4 As 95/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 95/2020- 54 - text 4 As 95/2020 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. K. K., zast. JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 234043/VP-27/OP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 Ad 16/2018 – 73, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl námitky žalobce proti rozhodnutí vedoucí 2. dávkového oddělení odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 551008/6879/510-21 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci ode dne 1. 1. 2018 podle nařízení vlády č. 343/2017 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2018 (dále jen „nařízení vlády o zvýšení důchodů“), ve spojení s § 137 a § 142 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, zvýšen výsluhový příspěvek o 1,75 % (tj. o 373 Kč měsíčně), na celkovou částku 21.673 Kč měsíčně. [2] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že nelze zvýšit výsluhový příspěvek žalobce od 1. 1. 2018 o 3,5 % tak, jak byly od téhož data zvýšeny důchody z důchodového pojištění. Zákon o vojácích z povolání v § 137 jednoznačně stanoví, že výsluhový příspěvek se zvyšuje o polovinu procentního zvýšení důchodů, což k 1. 1. 2018 činilo 1,75 %. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl, že žalovaný nesprávně aplikoval nařízení vlády o zvýšení důchodů, když byl žalobci zvýšen důchod – výsluhový příspěvek pouze o 1,75 %, přičemž uvedené nařízení předpokládá zvýšení o 3,5 %. Takový postup žalovaného zakládá diskriminaci pojištěnců – příslušníků ozbrojených sil, a je tedy porušením čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, které se vztahuje na veškeré předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, tedy i na řízení ve věcech důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil podle hlavy šesté zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. [4] Protože žádost o výsluhový příspěvek je žádostí vojáka z povolání o dávku důchodového pojištění podle § 110 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je řízení o ní řízením ve věcech důchodového pojištění podle § 81 odst. 2 tohoto zákona. Žalobce odmítl tvrzení, že výsluhový příspěvek není důchod z důchodového pojištění, přičemž odkazoval na § 39 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalobce dále vyslovil nesouhlas s tím, že řízení ve věcech výsluhových příspěvků není osvobozeno od soudních poplatků. Nesouhlasil ani s tím, že je místně a věcně příslušný k řízení Městský soud v Praze. [5] Žalobce dále upozornil na § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění, a řízení dle § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání. Uvedl, že podle zákona o důchodovém pojištění, ve znění podle zákona č. 160/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém pojištění, je výsluhový příspěvek považován za invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Ustanovení § 137 zákona o vojácích z povolání je dle žalobce v rozporu s čl. 30 a s čl. 1 Listiny základních práv a svobod a též s bodem 5 nařízení č. 883/2004, pročež navrhl podání návrhu na jeho zrušení k Ústavnímu soudu. [6] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění a v této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2010, č. j. 3 Ads 121/2009 - 116. Mechanismus jeho navyšování je speciálně upraven zákonem o vojácích z povolání, konkrétně v § 137 tohoto zákona, podle kterého se výsluhový příspěvek navyšuje toliko o polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění. Správní orgány obou stupňů tedy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže v rozhodném období zvýšily žalobci výsluhový příspěvek o 1,75 %. [7] K žalobcem namítanému porušení nařízení č. 883/2004 soud konstatoval, že žalobce ničím nedoložil, ba ani netvrdil, že by byl osobou migrující mezi členskými státy EU, pročež nespadá do osobního rozsahu tohoto nařízení, které nadto ani na výsluhový příspěvek nedopadá, neboť se v posuzovaném případě nejedná o dávku sociálního zabezpečení spadající do věcné působnosti této normy. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností. Nesouhlasil se závěrem městského soudu, že výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění, a městskému soudu vytknul, že rozhodoval v rozporu s nařízením vlády o zvýšení důchodů v roce 2018. S ohledem na to, že stěžovatel považoval výsluhový příspěvek za dávku důchodového pojištění, namítal nepříslušnost a nesprávné obsazení městského soudu a vyjádřil přesvědčení, že měl být osvobozen od soudních poplatků z důvodů dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o soudních poplatcích. V této souvislosti stěžovatel namítl nejednotnost judikatury Nejvyššího správního soudu při posouzení otázky charakteru výsluhového příspěvku, pročež požádal o sjednocení výkladu. [9] Stěžovatel podpořil svůj názor stran charakteru výsluhového příspěvku jakožto dávky důchodového pojištění rozsáhlou argumentací. Předně namítl, že řízení ve věcech důchodového pojištění podle hlavy šesté a hlavy druhé zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení nepřipouštějí nerovné zacházení v řízení o dávkách důchodového pojištění. Z toho důvodu je postup odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany (dále též „OSZ MO“) porušením základního principu rovného zacházení podle různých vnitrostátních právních předpisů a též porušením zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítl nesprávnou aplikaci nařízení vlády o zvýšení důchodů, což založilo diskriminaci pojištěnců – příslušníků ozbrojených sil. Závěr o diskriminaci stěžovatele je podpořen judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Anton Bucheň proti ČR ze dne 26. 11. 2003) jakož i judikaturou NSS (rozsudek ze dne 4. 3. 2004, č. j. 5 A 145/2001 - 58). [10] Soudy dosud nebyly schopny správně rozlišit nárok na dávku náležející podle předpisů o důchodovém pojištění a nárok na dávku důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil – výsluhový příspěvek. OSZ MO není útvar zaměstnavatele, ale samostatný správní úřad, u kterého je občan pojištěn z důchodového pojištění a který rozhoduje o jeho nároku na dávky důchodového pojištění a tyto dávky vyplácí příslušníkům ozbrojených sil podle § 9 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Stěžovatel dále podotkl, že k výsluhovému příspěvku náleží i základní výměra, což doložil oznámením Vojenského úřadu sociálního zabezpečení o zvýšení důchodů od 1. 12. 1994. Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva obrany rozhoduje o základním právu občana podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, kdy podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod jsou si lidé rovni ve svých základních právech. Je nezákonné tvrzení OSZ MO, že se nařízení č. 883/2004 vztahuje pouze na migrující osoby, jelikož z čl. 2 nařízení vyplývá, že pokud se na občana členského státu vztahují právní předpisy tohoto členského státu, pak se na něj vztahuje i toto nařízení. V žádném ustanovení právního předpisu o sociálním zabezpečení není uvedeno, že se nařízení č. 883/2004 vztahuje jen na migrující osoby, ale pouze je zdůrazněno jejich právo na rovné zacházení s ostatními občany členských států evropského společenství. Nadto zákon o důchodovém pojištění jednoznačně reflektuje úpravu obsaženou v čl. 53 odst. 1 a čl. 52 odst. 3 nařízení č. 883/2004 týkající se souběhu dávek stejného druhu a souběhu výsluhového příspěvku a invalidního důchodu. [11] Nesprávný je názor žalovaného, že v České republice mají občané nárok pouze na důchody uvedené v zákoně o důchodovém pojištění. Bývalí příslušníci ozbrojených sil však mají nárok též na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, který je zvláštním systémem sociálního zabezpečení. Ve prospěch tohoto závěru mluví též skutečnost, že v § 39 o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je označen výsluhový příspěvek jako nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil a pokud občan splní podmínky nároku na tento důchod, zaměstnavatel nepředkládá evidenční listy důchodového pojištění