6 As 66/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 66/2020- 32 - text 6 As 66/2020 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. J. K., zastoupeného Mgr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem Prvního pluku 347/12a, Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 2. 2018, č. j. ÚOHS-R12/2018/IN-05772/2018/310/TFr, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, č. j. 30 A 55/2018 – 47 takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Filipa Svobody, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žádostí ze dne 21. 12. 2017 žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím požádal o poskytnutí prvostupňového rozhodnutí žalovaného, kterým byla společnosti České dráhy, a. s., uložena pokuta za zneužití dominantního postavení. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2018, č. j. ÚOHS-V0261/2017/IN-00190/2018/130/JDa, žalovaný žádost odmítl podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a to z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 téhož zákona, ve spojení s § 20 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. [2] Rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně, který napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud označil za stěžejní posouzení právní otázky, zda § 20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže představuje speciální právní normu, která bez dalšího vylučuje, aby žalovaný podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytl nepravomocné rozhodnutí týkající se ochrany hospodářské soutěže. Krajský soud poukázal na svá předchozí rozhodnutí zabývající se touto otázkou i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu včetně rozsudků vztahujících se k podobné úpravě obsažené v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a neshledal důvod odchýlit se od této rozhodovací praxe. Na základě analýzy judikatury, právní úpravy i důvodové zprávy k zákonu o ochraně hospodářské soutěže krajský soud dospěl k závěru, že § 20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže neobsahuje žádnou výjimku z úpravy obsažené v zákoně o svobodném přístupu k informacím; naopak mimo režim zákona o svobodném přístupu k informacím rozšiřuje okruh informací poskytovaných ze strany žalovaného. [3] Jelikož správní orgány žádost žalobce o poskytnutí informace odmítly z důvodu uvedeného v § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, nezabývaly se existencí důvodů pro odmítnutí žádosti ve smyslu § 7 až § 11 téhož zákona. Krajský soud by proto postupem podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím (tj. nařízením poskytnutí požadované informace) zcela nahrazoval úvahu správních orgánů, resp. rozhodoval o otázce, která dosud nebyla správními orgány posouzena, což mu nepřísluší, a proto toto ustanovení neaplikoval a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] V kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na údajné zásadní rozdíly mezi oblastí veřejných zakázek a hospodářské soutěže, které se nejpodstatněji projevují v povaze subjektů vystupujících v souvisejících (přestupkových) řízeních. Rozhodnutí správních soudů vztahující se k poskytování nepravomocných rozhodnutí vydaných v oblasti veřejných zakázek se proto na oblast ochrany hospodářské soutěže uplatní pouze v omezeném rozsahu. Ve sféře veřejných zakázek vystupuje na straně zadavatele většinou veřejná instituce, nad jejímž nakládáním s veřejnými prostředky stěžovatel dozoruje. Zveřejnění prvostupňového správního rozhodnutí tak může veřejnosti účinně přiblížit nakládání s veřejnými prostředky a umožnit zhodnocení jeho hospodárnosti. Naopak zveřejnění prozatímních závěrů stěžovatele týkající se rozhodnutí ve věci ochrany hospodářské soutěže by mohlo soutěžitele nenávratně poškodit na jeho dobré pověsti. [5] Poskytováním nepravomocných rozhodnutí z oblasti hospodářské soutěže by podle stěžovatele mohlo dojít až k porušení ústavně zaručených práv soutěžitelů (zejm. práva na svobodné podnikání v prostředí nenarušené hospodářské soutěže a práva na soukromí). V této souvislosti poukázal na důvodné očekávání účastníka řízení, že rozhodnutí týkající se jeho podnikatelské činnosti prošetřované stěžovatelem nebude uveřejněno dříve, než se stane pravomocným. V opačném případě se jedná o poskytnutí rozhodnutí (či jeho zveřejnění ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím), které prozatím neprošlo druhoinstančním testem zákonnosti, v jehož rámci existuje možnost změny či zrušení ještě před nabytím právní moci. Rozhodnutí zveřejněná postupem podle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím přitom odkazují na informace vyskytující se výhradně ve správním spisu. Jedná se o údaje, jejichž zveřejněním by mohlo dojít k zásahu do osobnostních (či kvaziosobnostních) práv soutěžitelů, případně rovněž k jejich zneužití potenciálním konkurentem v neprospěch sankcionovaného soutěžitele. V této souvislosti poukázal také na funkci práva na informace. Jestliže je touto funkcí kontrola veřejné moci vykonávané stěžovatelem, měla by se ve sféře hospodářské soutěže zkoumat pouze činnost stěžovatele, který o svých aktivitách pravidelně informuje prostřednictvím tiskových zpráv. Tiskové zprávy obsahují dostatek informací pro vytvoření obrazu o činnosti stěžovatele pro veřejnost, ale zároveň chrání dobré jméno a pověst dotčeného soutěžitele. [6] Následně stěžovatel provedl test proporcionality sobě konkurujících práv, tj. práva na informace a práva na podnikání v prostředí nerušené hospodářské soutěže. Zdůraznil, že právo na informace nebylo v nyní řešené věci zcela odepřeno, nýbrž pouze dočasně omezeno. Přestože se správnost nepravomocných rozhodnutí správního orgánu prvního stupně presumuje, i taková rozhodnutí mohou v očích veřejnosti vyvolávat nesprávné závěry, které si čtenář často již nespojí s posléze publikovanou informací o zrušení daného rozhodnutí pro nezákonnost. S ohledem na vyhodnocení důsledků omezení jednotlivých poměřovaných práv se podle stěžovatele jako vhodnější jeví dočasně upřednostnit právo na svobodné podnikání před právem na informace. Ačkoliv si je stěžovatel vědom jednotlivých negativních dopadů omezení poměřovaných práv, převažuje zde atribut dočasnosti omezení práva na informace oproti prakticky nezhojitelnému zásahu do (kvazi)osobnostních práv soutěžitelů. Případná újma žadatele při neposkytnutí informace bude podle názoru stěžovatele pouze dočasná a lehce zhojitelná, na rozdíl od potenciální újmy způsobené poskytnutím nepravomocného rozhodnutí. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postavení účastníka řízení nemá vliv na povinnost stěžovatele poskytovat svá rozhodnutí. Stěžovatel nadto opomíjí, že žalobce požadoval rozhodnutí týkající se společnosti České dráhy, a. s., tedy společnosti s jediným akcionářem – Českou republikou. Co do funkce poskytování informací jako způsobu kontroly hospodaření s veřejnými prostředky (byť podle žalobce nejde o relevantní kritérium) se jedná o věc plně srovnatelnou s poskytováním rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek. [8] Argumenty stěžovatele týkající se možného zásahu do dobré pověsti účastníka správního řízení, v němž je vydáno požadované rozhodnutí, a jeho práva na svobodné podnikání žalobce označil za pouhé spekulace bez opory ve správním nebo soudním spisu, které jsou pro nyní projednávaný případ irelevantní. Nelze opomenout ani skutečnost, že stěžovatel sám o vydání nepravomocných rozhodnutí referuje prostřednictvím tiskových zpráv na svých webových stránkách. Motivace žalobce jakožto žadatele o poskytnutí informace navíc není podstatná a nepřímé osočování z nepoctivých úmyslů ze strany stěžovatele se neslučuje se základními zásadami činnosti správních orgánů. [9] Ke stěžovatelem provedenému testu proporcionality žalobce podotkl, že při správné aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím by k zásahu do práva na svobodné podnikání dojít ani nemohlo. Jestliže se má test proporcionality v postupu stěžovatele uplatnit, mělo by tak být ve vztahu ke splnění povinnosti zveřejnění poskytnuté informace ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel rovněž opakovaně poukázal na