6 Ads 208/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 208/2020- 25 - text 6 Ads 208/2020 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Ing. J. L., zastoupený Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem, sídlem Perucká 2483/9, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 1 Ad 4/2018 - 54, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ze dne 26. 10. 2017, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu, neboť důchod nebyl přiznán, či vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované o námitkách žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud vyšel z dřívějších závěrů Nejvyššího správního soudu o souladnosti současné právní úpravy tzv. redukčních hranic s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a tedy nepřistoupil k předložení věci Ústavnímu soudu, jak žalobce požadoval. Městský soud shledal rozhodnutí žalované v souladu s právní úpravou důchodového pojištění platnou a účinnou v roce 2016, kdy si žalobce o důchod požádal, a v roce 2017, kdy mu byl starobní důchod přiznán a kdy rovněž probíhalo řízení o jeho zvýšení, které vyústilo ve vydání v záhlaví označeného rozhodnutí žalované. Důvodnou městský soud neshledal ani námitku žalobce (mající vliv na výši důchodu žalobce pouze v případě, že by soud přitakal žalobcem požadované podobě redukčních hranic), že žalovaná chybně nepovažovala za dobu vyloučenou období před rokem 1994, kdy byl žalobce zaměstnán v Německu. Podle městského soudu toto období nelze považovat za dobu pojištění, neboť za ni nebylo zaplaceno pojistné (resp. na žádost žalobce bylo zaplacené pojistné v roce 1995 žalobci vráceno). II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti v záhlaví označenému rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž vznesl námitky obdobného obsahu jako v podané žalobě. [4] Stěžovatel v prvé řadě zopakoval, že zákonná úprava byla v jeho případě aplikována v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Žalovaná stěžovateli přiznala starobní důchod ve výši 21 802 Kč, což pokládal za neadekvátní vzhledem k jeho odvodům do důchodového systému v řádech milionů Kč. Osobní vyměřovací základ stěžovatele (tj. měsíční průměr indexovaných hrubých příjmů) činí 345 409 Kč a důchodového pojištění byl účasten 36 roků. Přiznaný důchod však představuje pouze 6,31 % jeho měsíčního výdělkového příjmu, a je tak zcela nedostačující k financování jeho životního standardu. Za neústavní považoval stěžovatel výpočet starobního důchodu zejména s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, N 61/56 SbNU 653. Tímto nálezem Ústavní soud zrušil s účinností ode dne 30. 9. 2011 tehdejší znění § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, upravujícího redukční hranice osobního vyměřovacího základu, neboť nastavené parametry dostatečně nezohledňovaly princip zásluhovosti. Na uvedený zásah Ústavního soudu reagoval zákonodárce v rámci tzv. malé důchodové reformy zákonem č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela č. 220/2011 Sb.“), která však dle názoru stěžovatele důsledně nerespektovala zájmy osob s extrémně vysokými příjmy. Jak stěžovatel uvedl již v žalobě, u osob, jejichž osobní vyměřovací základ přesahuje osminásobek průměrné mzdy, je výsledný vypočtený důchod nižší (a tedy méně zásluhový) než před zásahem Ústavního soudu. Stěžovatel tak považoval za oprávněný svůj nárok na zvýšení starobního důchodu a tvrdil, že žalovaná měla při výpočtu vycházet ze znění § 15 účinného před zásahem Ústavního soudu a na něj navazující novely, neboť pak by v jeho případě bylo právo aplikováno v souladu s principem zásluhovosti. Výsledný výpočet při užití dřívější úpravy redukčních hranic by stěžovatele byl výhodnější, neboť by jeho důchod činil přibližně 35 000 Kč. [5] Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Ads 31/2013 - 18, který dospěl k závěru, že současná právní úprava redukčních hranic je ústavně konformní, a z něhož vycházel i městský soud v napadeném rozsudku, není přiléhavý. V tehdy souzené věci byl totiž nový algoritmus výpočtu redukčních hranic pro tamního stěžovatele výhodnější než algoritmus původní (ústavním soudem zrušený). V nyní souzené věci tak tomu ovšem není. Stěžovatel proto nesouhlasil s tím, že by současná právní úprava byla obecně spravedlivá a ústavně konformní. Naopak ji nadále považoval za extrémně disproporční a neústavní, činí-li v jeho případě náhradový poměr výše starobního důchodu k výši předchozích příjmů pouze 6,31 %. Přestože stěžovatel akceptoval názor, že legitimní očekávání nelze v důchodovém systému pojímat jako bezbřehé, nepokládal za možné, aby po zásahu Ústavního soudu nová podoba zrušené právní úpravy plně nereflektovala závěry Ústavního soudu a nadto v konkrétním případě vedla k výsledku zcela opačnému (tj. ještě menšímu zohlednění zásluhovosti než dříve). Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud předložil věc k posouzení ústavnosti právní úpravy Ústavnímu soudu. [6] Dle stěžovatele zmíněná novela č. 220/2011 Sb. vyřešila problém nedostatečného odrazu principu zásluhovosti u pojištěnců se středními a vyššími příjmy, avšak zájmy pojištěnců s velmi vysokými příjmy zůstaly opomenuty. Z obsahu kasační stížnosti (stejně jako ze žaloby) vyplývá, že za nedostatečné zohlednění zájmů těchto pojištěnců stěžovatel považoval zavedení stropu (maximální výše vyměřovacího základu) pro placení pojistného ve výši 48násobku průměrné mzdy ročně, což odpovídá 4násobku průměrné mzdy měsíčně (tj. druhé redukční hranici, nad kterou se již nijak nezohledňuje dosahovaný příjem pro výpočet výše důchodu), neboť k němu došlo až v roce 2008. Stěžovatel i další osoby s velmi vysokými příjmy tak dříve odváděli pojistné z neomezeného vyměřovacího základu. [7] Další kasační námitka směřovala proti závěru městského soudu, že období před rokem 1994, kdy byl stěžovatel zaměstnán v Německu, nelze považovat za dobu vyloučenou. Stěžovatel namítal, že se domáhá vyloučení této doby (odečtení z délky) z rozhodného období, aby nebyl rozmělňován jeho výdělkový průměr. Nedomáhá se tedy jejich uznání jako doby pojištění (za účelem přiznání příslušného počtu procent z výpočtového základu), přičemž právě tam dle jeho názoru směřuje argumentace městského soudu. Stěžovatel tvrdil, že vrácení zaplacených příspěvků v Německu vyloučilo možnost získat za ně ekvivalent v německém důchodovém systému, to však neznamená, že by období výkonu zaměstnání v zahraničí nemohlo být hodnoceno jako doba vyloučená. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je vázána platnou a účinnou právní úpravou. Za neústavní naopak označila návrh stěžovatele, aby se oprostila od zákonného textu, který však nedává žádný prostor k aplikační úvaze, a aby rozhodovala dle momentálních nároků jednotlivých adresátů. Dle žalované je povinností státu zajistit určitý minimální sociální standard, nikoli adekvátní sociální standard. Český systém důchodového pojištění vyžaduje ke svému fungování maximální míru mezigenerační a intragenerační solidarity, přičemž určení poměru solidarity a ekvivalence je vyhrazeno zákonodárci. S ohledem na demografický vývoj nelze zásluhovost odvíjet přímo od výše v minulosti zaplaceného pojistného bez ohledu na pojistné placené mladší generací. Žalovaná tak pokládala hodnocení ústavnosti současných parametrů systému obsažené v rozsudku č. j. 4 Ads 31/2013 - 18 za správné s tím, že závěry v něm obsažené mají obecnější přesah (zejména bod [28] odůvodnění). Žalovaná rovněž setrvala na svém závěru, že pokud německý nositel pojištění stěžovateli nepotvrdil dobu pojištění (zaměstnání), nemohlo se jednat o dobu vyloučenou. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Důvody kasační stížnosti, jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [11] Jádro sporu souzené věci spočívá v posouzení zákonnosti postupu žalované, která při stanovení výpočtového základu za pomocí redukčních hranic aplikovala § 1