4 As 301/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 301/2019- 52 - text 4 As 301/2019 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: VISCOFAN CZ s.r.o., se sídlem Průmyslová 377/2, České Budějovice, zast. JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem, se sídlem Klavíkova 18, České Budějovice, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2018, č. j. SVS/2018/108853-G, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2019, č. j. 51 A 43/2018 – 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Františka Smejkala, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 27. 7. 2018, č. j. SVS/2018/090094-C (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), stanovila žalobkyni povinnost uhradit částku v celkové výši 80.000 Kč jako náhradu nákladů veterinární kontroly spojených s vydáním veterinárního osvědčení k vývozu zvířat nebo živočišných produktů do třetí země dle § 38b odst. 1 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči (veterinární zákon), a § 75 odst. 6 téhož zákona, ve spojení s § 2 vyhlášky č. 389/2017 Sb., o stanovení výše paušálních částek nákladů veterinárních kontrol spojených s dovozem nebo vývozem, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „vyhláška“). Výše paušální částky nákladů veterinární kontroly spojených s vydáním veterinárního osvědčení k vývozu zvířat nebo živočišných produktů totiž činila 500 Kč na jednoho inspektora za každou započatou hodinu výkonu veterinární kontroly a šlo celkem o 160 osvědčení k vývozu umělých kolagenových střívek. [2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. O odvolání rozhodla žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalované k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 51 A 43/2018 – 46 (dále jen „napadený rozsudek“). [4] Krajský soud nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že předmětná veterinární kontrola, ve skutečnosti není kontrolou, ale pouze administrativním úkonem. Podle krajského soudu se jedná o zvláštní druh kontroly, který veterinární zákon výslovně upravuje. V rámci této kontroly je ověřováno splnění podmínek pro vývoz zboží do třetích zemí. Skutečnost, že odborné prohlídce není podroben každý jeden vzorek živočišných produktů vyvážených žalobkyní, není relevantní pro určení toho, zda je či není prováděna veterinární kontrola. Za splnění podmínek pro vydání osvědčení je odpovědný veterinární lékař. Úkony, jimiž správní orgán zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro vydání osvědčení, představují činnost vykonávanou v rámci veterinární kontroly, s jejíž realizací jsou spojeny náklady, které je vývozce na základě § 75 odst. 6 veterinárního zákona povinen uhradit. [5] Nedůvodnou shledal krajský soud námitku žalobkyně o nesprávném určení výše uložené náhrady. Uvedl, že veterinární kontrola je prováděna vždy individuálně ve vztahu ke konkrétním dokladům, podmiňujícím vývoz do třetí země dle vývozních podmínek této země. Každá takto realizovaná kontrola je jedinečná a představuje samostatný proces odlišný od každé jiné kontroly prováděné ve vztahu ke zboží exportovanému do jiné cílové země. Počet osvědčení vydaných v rámci jedné hodiny není podstatný, výše paušální náhrady nákladů v částce 500 Kč se vztahuje ke každé veterinární kontrole prováděné k jednotlivým osvědčením zvlášť a podstatná je pouze délka jedné kontroly. [6] Krajský soud neshledal ani žalobkyní namítaný rozpor v postupu správních orgánů s čl. 27 odst. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004 ze dne 29. dubna 2004 o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat (dále jen „nařízení“), dle něhož v případě provádění několika kontrol současně uloží správní orgán jeden poplatek. Krajský soud dovodil, že kontroly prováděné inspektory pro účely vydání veterinárního osvědčení pro vývoz zboží do třetích zemí nejsou prováděny současně, nýbrž každá kontrola týkající se konkrétní zásilky zboží do konkrétní třetí země je vykonávána zvlášť. [7] Krajský soud však dospěl k závěru, že § 2 vyhlášky, na jehož základě správní orgán prvního stupně uložil náhradu nákladů veterinární kontroly, nereflektuje kritéria pro stanovení výše poplatků, představující náklady kontroly, zakotvená v čl. 27 odst. 5 nařízení. Na základě těchto kritérií byly členské státy povinny určit výši částky nákladů veterinární kontroly spojených s vydáním osvědčení, a to buď prostřednictvím určitého zákonného rozmezí, nebo na základě správního uvážení, kterým by byla určena konkrétní částka náhrady nákladů rovněž však na základě zohlednění kritérií stanovených nařízením. Nařízení jsou sice obecně bezprostředně účinná, v tomto konkrétním nařízení je však zakotveno oprávnění členských států stanovovat poplatky pokrývající náklady vzniklé v souvislosti s úředními kontrolami a je vyžadováno přijetí vnitrostátního opatření, kterým bude závazně určen způsob výpočtu těchto poplatků. Vyhláška v § 2 stanovuje výši částky nákladů veterinárních kontrol spojených s dovozem nebo vývozem zcela paušálně vždy částkou 500 Kč bez zohlednění kritérií uvedených v čl. 27 odst. 5 nařízení. Taková vnitrostátní úprava je rozporná s unijním právem, a napadené rozhodnutí z ní vycházející je tudíž protiprávní. Krajský soud z uvedeného důvodu rozhodnutí žalované i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. [8] Proti napadenému rozsudku se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brání kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud vyložil předmětná ustanovení vyhlášky a nařízení v rozporu s principy, na kterých stojí fungování Evropské unie. Krajský soud zcela pominul, že nařízení definuje v čl. 27 dva druhy poplatků, poplatky tzv. nepovinné (čl. 27 odst. 1) a povinné (čl. 27 odst. 2) a pouze u těch povinných reguluje Evropská unie jejich výši a stanovuje kritéria uvedená v čl. 27 odst. 5 nařízení. Poplatky v předmětné věci nepatří podle stěžovatelky mezi povinné poplatky. Nařízení se dotýká § 2 vyhlášky pouze okrajově, jelikož obecně deklaruje možnost členských států vybírat poplatky, které pokryjí náklady vzniklé v souvislosti s úředními kontrolami. [10] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti vznáší námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Má za to, že krajský soud řádně neodůvodnil své závěry o protiprávnosti vyhlášky. Dle stěžovatelky článek 27 odst. 5 nařízení obsahuje kritéria stanovená pro členské státy, která mají být aplikována při tvorbě vnitrostátních opatření. Nařízení nevyžaduje, aby bylo dále jakkoliv prováděno ve vnitrostátní legislativě. [11] Stěžovatelka další kasační námitkou zdůrazňuje dopad zpochybnění zavedené praxe kontrolních orgánů při ukládání náhrad nákladů, kterými jsou dle stěžovatelky i další kontrolní a dozorové orgány v resortu Ministerstva zemědělství. [12] Závěrem stěžovatelka upozorňuje na několikastupňové posuzování slučitelnosti návrhu předpisu se zákonem, a to včetně předpisů Evropské unie. Použitá vyhláška tak je plně v souladu s právem Evropské unie a žalobkyni nebyla způsobena žádná újma, jelikož náhrada nákladů byla stanovena v souladu s obecně závaznými právními předpisy. IV. [13] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že sama stěžovatelka si patrně byla vědoma nevhodnosti výše paušální částky náhrady nákladů kontrolní činnosti v § 2 vyhlášky, jak plyne i z odůvodnění její novely účinné od 1. 1. 2019 provedené vyhláškou č. 277/2018 Sb. V tomto odůvodnění jsou kolagenní střeva uvedena jako typický příklad produktu, pro který je paušální náhrada nákladů ve výši 500 Kč nevhodná. V rámci hodnocení regulace (RIA) bylo také uvedeno, že tato částka vývozce neúměrně zatěžuje, pokud vyváží velké množství zásilek stejného typu. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky. V. [14] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti. Kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnu