, resp. že by nenavazovala na jiná řízení. Žadatelka v průběhu posledních deseti let musela žádat o řadu jiných oprávnění, aby byla schopna jaderné zařízení využívat. V nyní projednávané věci přitom žalovaný vycházel z existujícího faktického a právního stavu, neboť požadavky, které musí žadatelka pro vydání opakovaného povolení splnit, už plní řadu let. Předmět řízení je tudíž velmi omezený. Při opakovaném povolování provozu se nemění míra zásahu do životního prostředí, neboť ta zůstává na původní úrovni, a to na rozdíl od prvního uvedení do provozu. Proto rozhodování bez účasti dotčené veřejnosti považuje žalovaný za legitimní a zákonné. Podle žalovaného současně není dána jasná souvislost mezi bezpečností jaderného zařízení a stavem životního prostředí, a proto nelze na základě této neurčité souvislosti dovozovat účastenství stěžovatele. Pokračující činnost jen tím, že se jedná o lidskou činnost, nemůže bez dalšího přinášet relevantní a odlišné dopady na životní prostředí, a to na rozdíl od situace, kdy je povolován záměr nový. Žalovaný proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl. III. Posouzení kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [7] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. [8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud uvádí, že obdobnou právní i skutkovou otázkou se již dříve zabýval v rozsudku ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2 As 9/2011 - 154, přičemž v nyní projednávané věci neshledal důvodu se od svých dřívějších závěrů odchýlit. Současně Nejvyšší správní soud doplňuje, že jakkoliv v uvedeném rozsudku vycházel z § 14 dřívějšího zákona č. 18/1997 Sb., tak vzhledem k tomu, že i současný atomový zákon v § 24 odst. 3 obsahuje totožné pravidlo stanovující, že účastníkem předmětného řízení je toliko žadatel, jsou závěry vztahující se k dřívější právní úpravě platné i v nyní projednávané věci. [10] Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku konstatoval, že „nově d