5 Afs 266/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 266/2019- 26 - text 5 Afs 266/2019 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: STANMORE S.à.r.l., sídlem boulevard Royal 11, L 2449, Lucembursko, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 6 Af 22/2014 - 37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4262/14/5000-14503-702514. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný k odvolání stěžovatelčiny předchůdkyně (Chancery Lane, s.r.o. – dále bude tato společnost pro přehlednost označována též jako „stěžovatelka“) změnil ve výroku rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 7. 2013, č. j. 286269/13/4000-27900-107911, o nařízení daňové exekuce na prodej movitých věcí podle § 178 odst. 1, odst. 5 písm. e) a § 203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc. Exekuce byla nařízena za účelem vymožení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty (DPH) v celkové výši 471 651 090,46 Kč spolu s úrokem z prodlení a příslušenstvím, vzniklých z titulu dřívějšího členství stěžovatelky ve skupině podle § 5a a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen „ZDPH“). Žalovaný nepřisvědčil odvolacím námitkám, ale celkovou výši nedoplatků snížil na 470 444 876,87 Kč, neboť se správní orgán I. stupně dopustil pochybení v počtech. [3] Stěžovatelka byla v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 členkou skupiny spojených osob, která byla registrována k DPH (DIČ: CZ699002409). Dne 24. 6. 2013 zaslal správní orgán I. stupně stěžovatelce vyrozumění o výši nedoplatku skupiny ke dni 19. 6. 2013, a to ve výši 495 584 204,77 Kč; současně s vyrozuměním žádal, aby stěžovatelka tento nedoplatek uhradila. Proti tomuto vyrozumění podala stěžovatelka dne 2. 7. 2013 námitku, že ji může stíhat povinnost uhradit nejvýše 20 000 000 Kč, neboť tuto částku nepřevýšily daňové povinnosti, které členům vznikly v době, kdy skupina existovala. Správní orgán I. stupně tuto námitku svým rozhodnutím ze dne 23. 7. 2013 zamítl. Následně vydal výše citovaný exekuční příkaz ze dne 11. 7. 2013 a žalovaný o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl shora citovaným rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014. II. Rozhodnutí městského soudu [4] Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného u městského soudu. Zpochybňovala především rozsah své odpovědnosti za závazky skupiny podle ZDPH, jejímž byla dříve členem. Městský soud v tomto ohledu identifikoval více větví své rozhodovací praxe. Přiklonil se k názoru, který již dříve následovaly devátý i pátý senát městského soudu. Dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídala solidárně za všechny povinnosti plynoucí ze ZDPH ostatním členům skupiny do doby jejího zrušení. Stěžovatelka totiž byla členem skupiny od její registrace do jejího zrušení a podle § 5b odst. 2 ZDPH odpovídají členové skupiny za povinnosti podle ZDPH společně a nerozdílně taktéž po zániku této skupiny. Přitom podle § 5c odst. 1 ZDPH na skupinu přecházejí práva a povinnosti plynoucí z tohoto zákona okamžikem registrace. Je tedy zřejmé, že na skupinu při její registraci přecházejí veškeré již existující povinnosti přistupujících členů. Nedoplatky jednotlivých členů se tak stávají nedoplatky skupiny, a každý člen tak solidárně odpovídá za veškeré nedoplatky, které skupina měla v době jeho členství. Členové skupiny tedy jsou solidárně odpovědní za povinnosti, které měli ostatní členové před přistoupením ke skupině, a dále za povinnosti, které vzniknou v době členství ve skupině. Je v zájmu každého přistupujícího člena, aby se seznámil se situací ostatních členů skupiny, aby se vyhnul negativním důsledkům vstupu do skupiny. Žalovaný tedy nepochybil, pokud na stěžovatelce vymáhal splnění povinnosti, kterou jiný člen skupiny měl ještě před jejím vznikem, a to navzdory tomu, že skupina již v době řízení u správního orgánu I. stupně neexistovala. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně namítala, že je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný, protože nebyly dostatečným způsobem vypořádány všechny námitky, které vznesla v žalobě. Za nevypořádané měla především tyto argumenty: výklad provedený žalovaným byl pouze jazykový a bezhodnotový; žalovaný nezvolil mírnější ze srovnatelných výkladů; není důvod, aby se na úhradě daňových nedoplatků z doby před vznikem skupiny podíleli ostatní její členové; odpovědnost za daňové závazky je individuální a výjimky z tohoto pravidla je třeba vykládat restriktivně; byla porušena rovnost v neakcesorické podobě, protože zvoleným výkladem vznikají dvě kategorie členů skupiny, z nichž jedni odpovídají bez jakýchkoliv limitů, zatímco druzí jsou odpovědni jen omezeně. Dále podle stěžovatelky městský soud nevypořádal podstatnou část její argumentace k námitce, že není odpovědná za daňové nedoplatky ostatních členů, které vznikly před registrací skupiny. K věci samé uvedla, že solidární povinnost členů skupiny vyplývá z § 5b odst. 2 věty první ZDPH, kdežto skutečnost, že odpovědnost trvá i po zrušení skupiny, vyplývá z věty druhé téhož ustanovení. Není však zřejmé, zda se i po zrušení skupiny jedná o solidární odpovědnost. Tento výklad dle jejího názoru podporuje i § 5c odst. 3 ZDPH, podle kterého přecházejí povinnosti na jednotlivé členy skupiny v rozsahu, v jakém se vztahují k uskutečněným nebo přijatým plněním jednotlivými členy, popř. se mohou členové o rozdělení povinností dohodnout. K obdobnému závěru dospěl i městský soud ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Af 18/2014 - 41, a v nyní projednávané věci se tak měla uplatnit zásada in dubio mitius a měl být zvolen ten ze srovnatelných výkladů, který je pro stěžovatelku výhodnější. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které dovodil, že soudy nemusí výslovně reagovat na každou dílčí námitku účastníka řízení, pokud reaguje na základní klíčovou argumentaci, jak tomu bylo i v nyní projednávaném případě. Souhlasil s výkladem provedeným městským soudem, podle kterého z § 5b odst. 2 ZDPH vyplývá, že odpovědnost člena skupiny za povinnosti ostatních jejích členů je solidární i po jejím zrušení. Ustanovení § 5c odst. 3 ZDPH pak dle žalovaného pouze určuje vnitřní úpravu přechodu jednotlivých práv a povinností uvnitř skupiny. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k následujícímu závěru. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka shledává napadený rozsudek nezákonným mj. z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Tímto kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud zabýval jako prvním, neboť by bylo předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je totiž natolik závažnou vadou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.). IV. a) K (ne)přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu [10] Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodné důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS) nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu